Kamarád kolegy říká: Nemůžu pochopit, jak se ženská dokáže jednou měsíčně proměnit v něco takového!!
Neměl jistě na mysli samotnou menstruaci, ale to kolem ní: předmenstruační syndrom, zkratkou PMS.
Samotná menstruace trvá jen několik dnů. Ale PMS o něco déle. Může být v délce i čtrnácti dnů, ale i víc. Ve výsledku - žena vlastně po celý život z menstruačního cyklu jakoby ani nevyjde. Až menopauzou. Menstruace – to už je lehárko. To co je před ní, je na mašlu.
Žena se tedy v „něco takového“ nemění, žena „tím“ vlastně svým způsobem je pořád. Pánové, šílená zpráva, že? Ale nebrečte, my holky, jako dvanáctileté, jedenáctileté, některé i desetileté, jsme se s tím v počátku taky smiřovaly, a taky velmi těžce. I několik let, neb od dvanáctého roku věku, nedej bože už od věku dřívějšího, se nám to taky nelíbilo si jednou měsíčně takto kazit život. Muž od ženy může utéct třeba do hospody nebo na squash, ale my před menstruací a PMS neutečeme nikam. Takže bychom zasloužily co? Metál.
První menstruace nám bere dětství – deset/jedenáct let věku beze sporu dětstvím je, a komplikuje nám to i dospívání, protože my nechceme řešit nějakou menstruaci, ale diskotéky a nechce se nám ve třídě před pubertálními kluky pašovat nenápadně vložku do kapsy. Ale k ženě to prostě patří jako ke dni noc. Co na tom, že ženy v tomto věku ještě zdaleka nejsme.
„Radši bychom měly poluce a ranní erekce, než ve dvanácti menses!“ Míníme. Je to totiž otrava! Hlavně v létě a ve vedrech. A při cestování a… a… a… A taky se cítíme nejenom otrávené, jak malajské šípy a jedovatější než kobry, ale i nevzhledné a neerotické! Prsa nás bolí, podbřišek bolí, nafouklé jsme jak žáby, otékáme. Zavodňujeme se. Co kdyby došlo k početí? Tak ať je tělo pěkně měkoučké, heboučké a připravené. A neohebné ještě jsme. Podvědomě máme totiž pocit tanku. A už jste někdy viděli tank obouvat si boty? A taky kalhoty nedopneme a pouzdrové šaty nehrozí, neb objemově jsme do všech stran a jako v pátém měsíci těhotenství. A krom toho, že ta prsa bolí, tak i ony se ještě nafouknou. Některé máme v šatníku pro tyto dny podprdy o číslo větší.
Ale nejhorší jsou ty nálady! Nezvladatelné podráždění, které bychom chtěly ovládat, ale PMS ovládá nás! Toto nemáme bohužel pod kontrolou. A taky nás provází ukrutná žravost. Na cokoli, kdykoli. Máme vždycky chuť úúúplně na všechno, jako těhotné. A musíme to mít! A taky vyvádíme jako malé holky. A pak se za to stydíme. A taky brečíme a nevíme proč. Prostě těžkotonážní blázenky. A toto všechno máme, prosím, zhruba celého půl měsíce. Pak přijde menstruace, splaskneme a je zas na chvíli klid, ovšem jen do té doby, než se naše hormony zase zblázní a vejdou na tuto cestu znovu a zas. Takže od nevidím do nevidím, každý měsíc, každý rok, skoro celý život. Pokud mezi tím zrovna neotěhotníme. Ale to je jiná kapitola.
Hormonální šílenství nás provází neustále. A ještě nás provází jakési depky a pocity marnosti, že se na všechno vykašleme, a že ten chlap, co ho máme doma není nic moc, a dostáváme perfektní nápady se realizovat. Že jako cesta na „Klondajk“ s rýžováním zlata je to pravé ořechové, a že jedině tam se můžeme najít. Nebo procházíme všelijaké kurzy, semináře a naplňujeme své duše, protože jinak jsme úplně prázdné a vypité láhve. A někde jsem četla, že u PMS je zjištěno až tři sta příznaků! Jdeme z cyklu do cyklu a ještě nikdy nevíme, kolik příznaků tento měsíc zrovna vyfasujeme.
Díky jen za těch dvacet pět! Může to být teda fakt horší!
Dnes mi můj řekl: „Ty máš prííma náladu!“
„Skončila mi menstruace a PMS zatím ještě v nedohlednu!“ Chlubím se.
„A kdy přesně ti začínají ty plodné dny?“ Doptává se ještě.
Jdu počítat…
Ještě je tu matematika spojená s tělem ženy… Kolik dnů máme vlastně klid?
