Pražákům je prý hej.

Autobus. Pražská ranní, dopravní špička. Stojím. A možná už ani to ne. Dav mě v zatáčkách lehce nadnáší a já se snažím příliš nezírat do očí, životem evidentně znuděného, kabelkového psa. 

Psík si tiše leží v, molitanem vypolstrovaném pelíšku zavěšeném na rameni ženy stojící o schod výše. Snažím se ignorovat něčí dlaň perverzně bloudící po mém pozadí a v další zatáčce se mi konečně podaří zamanipulovat kabelkou natolik, že z ní úspěšně vyklouzne čísi nenechavá ruka. Prázdná, naštěstí. 

Zastavujeme. Dveře se otvírají a většina z nás, znalých místních poměrů, hltavě lapá po dechu. Je třeba naplnit plíce dostatkem kyslíku. Další úsek je delší a vede do kopce. Navíc autobus, jak se zdá trpí dušností a není vůbec jisté, zda dojede.

Po několika dlouhých minutách stoupání se mi dělá mdlo a můj zrak hledá cokoliv, na co by se zaměřil, a zklidnil tak můj rozbouřený žaludek. Míjíme jeden z volebních billboardů – slibuje nám, Pražákům MHD zdarma. Dokonalé! Jsem nadšena. Konečně budeme jezdit všichni MHD a uvolní se ulice! Jen bych možná před zavedením tohoto privilegia doporučila provést pár menších změn – např. pod stropy dopravních prostředků zavěsit houpací sítě pro kolabující, na střechy navařit lavice pro klaustrofobiky a po obvodu vozidel doplnit madla pro milovníky volného opičího závěsu. 

Motor autobusu nabírá obrátky ve snaze nenechat se předjet multikárou. Zatáčka. Rovinka. Lidská vlna mě poponáší a já mírně rotuji. Míjíme další volební plakát tenhle je o někom, kdo má JEHO číslo!  A prý budou řešit Prahu! Hurá nová linka bezpečí pro Pražáky a přímo do ´nebe ´! Bůh se přeci vždy o své hříšné Pražáky postará!  A to není všechno, prý nám bude celý svět závidět, všude jinde bezdomovci bydlí pod mosty, u nás budou boháči bydlet nad mosty! 

Míjíme další billboardy. A já nestíhám žasnout.

„Není čas. Změna.“Je milé, že nás s předstihem informují o brzké změně času na zimní.

O kousek dál nám představují Manažerku. Manažerku? Tady mě napadá jediné. Otázky pro 2.pád. Koho? Čeho?

A zatímco na velké obrazovce nad křižovatkou slibují návrat budoucnosti, já se v duchu modlím, aby Praha přežila současnost.

Uf, konečně stavíme a dveře se otevírají. Vystupuji… Omyl, jsem vystoupena. Zprvu se snažím vrátit zpět, ale můj pokus prodrat se davem do teplého, zahuštěného ovzduší, se zdá býti neúspěšným. Vzdávám to. Do práce zbývá pár set metrů a jelikož jsem zářný příklad klasického, ´mírumilovného Pražáka´, přenechávám ´s úsměvem na rtech´ své místo ostatním.

Ani moc neprotestuji. Projdu se. Procházka mi určitě prospěje. Ostatně řeším teď velký problém a trochu kyslíku s několika miliony prachových částic zajisté příjemně osvěží můj mozek.

Mám nebo nemám si vzít hypotéku na 2+kk v novém developerském projektu ´Pod svahem´ a zadlužit se na celý život? Nebo si mám raději koupit super auto, jít volit a doufat, že po volbách, až bude vítězná strana přidělovat zákonem předepsané procento obecních bytů v novostavbách, splním všechna kritéria pro žadatele o sociální bydlení?

Tak nevím. Volit půjdu, Chci, aby nám Pražákům bylo zase hej, jenže komu dát hlas?

Přemýšlím, dumám, zodpovědně zvažuji.
Ententýky, dva špalíky...