Po příchodu domů na mě nastoupil můj manžel Martin a hned na chodbě bytu mi udělal žárlivou scénu. Vyslýchal mě, jak to, že jdu tak pozdě, a proč a kde jsem byla. Prostě hloupé a zbytečné vystoupení jako vždycky.
Kapitola 12: Soukromý život Petry Malinové
Po příchodu domů na mě nastoupil můj manžel Martin a hned na chodbě bytu mi udělal žárlivou scénu. Vyslýchal mě, jak to, že jdu tak pozdě, a proč a kde jsem byla. Prostě hloupé a zbytečné vystoupení jako vždycky.
Z kuchyně ke mně doléhá vůně vařených brambor a pečeného masa, je mi jasné, že mi uvařil a čekal na mě až do teď. Ale bohužel to dřív nešlo.
Všechno jsem mu vysvětlila a řekla o vraždě, kterou právě vyšetřujeme, to ho poněkud uklidnilo, protože už tuhle novinku četl na internetu.
Novináři jsou hrozní, všechno hned vyčmuchají, i kdyby se to stalo na severním pólu, stejně by na to přišli.
Můj manžel vždycky nebýval takhle žárlivý, vzpomínám si na doby, kdy jsme se spolu jen smáli a bylo nám dobře. Ale to po čase a velké pracovní vytíženosti zmizelo. Proto jsme jeli zachránit náš vyhaslý vztah do Itálie.
A skutečně hodně se tam změnilo, první dny byly parádní, jen samé koupání, povídání a pojídání lahodných místních pokrmů. Spíš jako přátelé než jako milenci. Ale už třetí den se idylka zvrtla díky jednomu nádhernému Italovi na pláži, co si fotil moře. Nevšímala jsem si ho až do doby, než jsem zjistila, že mě ze stínu svého slunečníku pozoruje svým podmanivým pohledem. Od té doby mi přišlo, že je všude, kde my, a neustále mě sleduje.
Ještě teď vidím ty jeho velké pronikavé oči, koukal takovým šarmantním a přitažlivým způsobem, úplně mě uhranul.
Jednou večer jsem se přistihla, jak o něm přemýšlím a v hlavě si s ním přehrávám románek. Co by bylo, kdybych neměla Martina. Byla to chyba, protože jsem si zbláznila mozek a ten se zamilovaldo iluze. Do Itala, fotografa opředeného tajemstvím a příchutí exotiky. Neznala jsem ho, ale o to vícmě přitahoval. Začala jsem toužit prsty se dotýkat jeho třpytivě jemné kůže. Zajet rukou do jeho vlasů. Prsty obkroužit vypracované břišní bochánky. Být unášená v jeho svalnatém náručí. Dotknout se svými rty těch jeho. Svléknout z něj oblečení a ve víru vášně se s ním milovat na pláži při západu slunce.
Nic z toho jsem samozřejmě neudělala, protože jsem nechtěla Martina podvést. Je to milý a starostlivý člověk a nemůže za to, že se nám ze života vytratila vášeň.
Jenže jako by to Martin všechno vycítil a od té doby se začal bát, že mě ztratí, nechtěl být podváděn, nechtěl si to jako chlap nechat líbit, a tak jeho mozek udělal to jediné, co mohl, a začal na mě žárlit. Možná za to můžu sama, asi jsem vůči němu byla příliš citově chladná. Jenže jeho žárlivost začala narůstat. Všude chodil se mnou, musela jsem hlásit, kam jdu, i když jsem šla jen na toaletu, sledoval mě, když jsem si šla pro kávu, nebo se šla ochladit do vody, a jeho neustálý dohled se začal stupňovat až do neúnosné míry.
Ještě na dovolené jsme se kvůli tomu pohádali jako šílenci, ale trochu se tím mezi námi pročistil vzduch. K ránu jsme se dohodli, že spolu zůstaneme a zkusíme to ještě jednou. Dali jsme si druhou šanci. Přesto od té doby, kdykoli se zpozdím nebo udělám něco jinak, než je běžné, Martina okamžitě popadne žárlivý vztek a vytvoří mu v hlavě vidinu toho, jak jsem s jiným mužem.
Ale je to jeho jediná chyba, jinak je to vzorný manžel. Poslouchá, co říkám, ráno mi vaří kávu a i po sexuální stránce se všechno od Itálie zlepšilo, tak proč ho odsuzovat za jediný prohřešek, který má. Nemůže za to, že mi chybí ta vzrušivá vášeň. Navíc mi tím dokazuje, že o mě stále stojí a pořád se bojí toho, aby mě neztratil.
Stále se máme rádi a dokážeme spolu trávit volný čas, a to i po osmi letech společného života… mimo jeho občasných scén si žijeme dobře. Tak proč na tom cokoliv měnit, proč si kvůli tomu hledat jiného chlapa, když je tenhle dostačující. Navíc bych nesnesla být na všechno sama, proto nemůžu riskovat rozvodem s ním, ztrátu teplého zázemí a pohlazení, když to potřebuji. Nechci s nikým začínat zase od začátku. Vyhovuje mi, jak se známe, víme i beze slov, co ten druhý chce říct.
Martin rychle vychladl a postavil přede mě na stůl naservírovaný talíř plný horkých brambor a masa. Hned chtěl slyšet podrobnosti ohledně našeho případu, a tak jsem mu vylíčila, co jsme zatím zjistili. Správně konstatoval, že toho zatím moc nemáme. Bohužel je tomu skutečně tak, zatím nemáme jedinou jasnou stopu, ale to je běžné, až vyslechneme členy bývalé firmy, jistě se budeme mít o co opřít. Nasměrují nás za dalšími možnostmi. Navíc až identifikujeme tělo, také nás to třeba někam zavede.
Po večeři jsme si šli pustit televizi a pak se chvilku mlčenlivě dívali na blikající obrazovku. Je to takový náš zvyk, aby se nám po práci trochu odreagoval mozek a my mohli vyčerpaně padnout do postele a už na nic nemyslet.
Dneska mám opravdu dost, nebudu se ani koupat, jen si rychle vyčistím zuby a zalezu si do bezpečí své teplé a měkoučké peřiny. Tulím se k Martinovi tak jako každou noc a postupně usínám.
Musela jsem spát jako zabitá, protože mě vzbudil budík, což se obvykle nestává. Ta noc tak strašně rychle utekla, ještě bych si dala tak hodinku dvě spánku, ale na to není čas. Máme tu otevřený nový případ, který čeká na své vyřešení.
