0 tempora, o mores,

chce se mi občas zařvat i povzdechnout si s Ciceronem. To když markuji, drandím nad skenerem se zbožím na pokladně v Albertu.

Nejde jen o zboží, jehož nálepky s kódy jsou tak, s prominutím, prasecky, nalepeny od výrobce, či dodavatele, že je skener prostě nepřečte (zmuchlané, přetržené). Nelze pak jinak, než kód obtížně vyťukat ručně, což by teoreticky neměl být problém, jenže ta číselka jsou tak malilinkatá, že i mé tři dioptrie na blízko, mají problém. V důchodovém věku se bez přibližujících sklíček opravdu neobejdu, mám je na nose svých šest hodin na pokladně. Přitom koukám (musím, při pozdravu) lidem do očí, pak na obrazovku, pak do pokladny na peníze, do toho zářivky i denní světlo....a opět lidem do očí, když jim peníze vracím a děkuji za nákup. Že, z práce odcházím se slzami v očích, není jen tím, že se raduji z konce směny.

Jak tak ťukám, kolikrát se nechtěně přeťuknu, aby ne, lidi ve frontě jsou nervózní, ti vtipnější, a je jich za den víc než dost, vesele hlaholí: "Se mu nechce, asi je to zadarmo!" A já bych jim to tolikrát zadarmo už chtěla dát. Když se to nečte, vždyť to není chyba zákazníka. Ale tuhle jsem zadarmo, přiznám se, dala jedné rusky mluvící dámě, zmalované jak moravská truhla, vodu. Měla to za 3,90 Kč, tedy za čtyři koruny, a vytáhla na mě padesáti euro bankovku. Evidentně si chtěla směnit, byla sobota na sídlišti. Jenže mě to tlačítko na pokladně, které má na starosti směnu, pořád blbne, tak jsem dámu i s vodou poslala pryč.  No, co, večer jsem do pokladny hodila čtyři koruny ze svého, děvuška neměla zaměněno. Ne, že bych jí to nepřála.

Nesnáším, když se mě snaží lidi oblbnout, neřku-li okrást. A že takových je! To musí být člověk jak policajt. Zrovna jsme měli v akci grepy za 19,90 Kč. Dáma hlásí, že má dva. Koukám, ale jeden je grep a druhý velký pomeranč (za 34,90 Kč/kg). "Tak, to vám, paní, zvážím zvlášť"! Ani se nesnažila dělat překvapenou. Jiná, a to byste do ní neřekli, taková fajnová, pod taškou v košíku smetanu; další dáma taveňák. A vidíte, ani se nezarděly, natož hrály překvapené, o omluvě už ani řeči! Tuhle pán měl platit 79 Kč. Z dlaně mi podal kopu zahřátých mincích. Přepočítala jsem je: "Je to jen 54 Kč"! Z druhé dlaně podal dalších pár drobných. "To jste mi přidal jen 12 korun!". Otevřel dlaň a dodal těch zbývajících třináct korun. Měl to dobře spočítané, ale nevěřil, že i já umím počítat.

Skutečnost, že pokladní je nejblíže zákazníkům, má svá úskalí. Na kom si vybít nahromaděný denní stres, když pokladní je vlastně po ruce? Vcelku anonymně lze popustit uzdu neslušnému slovíčku. Pro mě jsou však nejhorší zákazníci, kteří nemluví. Neodpoví na pozdrav, na dobře míněnou poznámku, dvakrát musím říci kolik mají zaplatit, pak otráveně vytáhnout platební kartu s výrazem: "Aby ses, bábo, ne....!" Takových je!

Ale jsou tací zákazníci, které si "koupím"! Zašpásuji s dětmi na kočárku, pochválím jejich kukadla. A pak ti, kteří kupují papání pro kočičky nebo pejsky. Tak ti jsou moji, neodpustím si pochvalu pro dobré páníčky. Spolu se zasmějeme, vyměníme pár slov.

Za těch šest měsíců, co jsem v Albertu na pokladně, mám už i své známé. Dobré známé. S kterými si rozumíme a věříme si. I s tím pánem, který mi prostě jen podá peněženku, abych si vybrala, kolik nákup stojí.

Tož tak.