Vítězné urináče, Pán čípku a drobet z etikety focení (fotoblog)

Do 7.2. se v libereckém muzeu koná výstava prací studentů sklářské školy v Železném Brodě 2010-2015. Expozice je velmi zdařilá, kousky přímo mistrovské, můj komentář poněkud neformální.

Zeptal jsem se, zdali je dovoleno fotit, bylo mi odpovězeno že ano, ale bez blesku. Se zákazem blesku nemám nejmenší potíž, neboť fotografie s čelním prudkým osvětlením a přepálenými místy jsou prostě hrozné a raději než blesk snesu fotky se zrněním, které se dá koneckonců alespoň částečně vyhladit. Čelní osvětlení způsobuje ztrátu stínování a tím i plasticitu objektu, což je u trojrozměrných předmětů umění fatální nedostatek. Lidé na fotkách z nějaké domácí párty mi tak trochu připomínají zombíky. Fotím Samsungem, který podle srovnávacích testů má ze smartphonů nejhorší snímky v šeru (nejlepší HTC), ale zase ostatní překonává při dobrém osvětlení.

V muzeu se mnou,byli ještě dva návštěvníci, starší pán s vnukem, který tedy zcela bez zábran blejskal ostošest (ten pán). Pár kousků, které byly lépe nasvícené, jsem cvakl. Tedy necvakl, protože jsem si vypnul spoušť, kterou však lze vypnout pouze ztlumením zvuku pro vyzvánění. Nevím co zatím stojí, jestli nějaká etiketa, aby vás bylo slyšet, když něco na veřejnosti fotíte, ale tím, že to vypnout nakonec jde, se to stejně míjí účinkem, nehledě na to, že dnes si kdokoli může koupit kameru, kterou si připne na šos a může v tichosti natáčet cokoliv a kohokoliv, jak se mu zlíbí.

Sklo - materiál tekuté průzračnosti zakleté do křemičité tvrdosti, jako stvořený pro geometrickou abstrakci.  

Můžeme předstírat, že interferenční pruhy spodního osvětlení jsou  záměrné.

Vázy pro barvoslepé. 

Skleněná Vadžra (Indrův hromoklín) - cosi jako Thorovo kladivo, jenomže indickém v provedení. Indra tu samozřejmě není míněn Alojz. Tomu pro změnu lezly z huby rudé hvězdy.

Surealná šnekovitě tlustostřevná replika vyhaslého Sauronova oka. Hobiti vymřeli na poctivost, trpaslíci se převtělili do lidí, Elfové odklusali do éterického světa a Sauron vyhořel závistí člověku jeho nepřekonatelné zlo.

Málo se ví, že J. R. R. Tolkien (původně Talkien, česky Džej Ár Ár Kecálek) opisoval od německého lingvistického logisty a hexamendaxiálního prehistorika Bruna Grossnagela. Dle jeho spisu sahá historie Středozemě mnohem dále do nultého věku. První z rodu sauronů se jmenoval Brontosauron - démon pravěkého žrádla, následoval Prontosauron - démon rychlého útěku, poté přišel nakrátko Pikosauron zvaný Nedomrlex, nato se zjevil veliký hnědokněžník Kakasauron - vládce veliké hory Praprdu, to byla již doba, kdy napříč Středozemí od jednoho konce přes druhý konec k třetímu konci kráčel Gandalf Sandálový a jeho hobití přítel Dildo Baggins. Oba soudruzi pak poblíž Mácháče vykopali válečnou sekeru značky Fiskars, za kterou v zastavárně dostali pár středozemních Šupů, načež takto zbohatnuvši zašli k Beránkovi na ferneta, kde je již s pěti štucáky očekával Lenin Broukenšíld. Ten jim oznámil, že všichni jeho rudí trpaslíci zahynuli při výbuchu řitiplynu, že se tedy cesta odkládá, ale že má u Darpy objednanou nějakou mechanizaci a s pýchou kolegům ukázal prototyp pneuzduřného repetošlapu vybaveného klumpickým omnibuchem. Gandalfový Sandál si zapálil retko a prohlásil, že to nebude stačit, zvláště teď když se ke Kakasauronovi přidali Minioni v čele s Kevinem. Ale právě v tu chvíli se objevil král transylvánských Mezinožníků Šnéfór Šnelačku a nabídl se, že bandu trpaslíků zastoupí. Mezinožníci, tyto fekálně zákeřné bytosti se jinak od ostatních moc nelišily, snad jen tím, že hlavu nosily mezi nohama. Obvykle si mazaně na zadnici namalovaly falešný obličej a pak nepřítele zaskočily tím, že se mu náhle vykálely přímo do hledí. Udatný Šnéfór vzal sebou svých nejlepších dvanáct mezinožníků. Byli to Xyfór Buzikačku, Trudofór Tlachačku, Klizofór Saračku, Ufněfór Cimbačku, Lézofór Drnkačku, Blifór Uzmačku, Laminofór Chuchechačku, Niklofór Pepačku, Krucifór Kradačku, Tratifór Flusačku, Klihofór Fekačku a Klonofór Makulačku.

