Symbol krásy a něco z historie lidského vnímání (fotoblog)

Poetický, léčivým paprskem hýřící začátek směřující ke stále ponurejší úvaze na cestě do terra incognita schované za blyštivými zdmi impéria lidské vzdělanosti. Květy budiž milou protiváhou k myšlenkám nemilým.

Článek může zůstat jen fotoblogem pro tématicky nezainteresované čtenáře.

Položili bychom otázku člověku v různých historických obdobích od pravěku až do počátku 20. století, kterou věc by zvolil za symbol krásy, myslím, že v odpovědích by převažovalo slovo květina či květ. Následoval by zřejmě nějaký drahokam. Krystaly drahých kamenů lze de facto považovat za květy minerální říše. Obě skupiny jsou oproti ostatním artefaktům přírody výjimečné svými jasnými sytými barvami a svou matematickou symetrií. Něžná jemnost okvětních lístků semknutá do harmonických oblouků navíc vydechující osvěžující vůně činí z květiny symbol všeho pozitivního, ke světlu směřujícího. Květiny jsou úsměvem přírody, pozdravem Stvořitele, hvězdami bílého dne podél našich prašných cest.

Jsi-li smutný, dnešními slovy máš-li lehčí depku, zkusil´s někdy tu nejprostší a nejamatérštější terapii – terapii květinou. K některým květinám stačí přivonět, například k růžím, obzvláště k těm růžovým. Zaboříte nos do kalichu, zvednete hlavu a vidíte úplně jiný svět. Někdy stačí květ mlčky pozorovat, jen tak bezmyšlenkovitě hledět, symetrická mandala květu vás zafixuje v přítomném okamžiku, svět okolo se zastaví, vše se neodehrává pouze ve vašem nitru, účinek se pak může podobat účinku modlitby v tísni, takové té, kterou nevědomky pronášejí i ateisté, když jim hoří u zadku. Vše se uvolní, napětí, často už téměř nevnímaná, odplují a vy na okamžik okusíte lehkost života květinového elfa. V tu chvíli jen "jste" a nic dalšího ke štěstí nepotřebujete. A to je ta pravá nefalšovaná radost. 

Není na škodu se občas pozorovat, lépe řečeno ne sebe, ale procesy v sobě. Vcelku brzo lze vypozorovat jisté zákonitosti mezi dojmy a pocity a také jaký chaos do přirozeného dění v nás vnáší náš rozum, který si často se svými kusými a jednostrannými vědomostmi a z toho plynoucími předsudky počíná vskutku nerozumně. Teorie bohaté na slova, které si vymýšlí, pak bývají složitými křižovatkami na původně rovné cestě a znalost těchto křižovatek a všech značení kolem předmětem velké části vzdělání, které tak zabírá čas a síly potřebné pro poznání čekající na cestě původní skýtající obzory daleko přesahují současnou vědeckou mysl. 

Pocity vnímáme hlavně v místech nahromadění nervové tkáně a to v místech nervových pletení, kolem funkčně důležitých orgánů, tam kde kdysi, ale i dnes jistí lidé spatřují barevně zářící kotouče, jejichž různou aktivitu pozorují právě ve vztahu s momentálním i dlouhodobým stavem člověka v různých tematických oblastech jeho vývoje.

Vědecké poznatky sami jsou samozřejmě něčím úžasným, co slouží k přesnějšímu poznávání jednotlivých komponentů stavby přírody, nikoli však již závěry vědců vymaněné z širší filosofie, i když přísně vzato každý závěr je stejně odvislý od životní filosofie toho, kdo jej provedl. Pokud se snažíme dobrat pravdy pouze na levelu viditelného světa, zůstává mnoho mezer, dokonce při postupujícím hlubším přemýšlení těchto mezer exponenciálně přibývá. V rámci této omezené hranice se pak snažíme spojovat poznatky násilně do celistvého obrazu, který se však s každou další objevenou jednotlivostí často dosti zásadně hroutí. Přitom pokud vnímáme realitu „duchem“ rozšířeně jako mnoha levelovou stavbu a spatřujeme v ní základní jednoduché zákony, dostaneme odpověď prakticky na všechna proč a zároveň můžeme bez obav většího omylu predikovat vývoj v tom kterém oboru, což se vám ve výhledu například dvaceti let života dozajista splní, a mimo jiné to také nechá ve vás vyrůst přirozené nenásilné přesvědčení.

