Samo sebou

Petruška pro jednou a navzdory své hyperaktivitě stála a čekala, až jí svléknu tričko a sukýnku. Tahala za mašličky na růžových plavečkách, prohlížela se ze všech stran a snad už po patnácté se mě zeptala, zda jí to opravdu sluší.

"To víš, že ano. Jsi móc hezky růžová,“ udělala jsem na ni obdivný obličej a pobaveně sledovala, jak si pomalu sundala botičky a pečlivě je srovnala pod malý stolek u lehátka a spokojeně rozhlédla. Sandálky byly vzorně uklizené, tričko složené, suknička také. Očima spočinula na velké igelitové tašce plné plážových hraček a v očích se jí rozzářilo tisíce potměšilých jisker. Než jsem stihla zasáhnout byl během chviličky veškerý obsah tašky všude kolem a Petruška, vítězoslavně mávající oblíbeným kyblíčkem, na cestě k bazénu.

„Počkej, stůj! Nemáš rukávky,“ křičela jsem zděšeně, zatímco jsem se pokoušela vymanit ze šatů.

Neslyšela mě. Nebo spíš nechtěla slyšet.

S divoce poskakujícím kyblíčkem se na hraně bazénu odrazila a skočila.  Ve chvíli, kdy se nad jejími rozevlátými vlásky zavřela voda, já zdolávala několik kluzkých schodů a se šíleným výrazem ve tváři se brodila k místu, kde se naše dcera potopila.

Zoufale jsem rukama zalovila pod vodou a zatímco se vedle mě vzdmula hladina, a pod vodou skončil i manžel, který si vůbec neuvědomil, že u schodů je hloubka pouhých devadesát centimetrů a při doskoku neudržel rovnováhu.

Přesně ve chvíli, kdy zmizel pod hladinou on, se Peťa s křikem vynořila. Prskala vodu kolem sebe a rukama si odhrnovala vlasy z očí. Smála se na celé kolo a ukazovala na tátu, který se právě objevil uprostřed zpěněné vody vedle ní.

„Jé hele, mami, táta se koupe v košili?“

Její, povětšině flegmatický otec si otřel rukou obličej, klekl si a chytil ji za obě ruce. „Peťo, nemůžeš takhle utíkat. Ty jsi neslyšela, že jsme za tebou s maminkou volali?“

„Slyšela,“ Peťa nakrabatila čelíčko a rozpačitě upřela zrak na své paže. „Nechci držet! Pusť!“ Zakroutila se jako had ve snaze vymanit se z otcových dlaní.

„Tak si představ, maminko, že slečna nás slyšela,“ ušklíbl se na mě ironicky a záměrně ji ignoroval.

„No a?“ odsekla naše malá vzpurně, nepřestávajíc se vzpouzet a trhat ručkama. Bylo zřejmé, že se jí tatínkův tón ani trošku nelíbil. „Chci si hrát!“

„Pozitivní motivace, pamatuj,“ sykla jsem za manželovými zády.

„Miláčku, Peťo,“ vysoukal ze sebe, po chvilce hlubokých nádechů a s evidentně velkým přemáháním. „Nemůžeš jít do bazénu sama, když ještě neumíš plavat, víš?“

„Ale tys mi to slíbil!“ vzhlédla k němu Peťa s ublíženým výrazem v očích.

„Srdíčko, to jsem ti přeci neslíbil. Něco takového bych si určitě pamatoval.“

„Jo, jo. Slíbil. Já si to pamatuju,“ trvala si na svém. „Řek jsi, že můžu do bazénu, až si sundám šatičky a botičky a srovnám je. Slíbils to, pamatuješ?“

„Dobře, Peťo,“ rezignoval pod tíhou jejích argumentů a zasmušile sklopil hlavu. „Máš pravdu. To jsem sice slíbil, ale ani náhodou jsem tím nemyslel, že se můžeš jít koupat sama, proboha! Přeci se rozumí samo sebou, že než skočíš do vody, počkáš na mě nebo na maminku!“

Otcova slova Petrušku evidentně zaujala.
Zpozorněla. Snaha vykroutit se z jeho dlaní se zmírnila a ve tváři se jí rozzářil neskrývaný zájem.

