Poštovní úchyl

Práce mě čas od času zavádí na nedalekou poštu. Nosím sem různé pohledy a dopisy, všechny krásně ručně psané mým šikovným kolegou. Jenže od jisté doby sem chodím spíš z donucení.

Tak jako na většině pošt i tady fungoval automat, který rozřazoval všechny příchozí, podle toho co potřebovali. Jednou mě přiřadil do takového toho budníku, kde vám nabízí pojištění a různé další blbosti, které jsou pošťáci nuceni nabízet.

Připadl na mě mladší muž pro mne nezajímavého vzhledu s barevnou „trestaneckou“ kérkou na ruce. Už jsem si ho tu několikrát všimla, protože mezi všemi těmi ženami, chodí, jako macho a hraje si na velkého šéfa.

Po tom co mi nabídl již zmíněné pojištění a konečně mi zpracoval dopisy. Dlouze se na mě podíval a zeptal se mě, jestli s ním nechci jít na kávu. Překvapeně jsem vyhrkla. „Já kávu nepiju.“

Následovalo pozvání na něco jiného, jenže hned jak jsem měla zpět drobné za dopisy, popadla jsem je a začala couvat ke dveřím. S tím, že nebudu mít zájem. S očima na vrh hlavy jsem opustila poštu a úplně se ošívala. „Fůj, to je ale slizoun.“ Ulevila jsem si nahlas a přímo na ulici.

Nějakou dobu se mi dařilo mu vyhýbat. Už jsem věděla, že sedí v budníku číslo 6 a tak jsem si pravidelně brala dvě čísla. A pokud mi to první vyšlo k němu, nešla jsem.

Jenže o prázdninách pošta asi chtěla ušetřit a tak dala na poštovní automat cedulku: „Mimo provoz“. Vůbec netušili, jak mi tím zkomplikují život.

Stala jsem ve frontě k okýnku, za kterým byla jedna žena. Když se z ničeho nic objevil tento „poštovní úchyl“.

Nejprve mě sjel pohledem. Tak tohle fakt nesnáším. Pokračoval. Zíral na mě a já dělala, že počítám pohledy, které jsem měla už pětkrát spočítané. Kdybych mohla, tak se stanu neviditelnou, nebo se rovnou vypařím. Nemám nic proti pozornosti mužů, ale vše má své hranice.

Osmělil se a přišel až ke mně. Stál pouze patnáct centimetrů ode mě a narušoval tak můj osobní prostor. Stále na mě zíral. Doposud bez jediného slova.

Když jsem se ho chtěla zeptat, jestli něco potřebuje, promluvil. „Jen koukám, kolik toho máte.“

Začala jsem se nadechovat, když pokračoval. „Kdyby to bylo do čtyř, tak vás můžu vzít u sebe“.  A pak se záludně podíval ke svému budníku.

Můj jazyk byl snad ještě pohotovější než hlava. „Děkuji, ale mám jich dvacet, takže bych tady raději počkala ve frontě“.

Ještě jednou udělal „sjížďáka“ a pak odešel. A tímto si tento muž pracující na české poště nadobro vysloužil přezdívku „poštovní úchyl“.