K poznatkům o vyšších levelech se však nedobereme kritikou a shazováním všeho, co nesouhlasí s momentálními názory vědy neprodyšně osekanými dogmaticky nastavenými principy břitev (Occam, Popper), které sami o sobě v sobě chovají logický rozpor a podle kterých není v zásadě vůbec možné si utvořit obraz o celku. (Cosi jako hlava 22). Otrokům pěti smyslů to nelze zazlívat, prostě takoví jsou, dávají své nejlepší, i když je třeba téměř nepochopitelné, že šéf rozdavačů bludných balvanů je schopen obratem ruky jít do kostela a tam bez hnutí brvy poslouchat dětinské výklady náboženských dogmatiků. Pokud takový člověk uznává Boha a duchovní světy, tak pokud se pokusím vcítit do jeho myšlení, musí tento a onen svět vnímat jako totálně od sebe oddělené, vznášející se v nějakém prostoru jako dva subjekty bez interakce, místo aby připustil přirozenou myšlenku jednoho propojeného díla stvoření, které vzniknuvší ze světla Loga se postupně pomocí zprostředkujícího a formujícího záření vyvíjelo do mnoha úrovní. Sférické uspořádání vyplynuvší ze vzdalování se od zdroje a s tím spojené snižování tlaku, ochlazování, zhutňování a štěpení do druhů najdeme všude, proč by nemohlo platit i v mnohem větším měřítku.

Těžko tedy říct, kdo je tu vlastně slepý a bloudí. Co třeba rozdávat bludný kořen. Ve zkazkách a starých pohádkách, které jsou obvykle symbolickým vyjádřením nějaké prastaré moudrosti či zákonitosti na cestách života, někdy i děje, který právě zasahuje do vyšších levelů jsoucna, se používá pojem bludný kořen, na který když se šlápne, ušlá cesta se opakuje a nikam se nedojde. A ten bych právě zavedl pro jednostranné materialisty, neboť dokonale vyjadřuje jejich počínání. Kořen, je něco, od čeho se odvíjí vše ostatní a bludný kořen je základní názor, náhled, kterého když se přidržíme, budeme chodit stále dokolečka, opakovat následky a nikdy se nevymaníme z vymezené hranice. Je to pak vskutku sisyfoská práce, balvan užuž zdá se být nahoře a hle zase padá na začátek. Pánové se tak označili hledíc ze svého piedestalu jako ti prozíraví, kteří vedou nekonečný boj s hloupostí diletantů.  

Označení je to vpravdě přiléhavé. Bájný Sisyfos byl osobou nad jiné vychytralou, která mnoha lidem způsobila mnoho nepříjemností a s níž i vyššími schopnostmi disponující bohové měli vážný problém. Dokonce i na nějaký čas podvedla smrt. Leč nakonec svého dílu dostala a nekončící utrpení tam na druhé straně zaviněné vlastní neschopností přejít určitou hranici ve svém niterném nahlížení, je více než symbolickou odměnou připravenou pro kovaného jednostranně zaměřeného materialistického intelektuála. Na druhou stranu faktem je, že samolibých bláznů s virgulí předstírající schopnosti je také dost a rovněž potřebují nějakou korekci. Nelze však potírat ty, kteří dosahují evidentních výsledků a to jen díky "brilantnímu logickému“ tvrzení, že to nefunguje, protože to podle současného stupně vědomostí fungovat nemůže.