„A tati, co je to ‚samo sebou‘?“

„Bože,“ vzdychl, zaklonil hlavu a na obličej si v zoufalém gestu přitiskl obě dlaně. Vypadalo to jako by byl v koncích.

"Není to tak jednoduché, co?" hlesla jsem tiše a zaklekla do mělké vody vedle něj.

Ták! A teď zaženeme tatínka. Zadívala jsem se manželovi do očí a kývnutím hlavy ukázala ke břehu. Ocenila jsem, když mou pantomimu pochopil a bez dalších řečí vyskočil na hranu bazénu kde zůstal stát, zvědavý, jak jsem se tímhle hodlala proprat.

Otočila jsem se zpět k dceři, která se už zase tvářila spokojeně. Zvesela nabírala vodu a pomalu, se zaujetím, ji vylévala zpět na hladinu. Skoro to vypadalo, jako by se znovunabytou svobodou zapomněla na svou otázku.

Jenže zdání klamalo.

„Co to tedy je, mami?“ zadívala se na mě, udivená, že doposud nedostala odpověď na svou otázku.

„To je tak, zlatíčko,“ otálením jsem se snažila získat čas a najít rozumné a zároveň jednoduché vysvětlení, které by, byť nadprůměrně inteligentní přeci jen ale pětileté dítě, bylo schopné pochopit. „Když se o něčem řekne, že je to ‚samo sebou‘, znamená to, aby se něco, co se dělá pokaždé stejně, nemuselo pořád opakovat a připomínat. Třeba. Co uděláš, když ti řeknu, že si máš jít vyčistit zoubky?“

Peťa zamyšleně sklonila hlavu na stranu a než vyhrkla, přeci jen na chvilku zaváhala: „Vyčistím si je?“

„Správně. A kde si je vyčistíš?“

„V koupelně?“

„Ano. Půjdeš do koupelny, a co uděláš pak? Co k tomu čištění budeš potřebovat?“

„Zubní pastu?“

„Ano. A?“

„Kartáček?“

„Skvělé! Takže ty víš, že musíš nejdřív do koupelny, pak si dáš pastu na kartáček, pustíš vodu, vyčistíš si zoubky, vyplivneš pěnu a vypláchneš si pusu vodou, že ano?“ Peťa mě upřeně sledovala a souhlasně odkývala každý z vyjmenovaných kroků. „No vidíš, kolik toho je. Ale já ti to nemusím všechno pořád říkat, že ne?

„Ne.“ zavrtěla hlavou a hrdě dodala: „Já už to všechno umím a sama!“

„To proto, že seš velká holčička,“ pochválila jsem ji. „Takže, když ti řeknu ‚vyčisti si zoubky‘, znamená to, že pro tebe se ‚rozumí samo sebou‘ udělat všechno, co jsme si před chvilkou řekly, i když to pořád neopakuju. Už tomu rozumíš?“ Dívala jsem se na dceru, která soustředěně a mlčky sledovala vodu natékající přes hranu do kyblíčku. Vteřiny ubíhaly a já trpělivě čekala. Už jsem to znala. Věděla jsem, že naše dcera právě horečně zpracovávala všechny informace, kterými jsem ji zahrnula.

 „Tak jo,“ konstatovala po chvíli přemýšlení a asi po minutě vytrvalého přelévání vody Peťa.

A je to.

Oddychla jsem si a uvolněně se ve vodě posadila. Obrat „rozumí se samo sebou“ byl evidentně uložen do dětské paměti jako neměnný fakt a další, doplňující otázky už v té chvíli nebyly zapotřebí.

Zamířila jsem vodou k manželovi, stojícímu na okraji bazénu. Oba jsme od jejího narození věděli, že je Petruška zvláštní, jiná než ostatní děti. Přijmout ale fakt, že máte dítě, byť jen s hraniční formou Aspergerova syndromu -  nebylo snadné. Náš život se změnil a i když se každodenní přizpůsobování jinému, naprosto logickému způsobu myšlení, bylo občas nad naše síly, byli jsme rádi, že ji máme.

(celý příběh je fikce a jakákoliv podobnost je náhodná)