Když jsem psala letní povídku „Nejhorší je smrt z leknutí“, nečekala jsem, jaké to může mít následky. Bylo mi smutno po starém pánovi, který z ničeho nic odešel. Který opustil tento svět, tak rychle jako na něj přišel a po kterém
zbyla jen prázdná zahrada. Který si neužil svojí nové střechy na chatce, protože on se položení nových tašek nedožil.
Neznali jsme se, byť to byl můj soused, jen jsme se pozdravili a to bylo všechno. Oba jsme si bez mluvení užívali zahradničení, každý po svém na svém pozemku. Teplé letní paprsky se střídaly s chladivým podzimním vánkem a pak přišlo zase další jaro, kdy jsme se opět setkali, každý ve své ohrádce.
Bylo příjemné mít tohoto pána i jeho ženu za svým plotem. Navozovalo to jakýsi známí pocit bezpečí. Člověk se mohl spolehnout, že dorazí na chatku a potká je tady. Stejně tak jako že po dnu přijde noc. A najednou, jsou jejich okenice zavřené a nikdo tu není. Zaparkované červené auto opuštěně čeká na své majitele, jenže ti už se nevrátí.
Ze smutku jsem napsala povídku. Protože jsem měla zvláštní pocit. Přála jsem si změnit osud. Aby bylo vše jinak. Abychom skutečně jen špatně slyšeli. Abychom zase nakukovali přes plot na sousedy běhající po zahradě a ne jen na opuštěné trávnou zarůstající místo. Abychom na sebe zamávali a náš zahrádkářský život ubíhal spolu s uzrálým ovocem a zeleninou ve stejném rytmu pořád dál.
Nemyslím si, že bych měla jakékoliv magické síly. Jen prostě někdy chci věřit. A pak překvapivý to byl den, když náš tak známý a zároveň neznámý starý pán stál na své zahradě. Nelekla jsem se ho. Nezaváhala jsem, jen jsem ho vesele zdravila a byla šťastná, že je tam kde má být. Že ještě neodešel. Ale že tu zůstal s námi. Že jeho žena, která již měla být vdovou, se má stále o koho opřít.
Přímo vprostřed hrudi se mu rýsuje veliká jizva. Byl to infarkt, jela pro něj rychlá, ale přežil. Zázračné ručičky lékařů zařídily, aby tu s námi ještě zůstal. Radostně ho pozoruji z okna při velkém dešti, který skrápí vyprahlou zem. Pozoruji, jak běhá v trenýrkách s deštníkem po zahradě a všechno se zájmem zkoumá. Kyblíkem dělá v sudu vlnky, až přetéká a přitom se usmívá. A já se usmívám s ním.
Tahle povídka není o žádném vynálezu, co by změnil svět. Ani o člověku co by byl čímkoliv výjimečný. Je pouze o obyčejném muži, zapáleném zahrádkáři a seniorovi užívajícím si svoje stáří na chatičce vedle té naší. O pánovi, který je tak nemluvný jako já a za kterého obstarává hovor, jeho drahá polovička. O dítěti v dospělém těle, které běhá venku, když prší. O muži kterého máme ze srdce rádi, ale nikdy bychom si to neuvědomili, kdybychom o něj nepřišli...