Žel k různým přezkoušením půjdou právě ti domýšliví nebo hledající "nadšenci", ti opravdu nadaní a zkušení se k takové komedii neuchýlí, již jen proto, že vědí, že podmínky nutné k tomu, aby tato velejemná věc s jistotou fungovala, je při takovéto estrádě téměř nemožné splnit a byla by to opět sázka do loterie. Už jen vědomí toho, že je člověk sledován, brání přirozenému uvolnění, jakémusi neutrálnímu stavu nutnému k jasnému rozlišování všech dojmů, nemluvě o vrstevnatosti vnitřního života zákonitě spojeného s okolními vlivy, o kterém tuhý materialista nemá nejmenší tušení a proto je prakticky nemožné jej těmto lidem přiblížit, aniž by sami měli v tomto směru nějakou zkušenost. Proto věci zřejmě zůstanou tak jak jsou, a jde o to projevit občanskou toleranci tam, kde nedochází k nějakému ohrožování zdraví či života. O tahání peněz z lidí při současném materialistickém vymývání mozků reklamou, aby človíčci každodenně utráceli za nepotřebné hlouposti, bych se vůbec nezmiňoval. Hlupákovi stejně nic nevysvětlíš, dokud se nespálí. Proto by neměl být důvod k šikanování například léčitelů, s nimiž jsou zákazníci spokojeni, neboť jim přináší znatelnou úlevu a přitom poctivě platí daně. Stejné se vždy nedá tvrdit o mnohém doktoru lékaři. Fušery a podvodníky najdeme v kterémkoli oboru, proto je třeba rozlišovat jednotlivé případy. Házet do jednoho pytle je sice jednoduché, nicméně primitivní.

Přejít hranici k nějakému vyššímu levelu lze pouze vlastním úsilím, vlastní touhou, snahou a vytrvalou prací, jako ostatně v jakémkoli jiném počínání a přirozeně se to neobejde bez počátečního zmatku a nejasností. Čekat, že mě někdo jiný přesvědčí, když sám nechci, to je opravdu hloupý postoj svědčící buďto o důkladné tuposti nebo o průhledném alibismu svého vlastníka. 

Ve vývoji nahlížení a chápání světa najdeme ve známé historii několik hlavních mezníků: Z obzoru dávnověku vystupuje starověké vidění univerza s mnoha sférami, úrovněmi či nebesy (Chaldejci, Židé, Egypťané, Indové…), dále v 6. století před Kristem se hned na několika místech na zemi zrodili výjimeční mudrci Siddhartha Gautama zvaný Buddha v Indii, Lao C´ v Číně, Zoroaster nebo také Zaratruštra v Íránu, židovskou zemí procházel prorok Izajáš, v Řecku Pythagorás založil svůj řád, ti všichni nechali svět mnohovrstevnatý vzájemně propojený zpětnou vazbou, v němž duše má svou matérii a je s vrstvami jemných světů spojená vlákny své vůle. Následuje učení Kristovo, které mělo v jednoduchých podobenstvích vysvětlit základní zákonitosti univerza prostému lidu, leč v rukou následovníků dosáhlo účinků zcela opačných. Hledání, zkoumání a pochopení nahradil požadavek slepé víry. Na církevních koncilech během pozdního starověku byl přijat do lidského podvědomí zcestný fenomén – hlasování o pravdě. Samostatné a svobodné myšlení se stalo přestupkem.  

Z lidské mysli člověka západu bylo vymazáno povědomí o dlouhodobém vývoji lidského ducha jako samostatné entity putující střídavě na tomto a onom světě, které přirozenou logikou příčin a následků splňovalo požadavek výkonné spravedlnosti v lidském osudu bez potřeby věc ošetřovat neoddiskutovatelnými dogmaty. Nicméně bylo tu stále dost myslitelů, kteří pronikali hluboko do univerza, svět měl mlhavou, ale stále ještě svou několikastupňovou nadstavbu. Tomu však učinila přítrž náboženská reformace na počátku novověku. Pro velkou část protestantů zde začal být jen (kdesi) Bůh, pak kniha, údajně absolutní pravda (…o které se hádali, které vydání z jakého roku je to jediné správné) a viditelná hmota. A to byl ten moment vítězství materialismu. Odstranit nepotřebného Tvůrce a zaměnit Jeho přikázání humanistickými názory nebyl už pro osvícence žádný problém.  

