Továrna na sny (letní povídka)

V ruce držím výsledky z imunobiologie a po tvářích mi tečou slzy. Vlastně ani pořádně nerozumím, co se v nich píše, ale přesto se nedokážu bránit zármutku a předtuše špatných zpráv. A tak dělám to nejhorší, co můžu

a hledám si informace na internetu, ve snaze dozvědět se víc. Jsem naštvaná na lékaře, že v závěru píší spoustu zkratek, kterým nerozumím.

Kardiolipinům IgG – pozitivní? Dokonce mi to zažlutili, aby byl výsledek v políčku vidět pořádně. Prohlížeč mi našel, že se jedná o pravděpodobnost ucpávání cév nebo náhlé potratovosti. Asi ani nedokážu popsat slovy, jak mě to druhé děsí. Jelikož se spolu momentálně snažíme o miminko.

Už od začátku jsem věděla, že to nebude lehké. Prozradil jsi mi, že nemůžeš mít děti přirozeně. Řekl jsi mi to ještě dřív, než jsme spolu začali bydlet. Než jsem se rozvedla. Než se se mnou kvůli tomu přestala bavit moje rodina. Než jsem ztratila většinu kamarádů. Já vlastně děti asi ani pořádně nikdy nechtěla.

Ale teď tu sedím o dva a půl roku starší a všechno je jinak. Překvapivý zvrat! Už od začátku mi říkáš: „Mámo.“, abys mě na to připravil. Nejdřív mi to vadilo. Pak přestalo. Teď už mě to jen bolí. Po roce jsi přišel s tím, že možná je naděje. Existuje zákrok, který by mohl díky bolestivé preparaci z tvých varlat dostat aspoň jednu spermii, pokud by tam byla. Jeden malý zárodek života. Ten by stačil.

V zájmu zachování rodu jsme se to rozhodli podstoupit a zapsali se do centra asistované reprodukce. Už jen ten název mě děsí. Podrobili jsme se prvním genetickým testům, abychom odhalili, jestli také nejsem nosičem mutace Cystické fibrózy, kterou ty máš od narození. Což má za následek, že se ti zaplavují plíce hlenem. Musíš pořád inhalovat, jinak by ses v něm utopil. Bylo těžké zvyknout si na ten neustálý strach o tvůj život. A tak jsem se asi možná až moc upnula k naději, že když budu mít tvoje dítě, nezůstanu tu sama, pokud se ti něco stane. Něco mi tu po tobě zbude. Nosičem mutace CF nejsem a tak pokračují další vyšetření…

 Odpočívám u jezera zalitého sluncem a sleduji, jak se směrem ke mně po hladině rozbíhají drobné vlnky. Říkám si, jaké by to asi bylo, udělat pár kroků do té temné studené vody a přestat cítit všechnu bolest. Tu šílenou zlobu a nenávist, které jsem plná. Zbavit se myšlenek na některé muže z mého okolí, kteří mají svoje vlastní malé děti. Můj chorý mozek ovlivněný primitivními lidskými pudy, mi neustále přehrává scény s muži, o které nestojím, na které se díky tomu stydím i podívat. Našeptává mi o tom, že oni mají zdravé děti, když si s nimi začnu, budu je mít taky. Ale já je nechci s nimi, já je chci s tebou.

A pak to přichází. Znovu další rána přímo doprostřed hrudníku. Těmi výsledky se potvrdily mé nejhorší obavy. Ne, vlastně jsem ani nikdy takové obavy neměla. Děti, malé roztomilé bytosti, které můžeš naučit všemu a díky kterým už nejsi nikdy sám, ty já mít nemůžu!

Je to krutou ironií osudu, protože z tebe skutečně vypreparovali dvě spermie. Mohli jsme mít roztomilý páreček. Třeba kluka a holku. Ale já jsem jen prázdnou schránkou. Není uvnitř mě nic, jen beznaděj. Testy z imunobiologie byly jen začátek. Za celou tu dobu jsme museli obejít desítky vyšetření a ve všech průběžně vycházelo něco, co dalo dohromady celek, který mě změnil.

