Chuť lidského masa kapitola 3.

Kapitola 3. Nová vila - Enn Stail

S mojí drahou a úžasnou asistentkou Magi jsme se přestěhovaly do nové vilky na prestižní adrese, musím se přiznat, že už od začátku jsem z ní naprosto nadšená. Jediné, co by mohlo být jinak, je její fasáda, kdyby měla nějakou zajímavě barevnou omítku, anebo dokonce obložení ve stylu cihel, nebo drobných kamenů, byla by nesrovnatelně půvabnější. Další malou komplikací je sekání trávy na zahradě, ale to Magi zařídí, takže se o to více nemusím starat. Měla jedinečný nápad udělat nám na zahradě větší soukromí a zároveň zviditelnit mojí firmu formou reklam umístěných na plotě. Mám už pár nápadů, co by se daly použít, ale ještě to probírám s grafikem, aby to bylo naprosto dokonalé.

Zpočátku to vypadalo, že Magi nebyla dobrá volba, někdy mi připadá, jako by jí chyběla špetka fantazie, ale když jsem ji lépe poznala, strašně jsem si ji oblíbila a zjistila, že dokáže prakticky všechno zařídit, což pro mě byla nepostradatelná vlastnost. Je možné, že mě zpočátku odrazoval i její vzhled, přece jen jsem byla zvyklá pracovat se samými vyzáblými ženami, ale je pravda, že všechny byly svým způsobem ufňukané, což Magi rozhodně není. Bere od života to, co dostane, a s tím se snaží nějak pracovat. I přes malinko kypřejší postavu se umí oblékat a snaží se vždy vypadat dobře. Barvu vlasů má proměnlivou, ale oči upřímné a přátelské. Její rty jsou vždy vytaženy do nepatrného úsměvu, když spolu mluvíme, nevím z jakého je to přesně důvodu, ale baví mě to. A to ani nemluvím o tom, jak dokáže šít a podpořit mě v situaci, kdy absolutně nestíháme a pohlcuje nás stres.Je mojí velkou oporou a já bych ji za nikoho nevyměnila.

Jak se mi tak zdá, zpočátku byla přestěhováním do vilky nadšená, ale pojednou jako by si nebyla jistá. Jako by zvažovala, jestli jsme udělaly dobře, chtěla jsem ji rozptýlit a vzít na skleničku, ale většinou mě takticky odbude. Ví, že by nezůstalo u jedné a že bychom se pak vydaly na lov mužů, musím se přiznat, že je to mojí oblíbenou zábavou. Zbožňuji to čekání, koho dneska asi potkám, kdo se mě bude snažit sbalit, jaké použije taktiky a co bude dělat. Jak bude vypadat jeho byt a hlavně jaký bude v posteli, jak asi budou chutnat jeho rty. Už se mi stalo, že jsem párkrát pěkně přestřelila a pak toho litovala, ale beru to jako zkušenost. Holt všichni muži nemůžou být dokonalý. Ovšem nikdy jsem neměla potřebu s někým zůstat o něco déle, natož si ho pustit do svého života, a v tomhle se ode mě Magi liší, hledá někoho stálého, kdo by se jí stal středobodem vesmíru.

Nemám jí to za zlé, jen chci, aby si měla z čeho vybírat. Proto se ji snažím aspoň občas vytáhnout někam mezi lidi, aby dostala příležitost na někoho skutečně narazit. Jenže ona se mi strašně brání, jako by přesně znala můj záměr, už mě má asi přečtenou. Přesto se pořád snažím o to, aby z ní jednou nebyla zahořklá panna. Tohle ode mě bylo kruté, je to hodná holka a nezaslouží si ode mě jakoukoliv kritiku. Bez ní bych tady nebyla.

Včera večer se u mě zastavila kamarádka a dlouho do noci jsme kecaly, probraly jsme toho spoustu, tak jako obvykle. Nakonec u mě nechala svého malého pejska Doela, postarám se jí o něj, než se vrátí. Děláme to takhle docela často, aspoň si nemusím pořizovat svého domácího mazlíčka, protože tenhle je takový můj náhradní. Mám Doela ráda, je to můj malý miláček. Vyplňuje tak v mém srdci místo určené pro domácího tvorečka.

Vzala jsem Doela s sebou do kanceláře a nechala ho chvíli u Magi, aspoň si nahoru můžu zanést tašky plné vzorků nových látek.

„Tak utíkej, Doeli, jdi si to tu všude okouknout, a žádné čůrání,“ pohrozila jsem psíkovi, přece jen loužičku bychom na nově namalované stěně nechtěly.

Sedám si do své pohodlné kancelářské židle a pomocí pohybu pánví vpřed se zasunuji s židlí pod stůl, ruce nořím mezi látky a užívám si ten dotyk. Jejich struktury ve mně vyvolávají nejrůznější představy a fantazie. Pomalu se mi před očima rýsují nové návrhy, do kterých by se daly použít. Když mě nějaká skutečně zaujme, vyndám si ji a prohlédnu si barvu, a pak zjišťuji, v jakých odstínech tu danou látku mám. V hlavě si je měním ve svém pomyslném návrhu a zjišťuji, jaká barva by se mi nejvíc hodila. Tahle hra s látkami mě velmi baví. Moje práce mě  nesmírně moc uspokojuje. Narodila jsem se pro navrhování a nemohla bych dělat nic jiného, je to doslova celý můj život.

Ale nemám ráda takové ty přehnaně pestrobarevná odstíny, takové jako nosila moje matka, když jsem byla malá. Možná kvůli ní jsem taková jaká jsem. Musela jsem být v pokoji zavřená celé hodiny, než od ní odešli a já mohla vylézt. Co jsem měla dělat jiného. Měla jsem paneku a hodně ústřišků látek.