„Kosmický suterén“, který měl posloužit jen jako škola a přechodné bydliště, se stal jedinou realitou. Soustředění na empirickou stránku vnímání reality způsobilo vědecko-technickou revoluci, která sama o sobě je věcí neutrální, avšak lidský postoj k ní přinesl pozitivní i negativní důsledky. S vnějšími úspěchy nevídaným způsobem vzrostla lidská domýšlivost, která zapříčinila ochabování a zužování vnitřního života včetně představivosti, lépe řečeno vnitřní obrazotvornosti. Ta je dodnes spojena s hrubým a zásadním omylem, totiž, že všechny obrazy v mysli vystupující jsou fantazie. Rád bych řekl „bude“, ale raději zvolím formu „bylo by“ (neboť na zásadní změnu nevěřím) epochálním milníkem ve vývoji psychologie, následně filosofie a dalších oborů, kdyby se rozlišovali obrazy rozumové fantazie a obrazy intuitivního cítění spojené s rozšířenou realitou, duchovněji řečeno s tkanivem jemnohmotného světa, ve kterém se zrcadlí všechna lidská jednání. Do pojmu jednání můžeme zahrnout veškerý niterný pohyb bez i s vnějším projevem, tedy přání, myšlenky, city, slova, skutky, jedním slovem setbu, která je základem předobrazů formujících se událostí. 

Tyto obrazy jsou pak zpětně zdrojem tušení, inspirace, invence (duchovní rady, vůdčí myšlenky, vynálezy…). Rozumová část intelektu je pak pouze vykonavatelem, zručným dělníkem při uskutečnění původní ideje. Dnešní stav lidské mysli je však ve většině případů takový, že nejprvotnější záblesk darovaného vůdčího obrazu je ihned překryt obrovským rozumovým balastem, takže je prakticky nemožné vlastní zdroj rozeznat. I člověku v tomto směru nadanému může trvat několik let, než získá v této věci jistotu. Když k tomu přidáme podmínku, že věc předpokládá trvalou bdělost, práci na sobě bez pravidelné dodávky devastujících prvků hlasité hudby, alkoholu, počítačových her a dalších „radovánek“, můžeme s jistotou tvrdit, že pokrok na tomto poli je zhola nemožný. Pouze jednotlivci, kteří sami k tomu pociťují popud, dá se říct touhu, mohou k něčemu dospět. Přitom se jim může snadno znát, že budou okolím považovány za podivíny, vždyť „vyčadit“ si hlavu na konci týdne je přece úplně normální (jedna známá tomu říká „chodit ven“). Proti gustu žádný dišputát, ale alespoň já mám zkušenost, že po takové zábavě mám v hlavě dokonalou tmu. Nelze sloužit dvěma pánům, jak to ve svých precizně volených všeobsáhlých větách říkal JK. 

Žel tento problém se dostal i do sféry umění, hlavně do filmu, jemuž je obraznost nejvlastnější. Původní intuice je masívně obalena nelogickou fantazií, takže obsah pak nemůže brát nikdo vážně, čímž role umění z původního postu nestranného duchovního buditele padá hluboko dolů na post pouhého baviče. 

Logika (odvozená od slova Logos) ve svém základním významu vyjadřující smysluplnost dějů, což se rovná v návaznosti nepřerušené řetězení dějů podmiňující přirozený vývoj, je podmínkou všech dějů, hmotných, jemnohmotných i duchovních a zahrneme-li do diskuze i Boha, lze říci, že Bůh jako původce této do věcí uložené logiky, které říkáme zákon, je sám na tento zákon ve svém projevu vázán. Tento nevýslovně důležitý postoj, který nedal spát největším myslitelům historie (viz Tomáš Akvinský, Giordano Bruno...), a který byl popudem k rozvoji vědy, však nechtěla připustit katolická církev, a to i když se mnoho jejích čelních představitelů stavělo této nepřirozenosti na odpor, což se jí a na ní visícímu lidstvu stalo zavrženým kamenem úhelným. Materialismus byl pak reakcí na toto zbloudění. Avšak jeho představitelé ve svém hněvu vylili s koupelí i dítě.

