Šílený to den, pátého září - aneb akce kulový blesk

Akce kulový kulový blesk. Ovšem osud si s námi hraje a tak se sešla jedna svatba, jedna běžecká akce a pak samotný závod, ve kterém jsem nemohla chybět.

5. 9. se mi vrylo do paměti velice hluboko. Když moje kolegyňka Ája přišla s tím, že se teto den bude vdávat, měla jsem z ní radost. Mám ráda svatby a ji si jako vdanou paní dokážu představit. Ovšem plynulo z toho jediné úskalí, jelikož už dlouho dopředu víme, že přesně na tento den, připadá běžecká akce Birell Grand Prix a jelikož jsme hlavními charitativními partnery, bylo jasné, Ája tuto akci nebude moci mít na starost.

Vím, kolik je skákání kolem svatby. A nechtěla jsem to nechat na ní. Už si za léto užila dost festivalů a tak bylo načase sebrat odvahu a přihlásit se. A tak se ze mě stal projektový koordinátor pro tuto akci. 

Dopředu jsem si všechno naplánovala, protože nemám ráda, když se zásadní věci řeší na poslední chvíli. Po mých zkušenostech vím, že se vždycky něco pokazí a tak musí být prostor pro odstraňování pokaženého a ne teprve samotného zařizování. Navíc někteří mojí kolegové mají sklon a dokonce si možná libují v tom, když něco dělají na poslední chvíli v totální stresu a chaosu.

Podařilo se mi tomu předejít z poloviny :)  A pak jak jsem předpokládala se začalo všechno hroutit. Ale abych nastínila o co se jedná. Byly to vlastně dvě akce dohromady, plus svatba.

Všechno mělo začít stánkem naší neziskovky na Náměstí Republiky od 11:00 hod. ve 12:00 hod. byla svatba a následně pak od 17:00 hod. na Letenských schodech začala druhá akce, zapalování svíček do tvaru Afriky - jelikož se specializujeme na operace šedého zákalu v těch nejchudších zemích, které se právě převážně nachází v Africe. Do toho měli na Letenské schody dorazit bubeníci a dobrovolníci. No a na Náměstí Republiky u stánku probíhalo focení žen před dámskou pětkou a pak o hodinu později další focení běžců před 10 km během, ve kterém jsem nemohla chybět.

Zhruba prvního září, mi odřekli bubeníci svojí účast, s tím, že dostanou jinde více, přesto že jsme byli domluvení půl roku dopředu. Zlostí bez sebe jsem začala shánět někoho jiného a měla jsem opravdu štěstí. Podařilo se mi sehnat bubeníky Bijou Afrodance, s kterými jsme se opravdu rychle domluvili a dokonce si kvůli nám posunuli jednu akci. 

Komplikace byla i s povolením na Letenské schody, protože celý park měla zabraný jiná nadace a paní úřednice byla neústupná a vlastně nám ani žádnou akci povolovat nechtěla, protože podle ní, už povolují moc akcí a je s tím akorát hodně administrativy. Navíc prý si stěžují lidé v okolí. No nevím, kolik lidí si bude stěžovat na svíčky, když kolem poběží 9 tis. běžců. Ale podařilo se mi domluvit s jinou nadací a i přes několika týdenní dovolenou na magistrátu, se mi podařilo povolení získat dva dny před během.

Jelikož přeprodáváme vstupenky na samotný běh, týden před už registrace skončily a tak jsme žádali našeho IT, aby zneaktivnil systém a lidé se již nemohli hlásit. Jenže se na nás vykašlal a tak jsem poslední den před akcí musela řešit dvě přihlášené ženy, které mě každou hodinu volaly a já volala na Runczech a po hrozném hororu, se vše podařilo zařídit a mohly ještě běžet.

Na Letenských schodech byly umístěné led řetězy, které tvořili základ Afriky, takže jsme na ně potřebovali externí baterii, která by je napájela. Celý předchozí týden, jsem se proto učila s elektřinou. A i přesto, že ředitel slíbil, že si tyto baterie zase půjčíme od jiné neziskovky - což mi říká posledních 14 dnů, každý den, šest dní před se ukázalo, že si asi baterky zničili. Podařilo se mi zajistit novou, ale bylo to peklo. No a pak se zapojil do koloběhu a zařídil napojení na led řetězy, což bylo fajn.

A pak se začal odvíjet samotný den, šlo to jako ve filmu, jedna akce se sama startovala za druhou. Provdali jsme Áju, pobrečeli si v kostele a vydali se dál. Na stánek se mi podařilo zajistit dvě úžasné a spolehlivé kamarádky - dobrovolnice a jen díky nim, jsme všichni čtyři mohli být na obřadu. Před obřadem mi kolegyňka sdělila, že musím do televize s nevidomým Ondrou, z čehož mě přepadla panika. Já do televize. Nééé.

Na stánku jsme se prostřídali a mezitím o kus dál, k Letenským schodům se mohlo jen do 17:00 hod. dostat autem takže tam kolegyňka dovezla baterky, dorazili bubeníci, obrázek Afriky se začal plnit svíčkami. Ovšem jediné co v celém schématu zkolabovalo, byly dobrovolníci. Dostavila se jich jen půlka, přesto že mi to všichni předchozí den potvrdili. Je to smutné, sice je to neplacené, ale sami se nahlásí a když napíší, že druhý den přijdou a pak nic, všechno to komplikuje.

Zpět na Náměstí Republiky, dorazila fotografka, udělala snímky žen před dámskou pětkou, kterých tedy taky moc nepřišlo, ale ty co se dostavily, stály za to :) Se svým vodícím psem přišel nevidomý běžec Ondra, který s námi běží poprvé a který měl jít mluvit do televize. A mezi tím mě osvítil geniální nápad, jak se mluvení v televizi vyhnout. Jelikož byl náš ředitel stejně ve VIP zóně, rozhodla jsem se použít jeho. Vzal nevidomého Ondru a šli mluvit do televize, tak to bychom také měli.

