Abiturienti, aneb úplně zralé maliny

Zítra máme v rodném městě slezinu žáků z devítiletky. Sraz se koná v květnu každý rok, ale naposledy jsem se zúčastila před čtyři roky, protože bydlím jinde, a nějak to vždy nevyšlo.

Těším se. Vzpomínám na zdravé jádro, s kterým jsem se naposledy před čtyřmi lety setkala. Neviděla jsem některé lidi drahně let, fakt od základky, to díky svému rajzování Komárno, Bratislava, Žlutice, Karlovy Vary, čtyři roky Rakovník a pak Plzeň.  Ale všichni jsme se tehdy nepoznali!  "Kerá ty seš?" "Jsi I.H. nebo P. K?" O trapasy nebyla nouze, ale když jsme se my, holky, představily dívčím jménem, zachechtali  jsme se s kluky unisono.Světla, naše dobrá duše dává srazy dohromady, hodí na stránky spoluzaci.cz termín, čas a místo. Jak to bude příští rok, uvidíme, protože zmíněné stránky letos končí.

Už se v páteční večer na zítra chystám. A just se mi na ksichtě vyhodily pupínky. V tomto důchodovém věku! Zítra budu za puberťačku, tohle neskryje ani Oreal, vrátím se o téměř padesát let nazpět, abych časově zapadla. Chtěné nechtěného. Dcera mne uklidňuje: "Budete si koukat do očí, beďarů na bradě si nevšimnou."

Střih.

Už jsem doma, sobota večer, a ještě si to vše přebírám. Sešlo se nás asi na třicet kousků. Až do osmé třídy jsme byli áčko, béčko a céčko. V devítce nás přeorganizovali, roztrhali dosavadní spolužáky, z premiantů jednotlivých tříd vytvořili áčko, podle studijních výsledků pak béčko a céčko. Pochybuji, že by se v té době (r. 1973) změnily osnovy pro takto nově vytvořené třídy. Spíš, podle mne, záleželo na vyučujících, kteří, sice v jednotlivých třídách učili to samé, ale podle rozlišení vyžadovali jiné výsledky. Je fakt, že my, z áčka, jsme vesměs při přijímačkách na střední školy pak uspěli. 

Ale dneska, na srazu, to bylo úplně jedno. Nikoho nezajímalo kdo v které uměle vytvořené třídě skončil, znali jsme se všichni navzájem a zrovna tak si popovídali, zachechtali se, dali si rakovnického Bakaláře...Zvali jsme na dnešek i naše vyučující, kteří v Rakovníku ještě bydlí, nepřišel nikdo. No, dneska je jim nejspíš pomalu k osmdesáti letům a mají své vlastní. Na nás, holkách, čest výjimce jménem Věra Z., byla zřetelná plíživá obezita. Každý rokem dvě kila navrch.  Kluci taky tak, jen Zdeněk S. si zachoval svou rachitickou postavu. Luděk M. s vyžehlenou tváří bez jediné vrásky zářil. Arnošt s  barevně potetovanýma rukama připomněl současné trendy.

Byli všichni fajn. A s Jardou Č. jsme zjistili, že bydlíme v Plzni jen dvě zastávky tramvají od sebe. Už jsme se domluvili na brzkém setkání v Bolevecké hospůdce, kterou máme oba na půl cesty. A vezmeme s sebou naše psy.

Neměli jsme na srazu nějaké organizované jednotné pití nebo papání, tj. jest poslat dopředu nějakou sumu, pak se to nějak vyúčtuje a podobně. Prostě jsme jen jeden každý dostali od servírky lístek, kam nám zaznamenávala průběžně útratu.  Ten lístek jsme si předem podepsali, by nedošlo k záměně.

Jak bylo sladké, po těch letech, se zase podepsat dívčím jménem.