Lidský mozek, toto třídící překladiště na lince mezi fyzickým a jemnohmotným tělem předávající informace dále až k duchu, bylo povýšeno na vlastního ducha. Městský přístav zchátral, neboť přestal přijímat lodě ze vzdálených zemí nesoucí poklady, cenné rady a pokyny, jeho dělníci zemdlely, mnoho jich umřelo, takže k obnovení by byla potřeba velmi značná investice. Leč o to radní, kteří vyhlásili městský stát, neměli zájem. Nechali probádat město a nejbližší okolí, postavili vysoké věže na ukládání těchto poznatků, zřídili lunaparky a kina promítající masívní propagandu. Filmové role mohou být různé, je jedno zda jde o politika, dělníka, obchodníka, vědce, umělce, církevního hodnostáře nebo teroristu a jestli se tito mezi sebou perou, hlavně když zůstávají na půdě města a nechtějí se vskutku spojit s oceánem plným bezpočtem bohatstvím naplněných ostrovů čekajících na nové příchozí. A každý mořeplavec musí být zbaven svéprávnosti, nejlépe chemicky zlikvidován, aby ho nenapadali báchorky o zemi za vodou. Tak nějak by se dala zpodobnit situace v naší hlavě. Vše podléhá zákonu přizpůsobení. Tlak Života, kterému říkáme pohyb, a v němž spočívá nutnost vývoje, je nezastavitelný a na vůli záleží, v čem se rozhodnu pro zesílení nebo zakrnění. Rozhodnout se mohu, ale následky v proudu života přijít musí.

Posledním významným bodem v historii vnímání bylo období mezi světovými válkami. V této epoše došlo k intuitivnímu rozhodnutí lidstva, jinými slovy k převažujícímu naklonění hluboko v duši každého jednotlivce. Bylo to období širokého intelektuálního i duchovního hnutí, které přineslo na zemi největší podněty pro všechny oblasti lidského počínání. Nepředstavitelně vzrostl tlak na emocionální život, lidé stáli na ostří nože stále ještě schopni jít s nadšením za něčím velikým v důvěře ve vyšší vedení. Žel podle svých slabostí zvolili si nesprávné vůdce, kteří je dovedli na pokraj zkázy. Následovalo obrovské rozevření nůžek. Lidé nastoupili cestu humanoidních kyborgů. Nepříjemnosti přestaly být podněty k poučení na cestě do světlých výšin, nýbrž staly se pokynem k výměně za náhradní díl. Přerod planety na zasviněný chlívek je pouze jeden z druhotných důsledků této cesty. Pro ty hlavní, duchovně existenciální, ztratil současník v okruhu svého chápání pojmy.

A co žena? Mluvilo se tu o symbolu krásy. Žena rovná se květina, hm, to platilo možná dříve. Smyslné křivky pestíků jsou vidět všude kolem, avšak bez půvabu okvětních lístků. Ano je to dlouhý neextravagantní šat, který ženě propůjčuje půvab a vznešenou důstojnost budící respekt, přirozený odstup a mužovo slušné chování. Tuto jednoduchou zákonitost musel, byť jen podvědomě, zaregistrovat každý muž. Objeví se „dáma“ v napresovaných džínách se švy pěkně zaříznutým mezi půlkami nebo v legínách, které mohou působit ještě smyslněji než nahota, neboť mohou skrýt některé drobné vady, ale prakticky nahotu kopírují, pánům se tam dole podle založení více čí méně probudí jakási hučivá aktivita, která okamžitě začne strhávat myšlenky do jiného směru, což může vyvolávat (např. v zaměstnání) nemilé účinky. Tak působí příroda. Jak je to jiné, když se žena objeví důstojných, volnějších či splývavějších šatech. Krása jejích křivek je rovněž vnímatelná, ale více v pozadí, spíš tušená, její bytost se stane více éterickou a je vnímána rozhodně více srdcem, nežli ….     (Jedna z možných reakcí: Jó jó máte pravdu, ale některá když promluví, tak je vcelku jedno, co má na sobě.)