Bylo to zákeřné, ale každý si nelibuje v mluvení do televize. Mezitím jsem měla čas vítat běžce, co dorazili na 10 km běh. Měla jsem tam silné rodinné zastoupení, protože od nás běžel jak můj muž, tak jeho bratr, můj bratr a moje sestra pětku. No a samozřejmě já. Do té doby jsem 10 km uběhla jen 5x a tím si trošku odrovnala chodidlo, ale na závod jsem se těšila. Věděla jsem totiž, že až poběžím, už to všechno zařizování bude za mnou. Tím celá akce skončí a já si na konci za cílovou páskou, budu moci vydechnout.

Startovala jsem s bráchou a skoro švagrem, takže to bylo fajn. Brácha měl nervy jako blázen, takže vůbec nemluvil. Naštěstí švagr co si to zkusil loni, byl v naprosté pohodě. Už věděl co a jak.

Pak přišel výstřel a dlouhých šest minut, než člověk prošel startem a několika tisícový dav se rozhýbal.

První kilometr jsem se držela obou mužů, ale pak mi začali utíkat. Klidnila jsem se, protože jsem se nechtěla vyšťavit hned na začátku. 

Můj cíl jako vždy, bylo nebýt poslední. Cestou bylo spoustu času na přemýšlení, takže to bylo docela úmorné. Tam kde měli hrát kapely, bylo po většinou ticho, nebo hráli nějaké pomalé písně a tou dobou jsem si říkala, že jsem si měla vzít sluchátka s nadupanou hudbou. Ale zase jsem slyšela lidi kolem trati, jak stojí třeba před hospodou s pivem v ruce a pozorují dav běžců. Ten jeden se ptá druhého: "Co je to za závod." A ten první: "Ty vole, to je přece maraton." Čemuž jsem se u 10 km běhu musela smát. Ale bylo mi příjemné, že nás povýšili na maratonce :) Cestou jsme si plácali s dětmi, co nastavovali ruce a to mi přišlo taky hodně milé.

Začalo mě bolet chodilo, protože běh po kočičích hlavách, nebyl zcela komfortní. Přišla krizička, ale pak jsem to uslyšela. Bubeníci a na krátký okamžik spatřila Letenské schody pokryté svíčkami. Pyšná na kolegy, že to zvládli a hoří, jsem z posledních sil zařvala. "Světlo." Neviděla jsem je, Honza a Míša byli kdesi v davu a najednou slyším: "Králová" áá támhle jsou Honza s Míšou mi fandí. Vlilo mi to novou sílu a já z kopce začala všechny předbíhat, přesto že jsem po mém výkřiku sotva dechu popadala. Chtěla jsem být zase co nejdřív u nich. Byl to neopakovatelný pocit z toho, že se nám povedlo něco velkého. Z toho že jsme taková skvělá parta. Z toho, že jsem součástí většího celku, kolečkem v hodinách, které mění svět a dělají ho lepším.

Cestou zpátky, jsem se držela u kraje a pak si s Míšou a Honzou plácla. Bylo to senzační a řekla jsem si, že to dokážu. Chtěl jsem závod zaběhnout za hodinu a pět minut a i když to vypadalo bledě, řekla jsem si, že to zkusím. Přidala jsem a začala pelášit přes most. Když jsem si říkala, že už musí být blízko, ubyla mě cedule, ještě 950 m. Někdo za mnou volal, hlavně to nepřepalte. Pak 750 m. A pak odkud si z davu přihlížejících byly slyšet hlásky synovce a neteře, kteří mi fandili, to mi taky hodně pomohlo. Přesto jsem myslela, že to bude moje smrt a když jsem proběhla cílovou rovinkou ani jsem si to neužila, protože jsem měla co dělat, abych sebou neflákla. 

Naštěstí bylo všude plno lidí, spoluběžců, kteří mě při mém vrávoravém kroku přidržovali z boků. Probila jsem se davem k medailím, nikdy jsem žádnou nedostala, takže tu tuhle nemůžu nechat. A sledovala, jak jedna žena natáhla ruku, vzala si jednu. Bleskově ji schovala do kapsy a natáhla ruku pro druhou. Což mě pobouřilo. Podvodnice. Vždyť ta druhá nemá žádnou hodnotu, když si ji nevyběhala.

S medailí na krku a zabalená v hřejivém alobalu, jsem zahlédla plešatou hlavu a tak jsem se za ní rozběhla a byl to skoro švagříček. Cesta s ním ke stánku proběhla příjemně a navíc jsem zahlédla naší upoutávku na obrovské televizi, tu která málem nevznikla a honila se na poslední chvíli. A pak už jen u stánku byl můj muž. Moc ráda jsem se s ním viděla, skočila mu do náruče s pocitem, že jsme to dokázali. Pak přibyl ségra, brácha a další. Všichni jsme se euforicky objímali.

Musela jsem se smát, jak se náš pan ředitel vyzul z nakládání stánku a musel spěchat na vlak - stejně jako při nakládání stánku, kdy to nechal jen nás ženách. Ale s mým mužem a kolegyňkou Pavlou, která je tak hubená, že se bojím, aby se pod těžkým stánkem nezlomila, jsme všechno zvládli naložit. Poslední vydechnutí a akce je za námi. Ještě fotka s mužíčkem u roztávajících ledů s medailí a šťastným úsměvem a pak hurá domů. A tohle byl můj první závod na 10 km.