Všechno kolem mě je o módě a vášni, kterou přináší do našich srdcí. Z rozjímání mě vytrhlo až pronikavé Doelovo štěkání, přechází v podstatě do hysterie. Jako by měl nějaký záchvat, nebo jako by na něj spadlo něco, co ho přimáčklo k podlaze a polámalo mu jeho maličkou kostru.

Božínku, ať mu nic není, běhá mi hlavou při zdolávání schodů, snažím se schody seběhnout, jak nejrychleji dokážu. Jsou kluzké, a tak musím být opatrná, je to jako bych vykonávala cestu do podzemí a s každým dalším schodem se nořila do vody a její tlak mi vymačkával všechen vzduch z plic.

Naproti vstupu do sklepa vidím poskakovat nepříčetného Doela a doslova zhypnotizovanou Magi, která se drží za jeho zády. Její prázdný výraz pohltila hrůza, a kdyby neměla za zády stěnu, jistě by odcouvala, jak nejdál by mohla, a celou tuhle událost pozorovala zpovzdálí.

Štěkot utišil můj hlas. „Co se tady děje? Na co Doel tak příšerně štěká?“

Magi beze slova pozvedla ruku a ukázala na dveře od sklepa. Je to zvláštní, ale mám strach z jejich strachu, ne z tajemných sklepních dveří.

Překonala jsem v sobě blok, tak jako už tolikrát, a vydala se vytáhnout roletu, abych se ujistila, že za ní nikdo není. Několika táhlými pohyby se vyhrnula a odkryla tak staré, popraskané dřevěné dveře. Nedalo mi to a odsunula jsem zástrčku, která před námi ukrývala zatuchlý těžký vzduch. Zlehka jsem nahlédla do zádveří, ale na obroušených schodech jsem nespatřila nic, co by tam nemělo být. Opět jsem dveře zavřela a schovala je za roletu. Popadla jsem Doela do náruče a Magi za ruku, oba jsem je odtáhla do výrobní místnosti.

Magi se po chvilce podařilo vzpamatovat, a tak se zničeně a nerozhodně svalila do prostorné židle. Její pohled se na mě zaměřil přes husté řasy a začal sledovat, jak se vyjádřím k celé situaci.

„Magi, nevím, co se stalo, můžeš mi to nějak vysvětlit?“

Nejprve trochu rozklepaně a zadrhávajíc vykoktala: „Enn, o o omlouvám se, nevím, co co to do mě vjelo. Doel začal štěkat, a tak jsem se za ním vydala, v momentě kdy jsem byla u něj a sledovala tu roletu, popadla mě nepředstavitelná, až panická hrůza… já si nedokážu ten pocit vysvětlit, nikdy se mi nic podobného nestalo.“ Schovala si svůj obličej do dlaní a utichla.

„Magi, nic se neděje, každého jednou za čas přepadne panika.“ Její hlava vystřelila z dlaní a znovu se mi podívala přímo do očí. „To nebyl záchvat paniky ani nic podobného, spíš bych řekla, že v tom sklepě něco je, něco moc zlého… bojím se toho.“

„Ale no tak, nebuď dětinská, jestli chceš, můžeme ho spolu projít?“

„Ne, to prosím ne, nenuť mě do něj jít!“ vykřikla pojednou naprosto zoufale.

Vidím, jak se její prsty zaryly do opěradla a chytily ho tak, aby i kdyby byla tažena, nebyla zvednuta ze židle.

„V klidu, uklidni se, když nechceš, tak do něj nepůjdeme.“

„To je dobře,“ vydechla úlevou.

Dotkla jsem se konečky prstů její ruky, abych ji tak uchlácholila a dodala odvahu, zjistila jsem, že se stále nepatrně chvěje. Nevím, co Magi cítila, ale muselo to být něco naprosto děsivého, nikdy jsem ji takhle rozhozenou neviděla. Abych jí odvedla myšlenky, navrhla jsem, že můžeme pokračovat ve vybalování. 

Doel se v mém náručí už taky zklidnil, dala jsem mu vodu, protože dýchal sýpavě, musel mít vyschlé hrdlo. Hladím ho a snažím se mu dodat pocit bezpečí, musí vědět, že tu jsem s ním.

Magi se hrabe v krabicích a vybaluje další potřeby do masivních polic. Odešla si ještě pro jednu krabici, o které víme, že jsou v ní věci, které sem taky chceme vyskládat. Tichým prostorem se pojednou ozval další vyděšený výkřik. Vychází z druhé části téhle kanceláře, bohužel tam nevidím, protože se to odehrává za rohem. Magiin hlas na mě začal volat.

„Enn, honem pojď sem.“ Ještě než jsem dorazila, tak se mě ptá. „To jsi sem vyndala ty? To ty jsi oblékla tuhle figurínu? Podívej!“

Doběhla jsem vedle Magi. „Jakou figurínu myslíš?“ Vyděšeně ukázala před sebe, na figurínu, z které visí krvavě rudé šaty. Zmateně kroutím hlavou.

„Ne, tohle rozhodně není moje práce. A jsi si jistá, že jsi je sem nedala včera ty?“

„Já ne, rozhodně ne, jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem vyndala všechny šaty a položila je na stůl, dneska jsem se je chystala vyndat a pověsit na ramínka. Figuríny jsem si chtěla nechat na nové modely.“ Nevěřícně se na mě podívala, jakoby čekala, že se přiznám, že jsem figurínu oblékla já, a teď si z ní akorát dělám legraci. Ale bohužel, nemůžu se přiznat, když jsem v tom naprosto nevinně. Ale kdo to mohl udělat, nikdo jiný kromě nás dvou by se sem neměl dostat.