Vidlačky ve městě

Obě jsme s Anet naplaveniny, takže cestování po našem hlavním městě bývá mnohdy dost zábavné a sem tam se i z cesty stane cíl.

Úkol zněl jasně, vyzvednout knihy, jako odměny na náš plánovaný závod. Sklad je v ulici U Prioru. Nekoukám nalevo, nekoukám napravo a zjišťuji si zastávku, co je nejblíž, což je Ruzyňský Velkoobchod.

Beru s sebou Anet na pomoc, protože by to mělo dost vážit. Dojíždíme tramvají do Divoké Šárky a zatím se všechno odehrává přesně podle jízdního řádu. V Divoké Šárce čekáme na autobus, který má jet za 12 minut a nehlídáme čas, díváme se na skaliska vykukující za MCDonalds a celkově se kocháme okolím.

Když mi tak dojde, že už stojíme nějak dlouho. Dívám se na hodiny a je to už 15 min. vydáváme se tedy k jízdním řádům a překvapeně sledujeme čas ještě za dalších deset minut. Takže máváme rukou a říkáme si o tom, jak je idos nespolehlivý.

Anet tu kdysi byla, takže bylo fajn, že hned věděla, kde je ta správná zastávka. A taky odhalila, že nemusíme zákonitě čekat jen na bus 108, ale že jede ještě další, hned za roh. (Dva takové už kolem nás projely). Ale čas 108 se blíží. Velká to byla radost, když dojela a my nastoupily.

Ovšem už o zastávku dál na Vlastině, jsme zjistily, že jedeme na druhou stranu a 108 na příští zastávce končí. Vyskočily jsme tedy a přešly silnici, abychom nastoupily do druhého autobusu 142.

Ale už po dvou zastávka, jsme zjistily, že se zase vracíme. Opět jsme vyskočily, přešly silnici a nastoupily zase do 142. Připadala jsem si jak v nějaké zakleté pohádce, ve které se točíme stále dokola. Tentokrát jsme již vyrazily správným směrem a za chvilku jsme vystupovaly na správné zastávce.

Našly jsme sklad, vyzvedly jsme, co jsme měly a podívaly se na mapu. Se smíchem jsme zjistily, že jsme jen 15 minut od Divoké Šárky, takže jsme vyrazily pěšky. Cestou jsme sebraly ještě pár ořechů, což je pro mě víc než zlato.

Teď už obtěžkány knihami, jsme docházely k tramvajím a uviděly právě tu naši 22, jak zavírá dveře. Bez rozmyslu a signálu jsme se rozběhly obě vpřed jako jeden muž. A pan řídící nám ještě otevřel, za což mu děkujeme.

Až v tramvaji si Anet uvědomila, že nemá po vytrhnutí osmiček ještě běhat, ale to už jsme pohodlně seděly a blížily se k práci. Jasně, teď to přesně vypadá, že končí můj příběh o bloudění v pražské MHD, ale bohužel tomu tak není.

Nastoupil k nám totiž bezdomovec, velice aromatický dovolím si podotknout. Měly jsme s sebou sice těžké knihy, ale byly jsme domluvené, že až smrádek dorazí k nám, zvedáme se a přemísťujeme se do přední části vozu.

Naštěstí jel jen dvě zastávky, takže se to dalo snést. Ovšem po jeho výstupu začalo být cítit něco horšího. A Anet konstatovala: „On se tu po….“ Což nám potvrdila skupinka mladých nastupujících lidí. Chtěli zápach zmírnit a tak nastříkali všude ve vagónu lacinou voňavku, na což se Anet začala dusit.

Obě teď už s rouškou z šály a rukávu jsme seděly a sledovaly lidi, jak se otáčí dozadu (přes nás). Ale už nám zbývaly jen čtyři zastávky, teď jsme přece nemohly zase vystoupit. Do vagónu přistoupili další lidé a v tom si jakási upravená slečna sedla přímo na to místo. To místo, které bylo pošpiněné, nebo se na něm minimálně pošpinění odehrálo.

Dost možná jsem cíťa, ale rozhodla jsem se, že už si nikdy nebude sedat na semišové sedačky, které mohou absorbovat naprosto všechno. Zlaté plasťáky, nebo dřeváky. Takže pražské MHD zdar!