Každý člověk má pro den určitý příděl duševní síly, aby zvládl různé situace, a je dost nemilé, když se vyčerpávají na půdové sebeovládání. Sám na sobě pozoruji, kolik hlubších a tvořivých myšlenek ztrácím třeba cestou domů, když se mi do mysli z okolí vkrádají okrouhlé zadečky. Některé jsou tedy tam umně vytvarované, že je prostě nelze nevidět. Dámy by si v zásadě měly přestat stěžovat na harašení, když chodí oblékané jako vábničky. Až odloží módu nevěstek a pornohereček (o čemž zcela oprávněně velmi pochybuji), upraví se v mnoha případech i chování mužovo. V tomto směru je určujícím prvkem žena. Řečené není moralizováním, ale popisem na průměr lidstva pasující přirozené zákonitosti, které žádné vyumělkované sexuologické a rádoby psychologicko-osvětové rozumování nezmění, pouze vytváří alibi pro něco, co jasně cítí, že nemá sílu ovlivnit.

Zahalování má rovněž své meze. Žena, která má na hlavě cosi připomínajícího svářečkou helmu (zapomněl jsem to arabské slovo), rozhodně půvabně nevypadá. Osobně mám odpor i k šátkům, které z nich dělají sedmdesátileté bábušky, nicméně někdo to jako krásné vnímat může. Vůbec nejlepší jsou případy žen, které chodí podle módy dole už skoro polonahé, ale hlavně že mají ofačovanou hlavu, to pro změnu nebere zase hlava moje. Správně by zahalené vlasy měly nosit i křesťanky, neboť najdeme v dopisech apoštola Pavla, že nechť žena nosí vlasy zahalené, nebo ať se ostříhá. Nechápu, jak na to ten člověk přišel, Kristus na něco takového nedbal a ani židé to neřešili. Ten člověk se sice zasloužil nejvíce o rozšíření křesťanské morálky, ale nasekal při tom, jsem přesvědčen v nejlepší vůli, pár závažných chyb, které následovníci ve svém strnulém dogmatickém přístupu nehodlali přezkoumat a opravit. Přitom jak vidno, co se nehodilo, toho stejně nedbali, alibisti jedni.

Pokud se zamyslíme nad vývojem lidského těla z nějakého primáta a necháme stranou dogma předkousaných názorů, můžeme si všimnout pár věcí. Primáti stejně jako většina savců na rozdíl třeba od ptáků, kromě menšího rozdílu ve velikosti nejeví žádné velké tvarové rozdíly mezi samcem a samičkou. Podle přírodního zákona různé části těla mutují podle okolních podmínek. Tak třeba ztráta srsti se vysvětluje používáním zahalování. Ale proč ztráta srsti je mezi pohlavími u člověka tak rozdílná, proč muži rostou vousy a ženě ne, proč žena má tak vystouplá a okrouhlá ňadra a o dost vetší zadek a jaký smysl má tenký pas, když u opice, která také nosí mláďata nic takového nepozorujeme. Tvrdit, že za to mohou hormony je krátkozraké, neboť chemie by se měla utvářet právě jako reakce na okolní vlivy podle zmiňovaného zákona přizpůsobení. Jaké okolní vlivy způsobily tak nevídaně rozdílnou morfologii, která musí být důkladně přemýšlejícímu antropologovi záhadou.

