Arif, Brixi a dr. H.

Máme-li zato, že doba trhla oponou a příjmení osob ženského pohlaví se v poslední době drasticky změnila směrem k příjmením mužským, nechť se jedná o módu, potřebu či nutnost, není to tak zcela pravda.

V pondělí v pět hodin navečer vtrhl do naší třídy na vysoké v r. 1974 pán s velkými hranatými brýlemi, u katedry hromovým hlasem zařval: "Jsem dr. H. z Rudého práva a nikdo u mne nedostane zápočet zadarmo"!  Instinktivně jsme se přikrčili. Tento exot nás bude mít na předmět redigování, v tuto nekřesťanskou hodinu, kdy už normálně umdléváme, a to vše vydržet do sedmi večer.

Vrhl se na prezenční listinu, kterou mu připravilo studijní oddělení:

- "Soudruh Arif": vstala dlouhovlasá snědá rozložitá holka, snad z Iránu nebo Iráku, to už dneska nevím. Jen si vzpomínám, že když jsme na začátku ročníku vyplňovali nějaký rodinný dotazník, do zaměstnání: OTEC, napsala dělník. Ptali jsme se jí tehdy, jak to, že táta je dělník, když ona má ještě pět dalších sourozenců a může si táta dovolit poslat Kifach (tak se jmenovala křestním jménem) na studia do Evropy, ledabyle pravila: "No, táta dělá, koupí, prodá".

Dr. H. pokračoval v kontrole prezence:

- "Soudruh Brixi". Vstala Eva Brixi, jejíž babička se jmenovala Brixová a maminka Brixiová. Eva ledabyle odfrkla, rodačka ze Šumperka, taková pěkná holka.

Dr. H. se lehce orosil. Rychle proběhl prezenční listinu, kde se již skvěla většinou česká příjmení.

- "Delitzsch! Kdo to je?", zalapal po dechu.

Vstal Nikša, tehdy Jugoslávec a řekl: "Nerozumím!"

Dr. H. prezenci definitivně vzdal.