Být u toho, když dva lidé spojují své životy v dnešní uspěchané době svazkem manželským, je nepopsatelný zážitek. O to víc, když je to po šestnácti letech a dvou dětech.
Sledujeme tento obřad lásky za přímého slunce, což je teď už nepředstavitelné. Ale všichni cítíme, jak nám po čelech stékají krůpěje potu, šaty se lepí na tělo a v botách hoří nohy. Je nás hrstka tak kolem čtyřiceti lidí.
Horký den překlene ve večer a ten plynule přejde v noc. Grébovka je otevřená veřejnosti, ale Pavilon patří jen nám, přesto že vedle kavárna funguje. Zábavu a tanec prokládáme výhledy na noční Prahu a na vinice rozprostírající se na okolních svazích. Vzduch je svěží a my si užíváme každý okamžik.
Není to moje svatba, ale přesto si dost pamatuji tváře. O to víc, že hostů není tolik a v průběhu dne, se člověk s každým opakovaně setkal. Proto když přichází „přičmoudlý“ pár a nalévá si plné skleničky vína a ochutnává všechno, co raut nabízí, zpozorním.
K mé smůle šli zrovna novomanželé vyprovodit prarodiče se svými dětmi a tak se jich nemůžu optat, zda znají tento podivný pár. Upozorňuji na to mého muže a další lidi a vyptávám se, zda aspoň oni neznají tyhle dva. Ale i pro ně jsou cizí.
Sleduji je tedy dál, jak s plnýma rukama řízků jdou před Pavilon směrem k otevřené kavárně, ale nesedají si, jen povstávají nedaleko vchodu. Mé detektivní smysly bystří a já čuchám nějakou nekalost.
Když se oba novomanželé vrátili, ukazuji jim skrz okno zmíněný pár a ani jeden z nich muže, ani ženu nepoznává. Říkám jim, čeho jsme byli svědky a společně se domlouváme, že pokud se celá situace bude opakovat, tak zakročíme.
Všichni se vrací do víru veselí, ale já stále po očku sledují zmíněný pár. A mé tušení se potvrdilo a ani na sebe nenechalo dlouho čekat. Muž opět suverénně vstupuje do Pavilonu a nalévá si plnou skleničku vína až po okraj. Ihned alarmuji mého muže a jeho kamaráda, ti kteří sedí nejblíž mě a „vyžírku“ obstupujeme.
Ptám se ho: „Jste od nevěsty, nebo od ženicha?“
Odpovídá: „Moje žena se zná s nevěstou.“ A už rychle míří k východu, jako že jde pro ženu.
Na to mu argumentuji: „To je zajímavé, že vás nevěsta ani jednoho nezná?“ Snažíme se mu zastoupit cestu, ale i s plnou skleničkou dělá úhybný manévr a takřka vybíhá ven. Běží k ženě v červených šatech „která údajně zná nevěstu“ a společně sledujeme, jak oba peláší z parku i se skleničkami v ruce.
Překvapeně za nimi zíráme, nejspíš – podle špatné češtiny a přízvuku se jednalo o Bulhary. Udiveně rozebíráme celou situaci i s novomanželi a všichni jsme překvapeni jejich drzostí a samozřejmostí s jakou se šli večer zadarmo napít a najíst. Docházíme k závěru, že tohle tento povedený pár možná dělá na každé svatbě, protože bylo vidět, že se v prostoru dobře orientují.
Takže pozor, pokud plánujete svatbu na Grébovce v Pavilonu, je možné, že se tito nevítaní hosté vetřou i na vaši veselku :)
Na další blogy můžete mrknout tady!
