Frajtr a Hans Riemann, aneb my děti

Díky našemu tatínkovi jsme s bráchou měli nevšední dětství a maminka se s tím vším tak nějak smířila, tatínkovi jeho eskapády tolerovala, aniž by se do nich, na rozdíl od nás, dětí, dokázala vžít.

Takže nejdřív nás tatínek pojmenoval. Prvorozený syn Oldřich, jinak jmenovec po tatínkovi (rodiče byli evidentně v prvopočátku bez invence), byl asi ve svých třech letech přejmenován na Frajtra. Pro mne, která jsem byla o tři roky mladší, to bylo potom prostě normální. Myslela jsem si dlouho, že se tak opravdu brácha jmenuje. Bylo to praktické, protože, když maminka zavolala: "Oldo"!, bezpochyby tím myslela svého muže, když zavelela "Frajtr"!, nastupoval brácha. Jen mi, jako holčičce, bylo někdy divné, když příbuzní nebo rodinní známí bráchu oslovovali jako Olouška. Ve své makovičce jsem si to tenkrát přebrala, že brácha je prostě KOLOUŠEK.

Mně říkal tatínek Hansi. A když o mně mluvil, tak říkal Hans Riehmann. Já to slyšela jako hansrýman, Myslela jsem, že to má co společného s rýmou, kterou jsme s Frajtrem často trpěli, neboť jsme doma měli imrvére studený odchov, čímž nás tatínek otužoval. V bytě se na noc zatápělo až když teploměr ukazoval nejméně 15 stupňů, pod pyžamem jsem nesměla nosit spodní košilku. Nepamatuji, že by se nás, dětí, maminka zastala. Asi byla taky otužilá, protože, jak si vzpomínám, ráno, kdy vstávala, měla u noční košile všechny knofličky vepředu rozepnuté.

Dneska mi přijde, že jsem byla zřejmě dost tupá, protože jsem se asi až tak kolem svých deseti let věku konečně tatínka zeptala, proč se brácha jmenuje Frajtr. On už v té době byl velký a měl od rodičů zakázáno bít mě po hlavě.

Vysvětlení mne fakt zklamalo. Údajně ve svých zhruba třech letech měl brácha modrý kabátek s nárameníky, na každém byl zlatý knoflík. A můj děda, takto bojovník ve Velké válce za Rakouska - Uherska, v něm viděl svobodníka s jednou peckou, tedy frajtra. A když už jedno tabu padlo, konečně jsem se zeptala, proč jsem tedy Hansrýman. Dostalo se mi odpovědi, že Hans Riemann je německý herec. Z toho jsem tedy moudrá nebyla. Co teda s takovým člověkem mám já společného? Zase se to obrátilo k mému dědovi Janovi, jemuž se, když už byl z toho Rakouska - Uherska (narodil se ve vesnici Fratres, dnes v Rakousku), říkávalo za mlada Hans. Já vlastně byla Jana po něm, tak to tak nějak bylo v rodině. No, a toho Riemanna si můj tatínek k Hansovi přifařil, protože kdysi viděl film Hejtman z Kopiníku. To už mne dorazilo definitivně, tak já se jmenuji po nějakém vojákovi odněkud, proč mi  doma neříkají Janičko?

Časem se to srovnalo. Rodiče si vzpomněli jaká jména máme s bráchou v rodných listech a začali je používat.

Dnes jsem letmo (a zřejmě nedůsledně) proběhla wikipedii i google, Hans Riemann  (Johannes) tam figuruje jako archeolog, o herci ani zmínka. A já si jej zřetelně pamatuji z filmu Hokus pokus (taková blbina), na kterou mě tatínek v šedesátých letech dotáhl do kina, abych "jmenovce" viděla.

Očička jako škvírky a pusa od ucha k uchu. Už toho tatínka chápu.