Kočky jsou prý dobré pro naše duševní zdraví! Já si tak jistá zas už tak nejsem! Jak jsem k Sphynxkám jako zavilá pejskařka přišla? Neuvěřitelně, nepochopitelně, ale vlastní silou....
Moje mysl si jen tak bloumá v hlubokém, měkkém, nanicovatém nic a najednou mi přes ucho přejede traktor.
Teď si o mě určitě myslíte, že jsme se zbláznila, že?
Nezbláznila.
Vážně to znělo jako traktor a k tomu mi ještě kus navlhčeného smirglpapíru důkladně drásal tvář!
Všichni, kdo mají doma kočku ví, o čem mluvím. A co teprve, když si pořídí ne jednu, ale rovnou dvě (koťata) najednou.
Jsem pejskař, vždy jsem byla a k pejskům budu mít vřelý vztah do konce života. Jsou to prostě pejsci, oddaní parťáci a společníci. Ale…
Náš poslední pejsek měl hodně kočičích vlastností – lezl po stromech, po oknech, lísal se a kdyby to bylo v jeho fyzických silách určitě by i předl.
Pak umřel.
Před Vánoci.
Vzala nám ho rakovina v téměř 14 letech a zůstalo po něm spousta smutku a hodně místa.
Přemýšleli jsme, jestli si pořídíme dalšího pejska, ale tak nějak se nám do toho nechtělo. Utekl rok, dva a blížily se třetí Vánoce když na mě z internetu vykoukla příšerka a já se zamilovala.
Chcete vědět, jak se změní život pejskaře, když si naprosto neznalý a opravdu nepřipravený pořídí kočky? Dvě!?
Vesele.
Divoce.
Překvapivě.
Napínavě.
Nevyspale.
Ale prý jsou kočky to pravé pro naše duševní zdraví.
No jak čí?
Na druhou stranu, pravdou je, že s dvěma koťaty vám na myšlenky o vlastním duševním zdraví vážně moc času nezbyde...
Chcete vědět víc?
Posaďte se, uvařte si kafčo a hoďte nožky nahoru.
Jízda k mému duševnímu "zdraví" právě startuje!
Všechno to začalo čtrnáct dnů před Vánoci velkou NÁHODOU...
Z prohlížeče na mě najdednou mezi obrázky zírala potvora, co vypadala jako netopýr, měla umanutý pohled a na sobě tričko s nápisem Devil!
FUJ!
Klikla jsme okamžitě dál a hledala, co jsem hledala původně a snažila se nad tím stvořením moc nepřemýšlet. Jenže...
Po pár hodinách práce jsem se k fotce vrátila a po chvíli okukování a kroucení hlavou nad něčím, co se vymykalo mému chápání, jsem odkaz jako „dobrý vtip“ poslala dceři (teenegerovi aktuálně ovlivněnému EMO kulturou) přes Instagram s otázkou:
To je ale obludka, co? Nehodila by se ti taková k outfitu?
Líbila! Tu chci!
Vážně? Dyť je to kočka a navíc ošklivá! Tys chtěla psa…
… nebo kočku. Tu chci!
No uvidíme… vrtěla jsem si chvíli hlavou přesto jsem její „CHCI“ hned nezamítla. Dodnes nechápu proč. Zřejmě jsem se řídila myšlenkou: nikdy neříkej nikdy.
Během odpoledne jsem si prohlídla obrázek ještě několikrát a ta ošklivá, oblečená kočka, co na mě koukala z obrazovky mi začala být sympatická.
Nenene!
Jsem pejskař a jen myšlenka mít doma kočku je pro mě naprosto nemyslitelná. Podle mě jsou to paličatá, pyšná, o lidech myslící si svoje, umanutá stvoření, syčící a sekající drápy.
Jenže v hlavě mi někdo nepřetržitě šeptal: „tu chci, tu chci, tu chci…“
A bylo to. Byla jsem rozhodnutá!
Ne, vážně nejsem cvok! Na Vánoce bude s náma jedna doma!
Než dcera přišla domů už jsem projížděla inzeráty a hledala pro nás dokonalý, nahatý, zmačkaný a zamračený exemplář kotěte Kanadského Sphynxe, naši novou členku rodiny - malou démonku.
Po pár dnech hledání a několika telefonátech, zda mají ještě holčičku, jsme ji konečně našli - modrookou, béžovou s černým čumáčkem, naší Maze*.
*Maze je zkratka od Mazikeen a kdo by nevěděl – stejně se jmenovala i démonka z jednoho hódně známého seriálu. Já vím, já vím… Jak originální! Určitě teď polovina z vás protáčí oči, ale k ní to jméno sedí – ona prostě tak vypadá - umíněně a zlomyslně)
Přivezli jsme si ji před Vánoci a plánovali, jak si ji celá rodinka pořádně užije a ona se aspoň dobře aklimatizuje.
Jo,jo, to jsme si mysleli a taky to tak udělali.
Poskytli jsme koťátku neustálou pozornost, dobré papání, hlazení, že se až sama divím, že nebyla v průběhu těch 14ti dnů vyhlazena ze světa a kočička se na nás přicucla. Čtete správně. ona se na nás totiž neupnula, ale přicucla a to bohužel nemyslím obrazně. Přicucla se vší silou a bolestivě!
