Chuť lidského masa - kapitola 2.

Kapitola 2. Julie Kohlerová – o pět měsíců dříve

Stojím ve sprše, napůl oblečená a nechávám si dopadat kapky na pálící kůži. Nemůžu tomu uvěřit. Mýdlem si dřu podbříšek a vyplachuji ústa, abych se zbavila jeho pachuti. Ale jsem jí plná.  Pořád ho na sobě cítím. Ty jeho odporné silné ruce, které mě držely. Ta jeho velká ústa, která mě nutila k polibku.

A když si vzpomenu, jak jsem byla bezbranná. Předkláním se zvracím do sprchového koutu na svá bosá chodidla. Vysí ze mě jen mokré dlouhé roztrhané tričko a po tvářích mi teče řasenka smíšená se slzami a kapkami vody. Ale tentokrát vím, že ať se budu mýt jak dlouho budu chtít, nikdy se ho nezbavím. Pořád budu cítit jeho dotek.

Na krku mám rudý otisk jeho dlaně, když se dostával do nejlepšího, jeho gorilí dlaň mi zmáčkla hrdlo, aby tak zabránila další snaze o útěk a vyproštění se z jeho sevření. Ať si život naplánujete jak chcete, tak jsou věci s kterými prostě nepočítáte.

Věděla jsem, že je to hajzl. Věděla jsem, že je to podvodník. Ale netušila jsem, že je to i násilník. Bez pozvání vnikl do mého bytu. Bez souhlasu ze mě strhl kalhoty. Bez dovolení mě povalil na postel a začal dělat ty nejodpornější věci na světě. Ne už nikdy nebude nic jako dřív.

Přežila jsem opravdu hodně, ale s tímhle se nemůžu smířit. Znovu se dávám do usedavého pláče. Nad svým osudem, nad svou budoucností. Můžu tohle vůbec někomu říct? Jak se na mě pak budou dívat? Jako na špinavou couru. Nebo jako na ubohou chudinku?

Proč se to muselo stát zrovna teď. Nemůžu to říct ani svému novému příteli, jenže jak s ním budu moci po tomhle ještě někdy spát. Jak budu moci s jakýmkoliv mužem spát. Do hlavy se mi zase vrkádá on a jeho výraz po udělání se do mě. Znovu se ohýbám a snažím se o zvracení. Ale můj žaludek už je prázdný a tak se dusím žaludečními šťávami.

Znovu si vyplachuji ústa proudem horké vody a plivu do rohu sprchového koutu. Další příval slz mě znovu nutí sklopit hlavu. Kéž bych tak mohla nepřemýšlet. Zapomenout co se mi právě stalo. Mě tak slabé ubohé dívce. Kéž bych mohla být silný muž, co by se dokázal bránit. Nikdy mi nedocházelo, jak moc jsem zranitelná proti stokilovému chlapovi. Jak vůbec budu moci žít ještě v tomhle odporném světě.

Znali jsme se. Možná o to víc nemůžu pochopit, jak mohl být něčeho takového schopný. Já vím, že jsem se mu líbila. Vím, že mi dělal spoustu návrhů, ale tohle. Rukou si otírám oči a odhrnuji ofinu z čela.

Co teď budu dělat. Už se do té vily nemůžu nikdy vrátit. Už ho nikdy nechci vidět. Musím pryč, navíc teď když ví, kde bydlím. Mohl by si na mě počkat u domu a pak se na mě znovu vrhnout. Nebo kdybychom byli ve vile sami, mohl by tam. Ne už to nesmím nikdy znovu dopustit. Musím pryč. Tady mě už nic dobrého nečeká. Proč to muselo přijít teď, když už jsem byla tak blízko.

Znovu a znovu se dávám do pláče. Nemůžu se zbavit obrazů v hlavě, jeho odporná tvář, tak blízko mé, jeho smrdutý dech, silné ruce co mi zabraňují se hýbat, řvát a dýchat. Chlupaté nahé a spocené tělo, smrděl, tak strašně smrděl. Nikoho odpornějšího jsem nepoznala. A když ho do mě dal, bolelo to. Moje tělo ho odmítalo, a pak znovu a znovu a znovu…

Dávím se další dávkou žaludečních šťáv. Drkotám zuby, přesto že na sebe pouštím teplou vodu. Vůbec si nevybavuji kdy a jak, ale musela jsem opustit sprchový kout, protože mě probudily až děsivé noční můry. Ležela jsem schoulená do klubíčka pod peřinou, se zatarasenými vchodovými dveřmi. Ještě je tma a tak znovu usínám. Z neklidného spánku mě probudil zvonek. V duchu mi běží, že teď opravdu nechci nikoho vidět. Jděte všichni k čertu.