V úvahu můžeme vzít i množství různých okras zvířat, u kterých stěží věda vysvětlí jejich funkci. Proč má žirafa na kůži mnohoúhelníky, proč má zebra pruhy, čím se tak zásadně lišil její vývoj od koně? Že by žila tisíce let v březovém háji a vyvinuly je jí mimikry? Nebo že by tento koník chtěl někoho zastrašovat? Usmíváš se? Neměl bys, takovéto dětské otázky usvědčují materialistickou vědu z její omezenosti, která velmi mezerovitě dává odpověď na otázku jak, ale téměř žádnou odpověď na otázku proč. Zesměšnila určitý okruh otázek právě proto, že ví, že nemá nic, co by mohla dát jako logickou a důslednou odpověď. Představme si to, kůží je pokryté celé tělo a teď tu musí být v genomu informace, která přinutí buňky, aby se po celém těle tvořily funkčně stejné, ale právě na určitých místech jen s určitou barvou, tj. že se při dělení budou „územně“ rozšiřovat v přesně vyměřené hranici. Z toho vyplývá, že musí existovat detailní model a plán výroby celého zvířete. Vezmeme-li v úvahu složitou stavbu celého živočicha a z dnešního pohledu nahodilý svět elementárních částic, který zodpovídá za stavbu molekuly, tak se mi jeví, že čistě matematicky by to sama molekula DNA jako kombinace čtyř sloučenin, i když v poměrně dlouhém sledu, nezvládla. Všechny funkce, mozek se svými cca 100 miliardami neuronů, které mají vytvářet podobné synapse a vystavět komplikovanou osobnost podobnou rodičům, celý ten růst, ve kterém je obsažena paměť celé evoluce (plod člověka má ve svém vývoji ocas, žábry, což svědčí jednoznačně pro evoluci. Leč to nevylučuje evoluci jako součást aktu stvoření, vylučuje to pouze představy báby Kelišové, která může klidně sedět v lavici hned vedle šéfa udíleče bludných balvanů). Už jen představa buněčného dělení, představte si to důsledně. Máte nějaký spletenec atomů čtyř prvků, ze kterých je složen okolní vzduch plus fosfor a tenhle spletenec se najednou bez vnějších podnětů ve smyslu Newtonových zákonů začne složitě hýbat, kopírovat se a sestavovat se, oproti okolnímu prostředí, do nepředstavitelně složitého celku.

Tak to by nešlo pánové, zde prostě musí být nějaké „formující ruce“ a „vůdčí myšlenka“. Všechny ty děje si v souvislostech do důsledku představte. Musíte vnitřně vidět, jako svýma očima vidíte vnější okolí, pak budete odhalovat jeden svět za druhým a vidět všechny mezery ve stávajících modelech. Překážkou je samozřejmě dnešní životní styl plný hluku a chaosu, kdy člověk nemá chvíli na tichou kontemplaci či meditaci. Vědci už jen sází data do komputerů, tj. svých výrobků a opakovaně civí do mikroskopů, takže už ztratili schopnost soustředěných myšlenkových pokusů, které stály v základech všech převratných objevů. Proto dnešní vysoce vybavené týmy specialistů nepřicházejí na nic zásadního, ale jenom pilují a obrušují dosavadní, dokola podle předepsaných postupů bourají a sestavují mozaiky tvořené stávajícími kameny. Už si ani nedovolí myšlenku, že sestava může vypadat jinak, nebo že jsou tu i jiné kameny, které zásadně změní celé vzezření věci a doplní dosavadní mezery. Duchovně jsou to trubci, kteří nikdy neokusili krásu květu a nepřinesli osvěžující nektar, protože jsou stále zabednění v úlu.

Nyní si nejdříve představte genetický kód jako klíč k sejfu, kde jsou teprve všechna potřebná data. To je spíš obraz podobenství. Obsah sejfu je ve skutečnosti jemnohmotný předobraz bytosti, se kterým je každé DNA spojeno miliony vláken. Spojení s tímto vzorovým modelem způsobí, že se molekuly množí a sestavují zcela cíleně a přesně, jak je potřeba. Leč nedomlouvají se spolu sami, stejně jako spolu nedomlouvají cihly při stavbě domu. Samozřejmě že pak spolu komunikují, ale jsou pouze částmi inženýrské sítě, kterou z velínu ovládá někdo jiný.

