Je to v nás, ne v nich....

 Amulety, talismany, pomocníčky - máme rozvěsené po bytě, nastrkané po kapsách, vložené v knihách, kabelkách, svíráme je v dlani, když... a prosíme, modlíme se k nim, žádáme a věříme...

Vstoupila jsem do bytu plného amuletů a různých cingrlátek.

Každý měl svůj úkol a každý něco buď podporoval, nebo ochraňoval, nebo odháněl.

Majitelka těchto skvostů mě dlouze a poučně zasvěcovala do každého z nich. Měla jsem problém si to všechno zapamatovat. Ani ne tak proto, že bych neměla jistou mozkovou kapacitu, ale proto, že věřím v něco jiného než ona a můj mozek je formálně propracovaný trochu jinak a jiným směrem.

Středem pozornosti, a její největší láskou, byli andělé. Měla je všude. I já jich mám doma pár, ale – těch jejích bylo všude tolik, že bych na nich prach utírat nechtěla, napadlo mě. Bylo jich strašně moc! Vážně je jich tolik potřeba? Můj mozek se začíná trochu bát, podle toho, co mu oči posílají, že nebudu dostatečně pod ochranou, když jich nemám doma sto…

Odráželi se ještě v zrcadlech a množství andělíčků se tím násobilo. A to bylo pro ni hodně důležité. Museli se podle ní ještě odrážet, jinak by neplnili svou funkci ochranářů, jak měli.

Měla jsem z ní, z jejího bytu, z jejích andělíčků a jiných amuletů a talismanů, zvláštní pocit. Ale negativní zvláštní pocit. To nebyla láska a úcta, to co projevovala k těm věcem, to už byla závislost. Měla jsem sto chutí se jí zeptat, co by dělala, kdyby v bytě začalo hořet, co by z něj vzala jako první... a co by bylo, kdyby to nestihla pobrat všechno. Chvíli jsem jí jaksi, s porozuměním, záviděla, že se tak vyzná, že ví a že toho má všude tolik a každou místnost tak pečlivě posichrovanou před vším zlým. Chvíli jsem si připadala prázdná, s holýma rukama a chudobná.

Ale najednou? Cink! Uvědomila jsem si svou osobní svobodu! To kdyby hořel náš dům, tak já stojím v plné polní před domem na trávníku nebo ve sněhu jako první. Z jedné strany syna, z druhé psa. Drapla bych deku, bundy, kabelku, ve které mám všechno důležité, a co nejrychleji se snažila dostat z hořícího domu. A majetek? Můj největší majetek a bohatství bych držela za ruku a on mě, venku, před tím hořícím domem, na trávníku, ve sněhu, a na vodítku. Nad ostatním bych mohla „jen“ hodně silně vzlyknout, a jít dál.

Ony ty věcičky jsou krásné. Hladí, vkládají do duše klid a mír, a to doslova, ale ony i berou – člověku určitou svobodu, volbu rozhodování, a vlastně volbu všeobecnou, ve všech směrech.

Je tedy dobré mít nějaký ten amulet? Ano, proč ne. Je tedy dobré mít tolik amuletů? To už asi ne. Psychická závislost, která pak člověka při ztrátě láme…

Jde o víru. V nás, ne v těch amuletech. Je to v nás, ne v nich. Asi mě teď více lidí za toto tvrzení nebude mít rádo, ale když já nevěřím na černou kočku přes cestu, nevěřím na kanály, na které se nesmí stoupnout, nevěřím mailům, které se musí přeposlat dvanácti lidem do deseti minut po přečtení, abych si nepřivodila kdo ví co. Nevěřím ničemu, co manipuluje s mým mozkem v rovině závislosti pod rouškou víry.

Nevím, co je mezi nebem a zemí, ale kdo to ví? S určitostí?

Víru bychom měli mít asi více každý v sobě. A to takovou víru, kterou si můžeme vzít všude s sebou. A i kdyby nám třeba i ten byt vyhořel, nebudeme plakat nad ztrátou Věcí – amuletů.

Já vím, pomáhají nám, aktivují nás, motivují a popohání vpřed, povzbuzují, vím.

Já taky kdysi měla růženinové kamínky pro štěstí v kabelce, a ta mě pak táhla k zemi. Ne nahoru. Paradox – amulet, co tahá k zemi.

Taky jsem se vyhýbala černé kočce a kanálům. Taky jsem přeposílala maily ze strachu, že se opravdu stane to, čím mě strašily. Taky mám doma pár andělíčků, ale já zjistila a našla víru v sobě a v sebe.

Amulety už ke štěstí, k zázrakům a k plnění přání nepotřebuji. Ani k ochraně. Postupně je některé už vyhazuji, jiné sice ještě stále mám, protože pořád ještě se o ně trochu opírám…

Kamarádka by asi řekla, že se rouhám...

Ale já vážně našla víru v sobě, v sebe, tu svou, a ta je nejsilnější a nad všechny amulety světa. V sobě mám tu sílu, ne ve vejci někde na stromě, kde stejně není v bezpečí.

Je to v nás, ne v nich.

Už nepotřebuji žádné amulety, mám totiž sebe.

P.S. A s kamarádkou jsme pořád kamarádky, protože já respektuji ji, ona mě. A kdyby u ní doma hořelo, pomáhala bych jí s vynášením, protože vím, co to pro ni znamená… i když, jak řekl jeden známý, když si toto přečetl: "... klidně by se mohlo stát, že budeš vynášet šaty ze skříně, zatímco kamarádka už si dávno bude venku péct buřty po andělsku...."

Hm, i to je možné.  Kdo a co víme vlastně předem a na jistotu?...