EU nám přikazuje jak moc rovné okurky musíme jíst, ale značení skutečného původu zboží je, možná záměrně, velmi účinně maskováno.
V médiích se v poslední době rozhořela diskuze o návrhu, který má zákonem nařídit obchodním řetězcům podíl českých potravin, které musejí prodávat. Jako spotřebitel i jako podnikatel si uvědomuji význam, jaký pro ekonomiku i pracovní místa má preference domácích dodavatelů zboží a služeb. Ano, navzdory všem tezím, že trh si vše vyřeší sám, skutečně si myslím, že je mnohem lepší, když to takzvaně zůstane doma. Bez rizika mizení zisků bůhví kam, bez toho, že nebudeme moci ovlivnit množství třeba základních potravin, které k nám budou dovezeny například v době nenadálé krize. Krize, která může být kdesi daleko, zcela mimo naši kontrolu. Mimo to máme u nás přísné normy a domácí zboží je proto zpravidla i kvalitní.
Já i celá řada lidí v mém okolí bychom rádi kupovali domácí výrobky, a to i bez přikazování. Za českou kvalitu jsme ochotni akceptovat třeba i o něco vyšší cenu. Jenomže má to trochu háček. Jak skutečně domácí zboží poznat? A když už budu výrobek v ruce pětkrát obracet a pročítat i tím nejmenším písmem v přehybu obalu ukryté informace a najdu náhodou mimo obvyklého textu, jako například “vyrobeno pro Kaufland” nebo adresy distributora pro ČR i zemi původu, stále nemám vyhráno. Kdo mi zaručí, že zboží nebylo vyrobeno někde jinde a v zemi uvedené na štítku nebylo jen přebaleno, jak se to údajně u nás často praktikuje?
Nejrůznější zákony a nařízení EU přikazují i hlouposti, jako je třeba zakřivení banánů, ale povinnost zřetelně a věrohodně označovat původ zboží zřejmě neexistuje. Možná je to dokonce záměr, nicméně zakázáno to snad z Bruselu ještě nemáme. Takže by nic nemělo stát v cestě tomu, aby náš parlament schválil zákon, který by stanovil povinnost označovat viditelně původ zboží, a to nejlépe v procentech podle podílu přidané hodnoty. Tento údaj by byl uveden zákonem určenou velikostí a barvou písma na jasně stanoveném místě (nejlépe rovnou vedle konečné ceny výrobku), tak aby spěchající maminka, roztržitý strejda nebo slabozraká tetička bez dlouhého zkoumání hned měli jasno.
Jasno nejen o tom, zda riskují požití posypové soli, nebo masa uhynulého skotu, ale také zda koupí tohoto produktu přispívají k udržení pracovních míst v našich firmách, ke zvýšení HDP našeho státu, anebo zda tím naopak například posilují pozici komunistické strany Číny a současně přispívají k nárůstu globální přepravy zboží na velké vzdálenosti se všemi potenciálními dopady na životní prostředí. Každý bychom měli mít právo se svobodně rozhodnout, jak naložit se svými penězi a životy, k tomu bychom ale měli mít k dispozici adekvátní a spolehlivé informace.
