Celý můj život se mě snažili ušlapávat, pro moji odlišnost – pár kilo navíc, střapaté barevné vlasy, vyhraněný styl pro módu apod., až mě zavřeli do malé krabičky, a sotva se mi z ní začalo dařit vylézat a být úspěšná, zkouší to z
Kapitola 18: Život po vraždě – Magdaléna Rozkošná
Celý můj život se mě snažili ušlapávat, pro moji odlišnost – pár kilo navíc, střapaté barevné vlasy, vyhraněný styl pro módu apod., až mě zavřeli do malé krabičky, a sotva se mi z ní začalo dařit vylézat a být úspěšná, zkouší to znovu.
Nejsem si jistá, jestli tohle všechno se mnou dělá nepříznivý osud nebo nějaká černá skvrna z minulého života, přesto se snažím po tom tragickém objevu vzchopit, doslova vzmužit, jak jen můžu. Nicméně se od té doby cítím mnohem zranitelnější a nejspíš jsem i poněkud paranoidní, protože mi dost často přijde, jako by mě z temných zákoutí ulice sledoval někdo velmi nebezpečný. Z koho je to zlo cítit na velké vzdálenosti a nese se ke mně vzduchem. Bojím se.
Poslední dobou se mě nechce pustit neustálý pocit toho, že tohle rozhodně ještě není všechno, zároveň mi připadá, jako by se mě ta tragédie nějak týkala.
Nejen v ohledu, že jsme našli tělo, to ne. Spíš je to jakýsi vnitřní neklid, možná předtucha, něco dalšího, mnohem horšího. Nepopsatelného.
Ať se snažím zaplašovat všechny tyhle fantazie, jak jen to jde, přesto se mi stále derou na přední příčky mých obav. Jako by se mnou v poslední době život hrál podivnou hru a dával mi najevo mou bezmoc, bezpočtem proher.
Myslela jsem, že to postupem času odezní nebo se tyhle všechny smíšené pocity strachu a obav aspoň poněkud ztlumí, ale doposud se tomu tak nestalo.
Vyhledala jsem odbornou pomoc a nechala si napsat uklidňující drijáky v podobě dvou odlišných léků. Stačí jeden denně a měla bych se cítit líp, přesto mi jejich účinek přijde jiný, a já než cokoliv byla v jakési utlumené bublině blaha, a přesto stále tušila, že za jejími stěnami na mě čeká rozbouřený krvavý svět.
Ne, asi to na mě dostatečně neúčinkuje. Přesto to má aspoň nějakou výhodu, jdu si v devět lehnout a okamžitě usnu a vzbudím se opět do své bubliny až ráno, při východu slunce. To dlouhodobé nevyspání vůbec nesvědčilo mému tělu.
Skočila jsem si do krámu přes ulici od svého bytu. Musím si koupit něco čerstvého a zdravého, protože neustálá konzumace pytlíkových polívek už mě nebaví.
Než jsem přešla přes silnici, svědomitě jsem se rozhlédla a spatřila něco, co se mi zdálo neobvyklé. Možná mě to kvůli utlumujícím práškům dostatečně nerozrušilo, ale přesto ve mně značně hrklo. Toho muže já znám, to je poněkud divná náhoda, navíc on moc dobře ví, kde bydlím.
Musel si mě všimnout, protože se nervózně otočil a dělal, jako že si u novinového stánku vybírá časopis.
Nechala jsem to být a zaběhla do obchodu, pobrala všechno, na co bych mohla mít chuť, nebo se z toho dalo uvařit něco dobrého a teplého, a nebyla by to pytlíková polívka. Jakmile se moje taška přes rameno naplnila a hned co jsem za zboží u mého známého asijského prodejce zaplatila, vydala jsem se zpět do bezpečí svého bytu.
Opět jsem se rozhlédla, a než jsem vyšla, zkontrolovala i novinový stánek, jestli už od něj můj „ne/přítel“ odešel. Nebyl tam. Ale nevím, jestli to byl jen sen, jako bych ho zahlédla za rohem mého domu, pár metru od vchodu.
Tak tohle mi i přes všechny prášky světa skutečně nahnalo strach. Vzpomněla jsem si asi na milión detektivních sledovaček a prozřela. Tohle rozhodně není náhoda. Musím rychle domů.
Rozeběhla jsem se v nepohodlných papučkách po rozpáleném asfaltu a snažila se být co nejrychlejší. Ale můj periferní zrak spatřil jeho výstup zpoza rohu, ještě když jsem byla uprostřed silnice.
Odkudsi se ozval klakson a já se nervózně ohlédla po autě. To je Brouk. Ennin Brouk. Vesele na mě za předním sklem mává a už ho parkuje k obrubníku těsně před můj vchod.
Ihned jsem se nervózně ohlédla, abych opět viděla mého „ne/přítele“, díkybohu zmizel. Nikde ho nevidím. Skutečně díkybohu za to. Spadl mi kámen ze srdce. Enn mě zachránila.