 V té době zlatá moc ještě nebyla vykována do prstenu, nýbrž měla podobu čípku, kterému se odborně říkalo anální zprůhledňovač. Ano, anální použití vyvolávalo neviditelnost, orální použití způsobilo tak mocné překsichtění, že před jediným šklebem utekla celá armáda skřetů. Čípek byl prý ztracen kdesi u vizovických blat, kde řádil Jožin Velešit a jeho dva alfapytekové Vychechvo a Pochechva. A tam vedly první kroky společenstva čípku, předtím než se mohli na svých Prkoních odebrat do velevzdálené země Čurbesu. Tolik malá adventurní inventura.

Nicméně Grossnagelův dlouholetý kritik Uwe Schmachtle prý tvrdil, že Grossnagelovi byla inspirací dnes již ztracená Kronika stínu, kterou na konci středověku napsal český okultní básník Josef Švamprc Krájel. Avšak tuto tezi zmírňuje Schmachtleho žák René Chotěbuzna tvrzením, že Krájel žádným okultistou nebyl, neboť jeho sbírky Zesinalý Asasín a Dr. Klitofernes byly prý sice poněkud temnějšího charakteru, ale bez zmínky magie či něčeho podobného. Naopak jeho román Na břehu v Zábřehu vyprávějící příběh platonické lásky mlynářského tovaryše pozorujícího slapové jevy ve vodní nádrži Nemilka je plný stacionární lyriky. Proti tomuto argumentu ostře vystoupil ruský v českých zemích asimilovaný básník druhé poloviny 20.století Jevhenij Přikoulev. Podotkl, že Nemilka byla dokončena až v roce 1971, takže onen románový tovaryš nutně musel mít nějaké transcendentální zážitky. V každém případě Švamprce považuje za předchůdce K. H. Franka ehm totiž Máchy.

Šmakovo radioaktivní lejno

Nevánoční ozdoby 

Stromečky á la Hieronymus Bosh 

Pekné, také pseudojaponské

Nádobí 

Multipiktoriální Krachle 

Broušené sklo mě nikdy nebralo, ale tyhle kousky mě zaujaly, zvláště ta modrá vhodná pro důstojnější duchovně laděný prostor.

 Pánské Urináče - autor(ka) jistě zamýšlel(a) něco jiného, ale řekněte, ty postranní otvory vypadají vcelku příhodně. Prý vítězná práce, ale teď nevím čeho. Oni ti muzejní prachožrouti také nic bližšího na stránky nenapíšou. Urináče byly na plakátech a byly to právě ony, které mě přitáhly na výstavu.

Budova Muzea sama o sobě stojí za prohlédnutí. Povšimněte si, že na prvních dvou snímcích lze vidět okny ven (na prvním trochu hůře), zatímco na třetím snímku nelze vidět okny dovnitř. Zajímavé.

 A jednu z léta. V zimních měsících pohled na letní zeleň obvykle probouzí náladu pohody a radosti. Avšak dělá se mi špatně při pomyšlení na poslední upocené léto. Nakonec máme tu přece zimní zeleň. Co takhle migrovat někam na sever? Příroda čistší, méně ukecaných obyvatel, měně teplomilných a prácevzdorných migrantů. Ale jak říkal pan tenisová Velká brada, možná je to globální oteplování konspirační výsmysl. Že mizí ledovce, které byly na svém místě tisíce let, to se nám asi taky jenom zdá. 

K tomu přidávám vánoční zahradu a park

Mňo, to je vše. Opět jsem češtinu obohatil o pár novotvarů vysoké hovnoty.

PS: Doufám, že jsem nikoho neurazil, vystavené práce jsou opravdu pěkné.

Poznámka: Slovo "hexamendaxiální" je vytvořeno z hexa - šest a mendax - lživý, takže Hexamendaxiál by se dal přeložit jako šestilhář.

Pozvánka s urináčema v lepším nasvícení:ZDE