Nedávno jsem si v Týdnu přečetla o ukončení praxe pediatričky v Doksech, kde se nepodařilo ani soukromému vlastníkovi najít nástupce.
Mimochodem toto se vůbec jazykovědcům nepovedlo. To slovo pediatrička, opět jazyková výjimka. Jako logicky myslící člověk se přikláním ke tvaru pediatryně po vzoru kolegyně nebo mistryně, protože těmi dětské lékařky skutečně jsou. Nechápu, proč ženskou variantu slova pediatr odvodili od měkkých hlásek typu sestřička, sudička a další. Proč nenechají pro jednou udělat pravidla pravopisu logicky myslícímu matematikovi? Možná proto, že by pak dětem stačily češtiny 2 hodiny týdně a ty tři ušetřené by mohly věnovat něčemu užitečnějšímu, např. vědám logickým, informatice, cizím jazykům. …nebo také manuální práci, jako je pomoc ve školní kuchyni, setření chodeb a další. Bazinga, neboli žert :-).
Ale vraťme se k tématu. I když asi namítnete, že se kritická situace netýká pouze pediatrů, ale všech lékařských specializací, zvláště pak praktických lékařů, tak bych ráda zůstala u nich, protože o té situaci přece jenom něco vím. Respektive o onom začátku konce dětských lékařů v Čechách.
Byla jsem totiž zrovna v prvním ročníku brněnské medicíny – obor dětský lékař, kdy se Českem přehnala Revoluce a kromě svobody vyplavila hodně malých lidí s velkým egem, kteří se chtěli nějak zapsat do historie.
A právě tehdy zřejmě nějací teoretici neunesli erudovanost dětských lékařů a rozhodli se je znehodnotit.
Dříve si dětští lékaři volili specializaci již před Medicínou
Pro orientaci v problematice musím ještě uvést, jak se člověk dříve stával dětským lékařem.
Bylo to tak, že stejně jako nyní jdete buď na zubařinu nebo normální medicínu, tak tehdy jsme si ještě vybírali zvlášť dětské lékařství, kterých byly v našem ročníku 4 kruhy (á 20 lidí). Tito budoucí dětští lékaři byli ke svému odpovědnému povolání připravováni již od prvních ročníků, od teoretických oborů. Starali se přece o zdraví toho nejcennějšího, našich dětí. Takže např. patologii měli pouze v Dětské nemocnici, nebo ortopedii tamtéž. Interní obory hlavně na dětských odděleních, kromě toho samozřejmě i klasickou „dospěláckou“ internu.
Výsledkem bylo, že z každé fakulty vyšlo každým rokem 80 lékařů (beru-li to podle našeho ročníku té brněnské), které jste mohli „z fleku“ po obdržení diplomu postavit k malému pacientovi, oni je byli schopni vyšetřit, diagnostikovat a nastavit léčbu. Tato samostatnost ihned po ukončení školy byla v rámci medicíny unikum, ostatní obory se volily až po skončení studia.
A tohle se někdo rozhodl zbourat. Toto možná i světové unikum. Přece na západě jsou rodinní lékaři, tak budou i u nás, rezonovalo tehdy celou medicínou. Specifičnost dětského zdraví a nemocí si zřejmě v onu chvíli nepřipouštěli. Mám v živé paměti, když se k tchyni-praktické lékařce jednou o víkendu nominovali rodiče s dítětem, jak se téměř křižovala. Není žádným tajemstvím, že se běžný praktický lékař drží od dětské problematiky zpátky, protože o ní ví velmi málo.
Jak vidíte, ani 30 let po Listopadu nebyl rodinný lékař uveden do praxe, pouze funguje jako ryze teoretický obor na lékařské fakultě, alespoň té brněnské.
Ale destrukce byla dokonána.
Začátek konce
Výsledkem zrušení oboru dětského lékařství, který ročně alespoň v Brně produkoval kolem 80 nových sebevědomých lékařů, kteří se dětských pacientů nebáli a těšili se na ně, je klesající stav pediatrické populace. Kdo by se také vrhal po 6 letech všeobecného studia do takto náročného, zodpovědného oboru, jakým zvláště pediatr prvního kontaktu je. Také často krizového z hlediska jednání s rodiči dětí. Proč by to měl dnešní absolvent dělat? Absolvent, který navíc problematiku dětského lékařství zvládá pouze okrajově jako jednu z mnoha, ne speciálně jako dříve. A ta problematika je navíc značně rozsáhlá. Proč si tedy nevybrat nějaký jednodušší, snadněji zvládnutelný a v budoucnu méně časově náročný, administrativním zatížením a nesmírnou zodpovědností svazující obor?
