Krásný slunečný den ve Vysokých Tatrách, jako malovaný. Stoupáme s přítelem vzhůru a ejhle ! Před námi hodně nebezpečný úsek. „To zvládneme," říkám optimisticky, ale podívám se do očí, ve kterých je jasně napsáno. Nikdy!
Zbývá nám posledních dvacet minut k vytouženému cíli. Došli bychom k nádhernému plesu. Je jasno, nebe azurově modré, bez mráčků. Sem tam zafouká mírný osvěžující vánek. Co více si přát.
„Pojď, půjdeme, to není tak náročné, jak to vypadá," povídám a snažím se, aby můj hlas zněl motivačně a optimisticky. Ovšem narazím tak akorát na výraz sfingy. „Zkus to, nic to není." Sfinga se ještě více zatvrdí. „Řeknu někomu, až půjde kolem, převedeme tě." Sfinga si opovržlivě měří moje snažení a pomalu se obrací na cestu zpátky. „Počkej, zkusíme to přejít spolu ." Ještě chvíli šaškuji, přesvědčuji, žadoním, a pak se mě zmocní příšerný vztek. Takový ten rudý hněv, že člověk neví, co se sebou. Vlečeme se skoro celý den a pán si teď couvne ! Mám chuť postavit se doprostřed cesty a zaječet: „Ty posero ! ". Nebo něco podobně konstruktivního.
„Běž nahoru sama, já tu počkám," prohodí přes rameno. „Cože, zbláznil ses !" Sedám si na trávu a dýchám zhluboka. „Co teď ?" Praštit ho nemůžu, i kdybych strašně ráda. Udělat scénu taky ne, co kdyby někdo šel. Sedá si vedle mne. Skřípu vzteky zubama a mozek mám zalitý zlobou. Napadá mě jediná tvůrčí myšlenka a to je nafouknout se a celý den s ním nepromluvit. Ani slovo ! Zkazil mi výšlap!
Najednou si vzpomenu, že máme v batohu naše dýmky a tabák. Vozíme je s sebou na cesty. Když máme náladu a narazíme na pěkné místo, posadíme se a pokuřujeme z dýmčiček. „Sedneme si a dáme si dýmku," procedím přes zuby, „ a pak se uvidí." Pomalu dávám tabák do papírku, propíchám, nacpu do dýmky, můj přítel také, a zapálíme si. Kolkolem ticho, potok zurčí, sem tam vykřikne káně.
Sedíme proti sobě, pokuřujeme a ten dým rozpouští můj hněv, uvolňuje moji zlobu a vztek. Vítr odnáší kouř daleko pryč a s ním i moji zuřivost. Začnu se v duchu smát sama sobě, své umanutosti, hlouposti a hlavně své tvrdé hlavě. „Tak víš co, vrátíme se zpátky a půl hodiny odtud je rozcestí, tam vybereme jinou trasu."
Vyklepeme dýmku a jdeme. Zbytek dne je úžasný. Cesta je těžká, pořád strmě vzhůru, ale kolem barevné koberce květů, bylinek a nádherné výhledy. Ale největší bonus je - smíření všech členů výpravy. To jest mne a mého přítele.
Tak mě napadlo, proč asi indiáni kouřili dýmku míru.
Při tom pokuřování, při té vůni tabákového dýmu, se prostě lépe jedná. Hrany se obrousí, bojovnost se pomalu vytrácí a člověk je tak nějak více lidumilný, vlídnější a chápavější.
Myslím, že by se to mělo zavést do všech vlád a senátů a ke všem důležitým jednáním. Ke zdaru mnohé věci by jistě přispělo, kdyby státníci, politici a veřejní činitelé rozšafně bafali z dýmky a svoje spory viděli přes tu dýmovou clonu tak nějak měkce, s nadhledem a s humorem.
