Když mi před týdnem Alena volala a posléze poslala vysvětlující e-mail, ohledně potřeby nového vozíku pro její čtyřiatřicetiletou dceru Ninu, uvedla podrobnosti a sdělila číslo transparentního účtu, bylo jasné, že musím
napsat blog. Jinak to prostě při mé povaze nešlo. Alena je, jak jsem už párkrát zde zmínila, mé spolubydlo z tehdejší koleje Větrník v Praze. A spolužačka, a kamarádka, a člověk. Jsme spolu neustále v kontaktu, vzhledem k vzdálenosti bydla: (ona stále Litvínov, ale já Rakovník, Komárno, Bratislava, Žlutice, Karlovy Vary, Rakovník a Plzeň) jsme se navštěvovaly sporadicky Ale voláme si minimálně dvakrát týdně a stále si máme co říci, pokaždé se od srdce zachechtáme, až se nám oběma chronickou bronchitidou zasažené průdušky natřásají.
Její smích je upřímný, i když ji život pořádně skřípl. Jirku, manžela, skolila definitivně nemoc, když holky (Naďa a dvojčata Nina a Nora) byly ještě malé a on byl mladý. Alena se musela sama s dětmi otáčet, v tom nehostinném Ústeckém kraji, kde od devadesátých let o práci nezavadíš, byť máš vysokoškolské vzdělání. Ale holky se povedly, Naďa vystudovala vysokou školu, dvojčata jsou bakalářky.
Nině se bohužel dostalo nechtěného dědictví po tátovi. Její mícha je na třech místech vážně narušena, už patnáct let je na vozíku. Popis léčby i rehabilitací nebere konce.
Musím však ocenit jednu věc. Alena mi nevypráví o tom, co vše postavení/posezení Niny obnáší. Vypráví mi o tom, co Nina udělala, dokázala. Včetně jejích úspěchů ve floorballu, výletů, zaměstnání, ale hlavně nezměrné síle dívčiny porvat se s osudem. Bohužel, v případě Niny, už lépe bylo. Teď jde o to, aby děvče užilo života za daných podmínek plnohodnotně, zda-li je možné to tak říci. Zasáhla ji nemoc, nemůže za ni, své postižení si nepřivodila neuváženým činem, jako se to například stalo fanfarónským skokanům do vody.
Nina potřebuje nový vozík, cituji:
Už mám transparentní účet! ale bez vás to nepůjde…
Zdravím ze srdce. Jsem Ninka a na kárce se pohybuju 15 let. Posledních 9 let jezdím na jednom a tom samém vozíku. Nyní nastal čas pořídit si vozík novější, modernější, pevnější a hlavně lehčí. Vybrala jsem si jeden, který je opravdu skvělý, avšak není hrazený zdravotní pojišťovnou a stojí kolem 120 000 Kč.
V poslední době se navíc trochu zhoršil můj zdravotní stav, začala mě bolet krční páteř a zeslábly mi ruce, které mě brní a bolí. Kombinace tohoto a touha po svobodě pohybovat se v kopcích a v přírodě sama mě přivedly na myšlenku pořídit si k novému vozíku také Smart Drive (přídavný elektrický motor k mechanickému vozíku) – cena 129 500 Kč + FreeWheel (přídavné kolečko k vozíku) – cena 12 900 Kč. Budu tedy potřebovat něco přes 250 000 Kč.
Má kamarádka mi založila transparentní účet, který je vedený pod názvem Žinčáková Veronika - je tam sekce „Podpora pro Ninušku“ (to jsem já )
Věděla jsem, že musím napsat blog. Ale jak? Když se mi prostě chtělo jen zařvat: "Lidi, proboha, to děvče prostě vozík potřebuje!" Dva elaboráty, několikrát opravované, vzaly za své. Jak napsat něco vkusného, nikoliv laciného a srdcervoucího, když mé emoce jsou na pochodu? Pak už se mi cosi, myslím, podařilo, ale v konceptu neuložilo (to ostatně na těchto stránkách opravdu nechápu - dám: uložit koncept, napíše mi to: změny možná nebudou uloženy).
A když už jsem v zamýšleném blogu byla opravdu v koncích (mimo jiné i proto, že zde nelze - a ani jsem nechtěla - zveřejnit číslo účtu), volá mi v sobotu Alena, že na účtu je už pěkná suma peněz od dobrých lidí. S největší pravděpodobností vozík bude, vyjde snad i na speciální podprdelník za cca deset tisíc korun.
Můj burcují blog se změnil rázem v blog děkovný. Děkuji za Ninu, děkuji za Alenu, děkuji za sebe, že stále existují lidé, kteří mají srdce na pravém místě.
Transparentní účet založila Nině kamarádka minulé pondělí, 16.4.; a takto úžasně se to vyvinulo. Podívala jsem se dnes na účet, proběhla jména přispívajících a měla jsem husí kůži. Radostí i hanbou. Já tam ještě nejsem! Dneska přišel důchod, tak jdu taky děvčeti nějakou korunku přihodit.
Ať si můžeš, Nino, drandit po světě!
