Chuť lidského masa - Kapitola 34: Vyšetřování

Kapitola 34: Vyšetřování – Petra Malinová

Simona Dvořáčka nám zavraždili přímo před nosem. Musel něco vědět. Do čeho to tam sakra byli všichni zapletení? Vyšetřování kolem jeho vraždy ukázalo, že byl namočený v pěkných dluzích. V zástavě byl dům jeho rodičů i jeho sestry. Všechno co se mu dostalo do ruky naházel do automatů. Podle dostupných informací, dlužil spoustě společnostem odhadem cca osm miliónu. Je to vůbec možné. A tím čísla samozřejmě nekončí.

Kolegové nám sdělili, že často vytloukal klín klínem. Půjčoval si u lichvářů, aby zaplatil bankám, a když potřeboval zaplatit lichváři, půjčil si další peníze od kolegů, kamarádů, jiného lichváře. Je možné, že tenkrát skutečně mohl odcizit tu kasu, aby měl na splátku dalšího dluhu. Podle jeho přítelkyně, už se jednou stalo, že zmizel na tři dny. A po třech dnech se vrátil domů, když po něm bylo vyhlášeno pátrání. Nikdy jí přesně neřekl, kde byl. Ale myslela si, že to museli být lichváři. Vrátil se totiž pořezaný. Ovšem říkala, že podle jejich zubaře po něm prý předtím chtěl skalpel. Takže těžko říct, jestli se jím chtěl bránit, nebo jestli se chtěl zabít?

O rodině Julie Kohlerové jsme zatím nenašli žádné další informace. Víme jen, že její táta umřel. „Patriku, koukni se do toho notýsku, co jsme si poznamenali z parte. Vyhledáme si všechno o smrti otce Julie Kohlerové, beztak na ostatní příbuzné stále ne a ne narazit, tak si prověříme aspoň ty mrtvé.

IT Jana, u které jsme dnes byli ohledně stopy po Simonovi, nám našla informace, které jsme potřebovali, rychle. Záznam o něm, by měl být v archivu, jeho smrt rozhodně nebyla přirozená, proto k ní vyjížděli policisté.

„No super, Patriku, takže se půjdeme podívat dolů do archivů.“

Výtah s cinknutím zastavil a otevřely se dveře na neosvětlenou chodbu. Sotva jsme vyšli do tmy, pohybová čidla nás zaznamenala a rozsvítila úzkou sterilní chodbu světlými zářivkami. Předposlední začala blikat, což povětšinou značí její konec. Světlo je ostré a nepříjemné, přesto nám v ničem nevadí, i kdyby zhaslo, pořád uvidíme dobře. Kdybych byla víc bojácná, jistě bych měla z těchto prostorů špatné pocity. Možná ze všeho nejhorší je ten naprostý klid. Hrobové ticho.

Stiskli jsme kliku těžkých dvoukřídlých opancéřovaných dveří a dostali se do prostoru pro uchovávání starých důkazů a složek. Je to neskutečně velký sklad obsahující snad milion složek. Zpoza malé omšelé recepce na nás překvapeně vykoukl postarší pán s tlustými brýlemi a ustupujícím čelem. Bez jakékoli zdvořilosti a zcela bezvýrazně řekl: „Vaše průkazy, prosím.“

Poslušně jsme vytáhli průkazy z kapes a pánovi je ukázali, dlouze a pátravě se na ně zahleděl a na chvilinku je schoval pod recepci, asi něco ověřoval, možná jejich pravost. Po chvíli nám je podal zpátky se slovy: „Všechno je v pořádku, co konkrétně hledáte?“

Řekli jsme mu všechny údaje, které jsme věděli o smrti Juliina otce včetně roku jeho úmrtí a on jen pokynul rukou a vyšel zpoza své recepce. Při chůzi lehce napadá na pravou nohu, a proto si pomáhá vycházkovou holí, aby mohl pohodlně a svižně procházet mezi regály. V rámci úspory místa jsou na obrovských kolejnicích, a s řadami jednotlivých regálů se tak dá popojíždět, aby se mezi nimi objevila chodbička. Všechny jsou označeny letopočty od do. Archivář v tom má skutečně pořádek, což nám značně ulehčí práci. Došel až k požadovanému roku a za pomoci velkého volantu a několika táhel pro nás připravil prostornou uličku. Zbylé regály se s hučením posunuly a uvolnily nám tak cestu.

Jak jsem si všimla, archivář sejmul klíček ze svého krku a zamkl jím ovládání regálů. Musel si všimnout mého překvapeného pohledu, protože začal vysvětlovat. „Víte, tyhle regály vás můžou rozmáčknout, pokud vás tu nějaký vtipálek přivře… Už se mi to stalo, a proto sem kvůli mně namontovali tohle bezpečností zajištění ovládání. Naštěstí se mi podařilo vmáčknout mezi police, ale jedna moje noha to nestihla, proto mi to nenávratně pochroumalo kotník. Tak prosím tudy, pojďte se mnou, rok už bychom měli, a jaký že to byl měsíc?“

Procházíme kolem neskutečného množství všemožných složek, krabic a jiných předmětů a hledáme, co bychom se ještě dozvěděli o smrti otce Julie Kohlerové. A vida, jsme u měsíce, tak dneska to jde naprosto skvěle, jak to vypadá, za chvilku ty informace budeme mít. Pamatuju ještě na doby, kdy tu nikdo neprováděl a všichni se přehrabovali v těchto informacích sami. Archivář znovu promluvil a ovanul nás zatuchlý dech z jeho úst. Je cítit, že asi moc nemluví, ale žvýkačku by si dát mohl. Přes vzdálenost víc jak jeden metr mě jeho zápach z úst přesto dost dráždí v nose, už abychom byli pryč. Bingo, máme to. Leží tu jedna malá krabice, když archivář odklopil její víko, jako první na nás vykoukl tlustý provaz a pod ním několik složek.

Zběžně jsme je prošli a zjistili příčinu smrti Juliina otce. Oběsil se. Bylo to za dost záhadných okolností, proto se celý případ vyšetřoval zpočátku jako vražda, než díky všem důkazům vyšlo najevo, že se jedná o sebevraždu. Zanechal po sobě dvě malé holčičky, dokonce je tu jejich fotografie. Mají na ní copy a růžové šatičky s volány. Ovšem nepíše se tu nic o jeho manželce, takže to už spolu nejspíš nežili. Ale zato tu máme jméno Juliiny sestry, jmenuje se Patricie Kohlerová. Takže pan Kohler spáchal sebevraždu, nezanechal po sobě žádný lístek ani zmínku, proč tenhle čin spáchal. Odkázal svůj majetek oběma dcerám, které až do své plnoletosti pobývaly v pěstounské péči v zahraničí u nějaké své vzdálené příbuzné. Takže to je další z lidí, které potřebujeme najít a kteří by nám mohli prozradit něco víc o téhle rodině.

„Patriku, nemůžu si pomoct, ale nesetkali jsme se už v průběhu vyšetřování s nějakou Patricií? Může se jednat jen o shodu jmen, ale přesto mi to nedá.“

„Máš pravdu, Petro, setkali.“

Taky bychom měli prověřit předchozí zaměstnance, přece jich nebylo vždycky tak málo. Realitka se začala zmenšovat až krizí. „Patriku prosím pověř tím ostatní, jo a taky obchody za poslední půl rok. Všechny kdo nějak spolupracovali s realitní kanceláří: Krásný byt. Co ten člověk, kterého okradl pan Krchvíl o peníze, musel na něj mít přece vztek. A kdo byl vždycky první na ráně, když otevřel dveře.“

„Julie Kohlerová.“