Jejím oblíbeným místem odpočinku se staly naše krky.
Většinu odpočívacího času trávila přilepená na krční tepně a dumlala. Vydávala u toho spokojené zvuky a packama mačkala jemnou kůži kolem, jako kdyby přesvědčovala svou mámu ke kojení. Bohužel naše tepny nebyly ke kojení zrovna stvořené a drápky drásající jemnou kůži zanechávaly dooost bolestivé rýhy.
A vysvětlit se jí to nedalo. Jen jsme ji sundali z jednoho zdrásaného krku, přicucla se k dalšímu. Spokojeně vrněla a dumlala a my si začali říkat, že jsme si domů nepřivezli kotě ale trochu dost přerostlé klíště.
Jenže bylo to malé miminko a tomu se přece nic neodmítá. Když jí tahle závislost vyhovovala, nechali jsme ji užívat si.
Pak ale vyvstala otázka. Co se stane až tu zůstane po svátcích sama?
Kam pro radu – na internet. A tam jsme to našli!
Cituji: „Pozor si dejte, kočičky nahaté jsou náchylné k propadání do deprese z nedostatku pozornosti!“
Co s tím?
Chvilku jsme přemýšleli a pak nám to došlo...
Potřebujeme druhou!
Proboha!
A znovu telefonáty a znovu hledání kotěte (holčičky). Tentokrát to trvalo déle. Všechna koťátka byla vyprodaná.
A my trpěli.
Maze s námi byla u večeře (obvykle v nějakém talíři), v koupelně (strkala drápy do odpadů a honila sprchu), na záchodě (snažila se z prkýnka slízat, co se dalo), u televize (honila obrázky), no prostě všude. Nestačilo jí jen tak chodit za námi. Nene, ze země toho vidět moc nebylo a ty lidi dělali vždycky všechno nahoře. Rychle přišla na to, že z ramene je vidět víc a dál. Ale jak se tam dostat? Jednoduše - udělala si z lidí šplhací stěny!
A my trpěli.
Záda, ruce a nohy všech v rodině vypadali během několika dnů, jako kdybychom se pokusili kolektivně projít ostnatým drátem. Začalo to být neúnosné. Jediné, čeho jsme si cenili (a tehdy nedocenili) bylo, že náš drahý démonek v noci spal – zřejmě unavený celodenním šplháním po lidech a vysáváním našich tepen.
A pak se to naštěstí povedlo. Další den a další várka inzerátů a ejhle. Další holčička a přesně v barvě jakou jsme si přáli (chtěli jsme jednu světlou a jednou tmavou). Slovo dalo slovo, a slečna byla zabukována. Mělo to ale háček - museli jsme na ni 3 týdny počkat!
Tři týdny nekonečné pozornosti, utrpení a žiletek.
A pak se doma objevila i Moe *
*zkratka od Morgen – tentokrát opravdového, ne jen vymyšleného démona).
Čekali jsme opět mazlivé a přítulné koťátko, takové jaká byla Maze, jen v jiné barvě. Jo holt pejskaři si mysleli…
Co jsme si přivezli bylo jiný kafe. Malý, vzteklý, syčící a packama sekající prcek, který neustále "něco" vyjadřoval hlasitým mňoukáním, cvrlikáním, vrčením, pištěním, syčením a spoustou dalších zvuků, které v češtině snad ani nemají svůj název.
Pro Maze to byl šok. Přátelská a důvěřující kočička dostala okamžitě packou přes čumák a vysloužila si pohrdavé zasyčení přímo do svého svraštělého ksichtíku a...
…zkrátím to.
Pár dnů jsme se střídali v hlídání a opečovávání kočiček. Celodenně! Každé z nich byl přidělen dospělý dozor a byla krmena, opečovávána a hlazena. Prostě milována – ale jednotlivě.
Trvalo to téměř týden našlapování kolem, pokukování, přečůrávání a překakávání. Nekonečný týden otírání se o vše živé v domě, abych zrovna JÁ byla ta poslední, co značkovala svým pachem, ale podařilo se.
Teď jsou spolu jako kdyby byly vždy a nedají bez sebe ani ránu.
Co to znamená pro nás, vyděšené pejskaře?
Už sice nemáme kotě nalepené 24 hodin k nám a ani za námi nepřetržitě běhající a tulení se dožadující, nene, na to má teď parťáka a my jsme za to opravdu hodně vděční. Konečně se můžeme nadechnout, nechat krev v tepnách volně proudit a šrámy na zádech postupně dohojit. Na druhou stranu přibylo hlasitého volání, pištění, lítání po domě, rvaček a šarvátek. I dožadování se dobrého jídla je tu teď dvojnásobně…
A jak dopadlo naše duševní zdraví? Co říci... Raději snad nic. Ale hlavně, když se máme všichni rádi, ne?
A propó - Holky si pro vás na dnešek připravily přání:
---------------------------------------------------------------------------
Chcete vědět, jak si pejskařka vysloužila roli kočičí „hajz*báby“ na zacvrlikání?
Kýváte?
Tak já vám to tedy řeknu, ale asi někdy příště.
