Sedli jsme si s vnukem Jendou u nás na Lochotíně na lavici před výčepem Alkron (ne Alcron), jen, abychom si trošku odpočinuli. Okolo pusto prázdno, ještě není počasí na vysedávání venku u pivka.
Šli kolem dva maníci, jeden třímal v pravici svazek bílých růží, usadili se u vedlejšího stolu, ten druhý skočil dovnitř pro pivko. A já, huba nevymáchaná, hnedka: "Joj, pane, to bude dneska MDŽ, to bude mít ženuška radost!"
"Mám ich sedem, tri pre ty velké, každé po jedné a mé malé dcérke Marike dám hned tri, ona si to zaslúží, slnko zlaté moje!"
A najednou ten mladý pán ke mně přistoupil, dal mi růži a řekl: "Aj vy si tiež zaslúžite, nechť je vám pre radosť k tomu MDŽ!"
Nemusím vysvětlovat, že jsem zůstala celá štajf, ale radostná, tolik jsem mu děkovala. Květinu od chlapa jsem hodně let už nedostala.
Až doma jsem vysvětlila pětiletému vnoučkovi co je MDŽ, samozřejmě tak, aby to jeho rozoumek pobral, nelze jej zatěžovat příběhem žen v Chicaga z předminulého století. Natož o postoji české společnosti, která mezinárodní svátek po r. 1989 zavrhla jako komunistický.
Osobně musím říci, a to mi nikdo nevezme, že jsem prožila krásné každoroční oslavy MDŽ. Bylo to na Slovensku v letech 1983 - 1989. Nechť padl 8. březen na jakýkoliv den, tak oslava se konala vždy v pátek. My, ženské, jsme dostaly v práci volno už v deset hodin, sraz byl pak v poledne v dopředu určeném podniku. To vše zařizoval zaměstnavatel spolu s ROH (pro mladší jedince: jednalo se o odbory). Všechny jsme přišly v hezkých šatech, některé si ještě skočily ke kadeřníkovi, těšily jsme se. Pak nás v parádní restauraci čekal oběd, každá jsme dostala květiny, na stole se střídalo občerstvení, slané i sladké. Vzhledem k tomu, že jsme dělaly na železnici, a neviděly se tak často, bylo témat na hovor přehršel. Po čtvrté hodině dorazili naši kolegové z práce a to byla ta správná chvíle pro muzikanty, kteří ddosud na živou muziku, která dosud jen preludovala. Zatancovali jsme si, zazpívali....joj, bolo tam dobre! .A skutečně, to poslední MDŽ na bratislavském hradě, kdy jsme vyšli na terasu a koukali na osvětlené město, v r. 1989, bylo symbolické. Už se to nikdy neopakovalo.
Doslechla jsem se pak o oslavách MDŽ v té době v Čechách. Karafiát a utěrky. Já nevím, neposoudím.
Včerejší den mi rozsvítili dva muži. Malý Jenda, pochopitelně, a pak ten neznámý, jemuž bych mohla být matkou.
Dal mi jen tak růži, ani nevím jak se jmenoval.
