Je opravdu známkování blbost?

Celý svůj dosavadní život se věnuji vzdělávání. Když mi na trhu chyběla kvalitní vzdělávací literatura pro posun rozvoje mého hyperaktivního syna, začala jsem vzdělávací publikace psát a vydávat sama.

Do školství a vzdělávání jsem velký nadšenec, takže přirozeně sleduji každou novou snahu odborníků z tohoto oboru. Snad s vidinou, že tato už bude ta pravá, která pozvedne naše školství, a škola se konečně stane pro děti zajímavou a oblíbenou přípravou pro život.

Poslední takovou novinkou, kterou jsem zaznamenala, bylo, že odborníci chtějí končit s klasickým známkováním, alespoň v nižších ročnících. Nabízí se známky nahradit počtem zaškrtnutých čtverečků. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/znamky-skola-klasifikace-zaci.A230320_173940_domaci_bur

Ty čtverečky mě zvláště pobavily. Deformována roky zaměření své činnosti na sexuální výchovu jsem si hned vybavila menstruační kalendář. Budou jej snad děti povinně dostávat?

Obrázek pochází z knihy Martincová J. a spolupracovníci: Co se od kamarádek nedozvíš o sexu, líčení i zdraví.

Ale teď vážně.

Nevím, jak vám, ale mně v pozici prvňáčka by ten velký „bič“ přes 10 řádků na vysvědčení vážně chyběl. A ten mohou mít na začátku opravdu všechny děti, vždycky totiž najdete oblast, kde to jde dítěti skvěle. 

O čem se u rušení známek nejvíce diskutuje, je psychická neodolnost dnešních dětí. Jedna skupina tvrdí, že děti známky a jejich poměřování se spolužáky psychicky poznamenává na celý život. Což mimochodem nevím, jak by měl přechod na čtverečky vyřešit. Ty si snad poměřovat nebudou? :-) Druzí zase namítají, že už tak jsou dnešní děti „sněhovými vločkami“, které psychicky nic nevydrží, nejsou odolné, mají mnohem větší sklon k sebepoškozování v dospívání než předchozí generace, a tudíž budování psychické odolnosti od první třídy při známkování jim naopak prospěje.

Co za tím vidím já? Kdo mě již zná, ví o mém „out of box thinking“, nebude překvapen opět mým jiným úhlem pohledu. 

Za snahou o odstranění známkování vidím zase další možnost s dětmi i rodiči komunikovat ze strany vzdělávacího systému co nejméně.

U známek se děti, či zástupně za ně rodiče, mohli doptávat, mohli s průběžnými výsledky něco dělat, chtít je vylepšit. Podle nového systému by jen dostali hodnocení, které, co si budeme nalhávat, může občas připomínat horoskop, který se dá svou formulací napasovat téměř na každého. Trochu mi to parafrázuje rčení, že „rodič a dítě se nažerou a učitel zůstane celý“, a hlavně nadměrně neobtěžován. Jak dotazy, tak snahou o rozporování hodnocení. 

Co takhle zahrnout do hodnocení samotného žáka/žákyni?

Překvapuje mě, že ještě nikoho v dnešním kreativním a stále se měnícím světě nenapadlo dávat vysvědčení v průběhu celého půl roku dohromady přímo s žáky. Pro ně i pro rodiče by to mělo jenom samá pozitiva:

1. Dítě by se naučilo komunikovat. Pokud tedy bude mít kvalitní vzor v kantorovi.
2. Naučilo by se o sobě přemýšlet, získat pojem o svých silných stránkách i nedostatcích.
3. Kantorem by bylo dítě vedeno, že právě ty silné stránky stojí za to rozvíjet, a hendikepy ladit tak, aby nebránily v rozvoji talentů. To je právě největší úskalí našeho školství. Poukazuje pouze na to, co dítěti nejde, ne na rozvíjení talentů. To, co mu nejde, chce biflovat, „lámat přes koleno“, drtit, apod. A právě to přináší dětem největší demotivaci z našeho školství.
4. Dítě se naučí systematicky pracovat a hodnotit jednu svou oblast po druhé.
5. Účast na hodnocení dítěti nesmírně zvýší sebevědomí. Vůbec pak nebude vnímat nějaké trojky, ale v hlavě mu zůstane to, v čem je perfektní a na co se jednou v životě zaměří. Také, že je normální něco „pustit“, aby mohlo být v něčem jiném naprosto skvělé, ne-li dokonalé.
6. Dítě nebude mít problém si vybrat v dospívání správně tu svou vlastní cestu, která jej bude nejen živit, ale hlavně mu bude přinášet uspokojení.
7. Rodič přijde k hotovému, nemusí do hodnocení více zasahovat.

Ale ani učitel nepřijde zkrátka. Bude mít najednou třídu plnou motivovaných dětí, které již od počátku budou pracovat na svém seberozvoji. I kantor se bude zdokonalovat v pozitivním přístupu, kdy se nebude „babrat“ v nedostatcích jednotlivých dětí, ale bude nadšen z jejich talentů. Ve třídě vybuduje úplně jinou atmosféru. 

Není na čase změnit to historické dogma, že učitel je místní pán Bůh, který rozhoduje a hodnotí? Nyní pouze známky nahradí řádky textu, ale výsledek bude stále stejný. „Čím více řádků, tím více Adidas,“ chtělo by se říci.

Nechme konečně hodnocení kromě skutečného pána Boha na samotných dětech, zvýší jim to povědomí o svých schopnostech, sebevědomí, naopak ubude toho sebepoškozování v pubertě, budou mít jasný směr, naučí se pracovat se svým potenciálem. 

Z čísel jedna až tři rozhodně nebudou trpět depresí, ani se vytahovat nad spolužáky, ale budou vědět, na co mají potenciál, kam dále svůj život směřovat. Nebudou se marně vrhat do něčeho, co jim nejde, ale rozvíjet své skutečné talenty, díky čemuž je ta škola bude bavit a budou ji brát jako opravdovou přípravu pro život.