Ta zlost ve mě mne někdy až děsí. Je to jako si s sebou neustále nosit černého pasažéra. Já tak šíleně závidím, tak neskutečně žárlím na matky, co se radují se svými dětmi na hřišti. Odvracím zrak od všech kočárků a nikdy by mě do nich nenapadlo nakukovat. Vyhýbám se těhotným ženám a utíkám z IKEI, která se těmihle lidmi jen hemží. Přijde mi tak nespravedlivé, že kdejaká mladá holka, se opije a dítě má vlastně nechtěně.

Na chodbách centra pro asistovanou reprodukci jsem potkala spoustu žen s prázdnými pohledy.  Řekla bych, že jsem z nich byla nejmladší. Sice jsme tam byly všechny z malinko jiného důvodu, ale jedno nás spojovalo a to touha po uspokojení lidských pudů, po reprodukci. Touha po miminku tak silná, že ji dokáže pochopit jen žena, co nemůže mít děti.

Nemožnost mít děti je asi můj trest za to, že jsem je dřív pořádně ani nechtěla a nedokázala si představit život s nimi. Ale také za to, že jsem ublížila člověku, kterého jsem měla nejvíc ráda. A za spoustu dalších věcí. Bojím se, že mě opustíš. Vyměníš za někoho, kdo je mít může. A přijde mi to strašně nefér, protože já s tebou byla, i když jsem si myslela, že to bude přesně obráceně.

Jak jsi mi jednou řekl: „Spousta maminek hledá tatínka pro své děti.“

Bojím se, že ve mně už vidíš také jen prázdnou schránku. Už jsem jen stín člověka, kterým jsem bývala. Jednou večer, ses mě zeptal, ještě dřív, než jsme věděli výsledky:

„A co tě vlastně trápí, proč jsi taková?“

No co jsem ti na to měla odpovědět? Člověku, kterému osud nepřál od narození. Kterému už umřeli na zákeřnou Cystickou fibrózu všichni kamarádi. Člověku, který nemůže hrát hokej, sport, který nejvíc miluje, ale který prostě neudýchá. Člověku, který pořád musí myslet na to, že mu na záda dýchá smrt.

„Nic, vlastně nic. Jen už chci prostě vědět, jak to bude, abych si na to mohla zvyknout. Nechci už dál živit falešnou naději. Navíc všechna ta vyšetření. Už prostě nechci na další testy do Podolí. Přišla jsem si tam jako chovná prasnice. Co naženou ke kanci na oplodnění, pak čekají, a když je v tom, tak ji odstaví a takhle pořád dokola. Ta stádovost mě děsí, ale zároveň za ni musím být vděčná, protože jinak by nebyla žádná šance.“

Probouzím se prudkým trhnutím, za okny doznívá letní bouřka a o sklo bubnují kapičky deště. Vzduch to pročistilo, ale přesto mi vstávání dělá potíže. Překvapeně se dívám na své bříško, které se vypíná a vzdouvá pod prsy. Z čela si jednou rukou stírám pot a zjišťuji, že to byl jen další špatný sen. Že už je to všechno za námi. Dívám se na tebe, jak spokojeně odfrkuješ, a cítím se šťastná. Společně jsme to všechno zvládli, ustáli jsme desítky vyšetření a teď čekáme rodinu. Jen ty a já. Dokonce jsme se stihli ve třetím měsíci těhotenství vzít. Štěstí mě zaplavuje a po tvářích se mi kutálí třpytivé slzy. Všechna ta zlost a nenávist mě dávno opustily a já zářím. Mám pocit, jako bych mohla létat, tedy kdybych teď nevážila tunu. Někdy je ta cesta ke štěstí delší, ale pokud to člověk nevzdá, nikdy nepoleví a vydrží, tak se jednou výsledek musí dostavit!