Dnes jsem se s kolegyní Aničkou v práci nachechtala. Anička je jedna z mála, v tom babinci, se kterou se dá normálně mluvit. A je s ní sranda. Když se teda dobře vyspí. Teď bych tu dala smajlíka, aby to bylo pochopeno jako vtip a s úsměvem.
Zavzpomínala, jak ji ten její balil.
Anička je vdaná, pořád za toho jednoho jediného, přes třicet let. Na otázku jak je možné to tak dlouho „vydržet“ mi odpovídá: nevšímám si ho. Jídlo mu prý dá vždycky, o to má zájem vždy a pořád a pravidelně a ostatní je improvizace. Každý máme holt jiný recept na štěstí. Ale když ji balil, to bylo prý jiné kafé! Jednou přijel na rande na kole, s tím, že nemůže přijít, páč se mu rozbil pincek a nemá na čem přijet.
No, hlavně, že mi to na tom kole přijel říct, směje se Anička na celé kolo. Na to musí být prostě talent, na takovou békovinu. A smějeme se obě, až se za břicho popadáme. Postrádá to sice logiku, ale vtip to má na jedničku s hvězdičkou. Prý se s tím svým nenudí, a to už několik let a smysl pro humor je ve vztahu nepostradatelnou složkou.
To věřím.
Bez smyslu pro vtip bych toho svého zabila už dávno, ještě dodala.
Kamarádka Jířa je se svým manželem skoro čtyřicet let. Ptala jsem se jí, jaký recept na to má ona. Odpověděla: je to náročné, ale zvykneš si i na šibenici. Už skoro čtyřicet let mi dělá fleky na ubrusu, ví, že mě to vytáčí, ale dělá to pořád. Když mi vypráví a popisuje jaké fleky, pění se jí krev. On si zamíchá kávu, na lžičku nabere první hlt a trefuje se s tím do huby! Néé, aby se přiklonil k hrníčku! A vždycky ukápne! Už čtyřicet let! On si ani tu ruku pod to nemůže dát! Měl by ji mokrou! A zajímá ho hlavně jídlo a traktor. A shodli jsme se na tom, že rozvod na stará kolena nemá smysl. A taky splácíme hypotéku a jeden bez druhého bychom to neutáhli.
Nevěděla jsem, jestli se můžu zasmát teď nebo až potom, abych náhodou jednu nechytla, i za něj. Čekala jsem, až se jí začnou cukat koutky. Začaly. Smích se dostavil.
S vážnou tváří pak dodala: A musí to chtít oba, být spolu tak dlouho, víš?
A to je fakt.
Provádíme s kamarádkou průzkum dál. Začalo nás to bavit.
Ptám se tedy i jí, jaký má, mají recept na dlouhý a trvalý vztah. Naklání se k papírové rouře, která simuluje mikrofon a vypouští do éteru perlu: Já ho nechtěla, on chtěl mě a to trvá už třicet let!
Tuším pravdu. Volá ji každý den v pravidelnou dobu.
Psychologické rozbory tady dělat nebudu, není mým cílem v tomto zamyšlení. Ale, nějaký výsledek by padnout mohl.
Mám ho! Je to humor! Ano, bez něj to prostě nejde! Umět se spolu zasmát, i když to zrovna v určitý moment moc nejde.
Humor, smích je lék. Nadarmo se to netvrdí. A od nich se odpichují další zdary.
Dnes jsem měla náladu pod psa. Přítel taky. Ptal se esemeskou: Jak se máš?
Já na to: Fajn, ale jen hledám strom, který by mě udržel.
A on odepsal: Ahoj. Počkej na mne! Oběsíme se spolu! A za tím rozchechtaného smajlíka. Pak mi ještě poslal na žádost jeden vtip a postavil mě na nohy dokonale.
Ano, humor!
Nebo se o něj aspoň snažit.
Já vím, všude, všem a vždy to nejde. Hlavně, když chybí zcela.
Já humor potřebuju jako sůl, jako vzduch, jako koření do všech receptů. Koření je smích, recept sám život.
Mnohokrát jsem zaslechla, že když základní stavební kámen mládí – sex - odejde, „zbude“ přátelství a humor – a to je prý ten základní stavební kámen vztahu.
Až nebudeme moct, cokoli, chtějme se pěkně od srdce spolu zasmát pod ořechem na dvorku, u kávy na verandě nebo v parku pod lípou. Myslím, že v ten moment budeme ti nejšťastnější přátelé pod sluncem.