Co je to za vlákna? Že je vše tkanina a pletivo, je jasné, jakmile se podíváme na strukturu věcí (třeba na složení chromozomu), které se zcela trefně říká látka. Jsou to propletené provazce, složené ze stále  jemnějších provazců až dojdeme k chemickým vazbám mezi atomy, jejichž základem je sdílení elektronů, které jsou vázány pomocí tzv. elektromagnetické interakce, což není nic jiného než výměna fotonů, tedy světla. Pro téma, jak může být přitahující vazbou vzájemné odstřelování, tu není prostor. Vezměme tedy v potaz skutečnost „paprsek rovná se vlákno“. Viděli jste nějaký film z druhé světové války? Lidé z té doby tu ještě žijí mezi námi. A vědci té doby netušili nic o existenci elementárních částic, jako jsou například gluony, kvarky nebo neutrina. Kdo může pak tvrdit, že tu nejsou další jemnější struktury jen proto, že na to nemáme patřičné nářadí? Jen člověk bez představivosti nebo vědecký ješita, který podlehne iluzi, že dokončuje cestu za poznáním všeho. Té podlehl například i Albert Einstein, ačkoli byl představivostí velmi dobře vybaven.

Pořád jsme si nezvykli na myšlenku, že hmota je jen poskládané a zauzlené záření. Pěti smysly vnímatelná hmota je tedy soustava tkaniva záření ohraničených rychlostí světla. Nyní si představme mnohem větší soustavu jemněji a rychleji se zachvívajících se tkaniv, která obsahuje mnohem dokonaleji vypracovaný předobraz hmotného světa, každého jeho komponentu a zároveň i alternativy myšlenkového a emocionálního světa lidí jako budující zpětné vazby ze světa hrubé hmoty. To co je předobrazem lidského těla, je vlastně věc, kterou lidé nejasně nazývají duší, ve které vedle své základní druhové formy obsahuje i vše dosavadním putováním získané, což je pak informačním základem pro vlastní specifickou část naší osobnosti a zároveň základem pro výběr z nabídky rodičovských genů.

Nutno dodat, že mezi těmito dvěma světy je mnoho přechodových vrstev a pouze na okraj nejbližšího přechodu nahlíží současná elementární fyzika. Dále že tento éterický či jedmnohmotný stupeň nad námi je jen prvním stupněm na obrovském schodišti vedoucím k Původu všech věcí, přičemž každý stupeň výše je mnohem rozsáhlejší a éteričtější, tím i vzdálenější jakékoli možnosti zachycení nějakým přístrojem z hrubé hmoty. Podíváme-li se na věc shora, tedy nikoli ve směru lidského hledání, ale ve směru vývoje, máme zde Zdroj, Světlo, Logos - Něco, co v sobě chová zákon, podle kterého se vše utváří, tedy základní ideu obsahující ideální vzory, které se vše, co se vyvíjí, snaží až na hranici svých možností napodobit. Projevům tohoto Loga, tedy vyzáření jeho světla a následnému jeho zákonitému tkaní, říkáme stvoření. Vyzařování Loga si můžeme také představit (ve smyslu dualismu) jako proud základních částic, které se znovu a znovu skládají do částic složitějších a tím i těžších jako důsledek ochlazování vzdalováním se od Loga. V důsledku toho vnikají vrstvy či sféry stvoření směrem dolů stále těžší, méně pohyblivější, v sobě uzavřenější. Tomuto projevu říkáme zákon tíže. Gravitace je z tohoto pohledu odpuzování nízkoenergetických objektů polem objektů s energií vyšší. (Uvedenému nasvědčují například pokusy s nulovým bodem vakua, kdy v části prostoru vakua magneticky odstíněném od veškerých známých záření se objevil obrovský potenciál energie, přitom podle obvyklého logického předpokladu by tam nemělo být nic.) Tyto základní částice vycházející z Loga v sobě chovají určitou vlastnost či schopnost jako odkaz svého Původce. Působí na sebe zpětně podle tvarové resonance. Cokoli se z nich složí do nějakého tvaru, přitahuje tvary podobné. Tvar je tak základem vzniklé vlastnosti. To platí jak pro statičtější projevy - „pevné“ formy věcí, tak dynamičtější projevy - což jsou záření, tedy proudící částice. Vlastnosti záření tedy určuje jak tvar částic samotných, tak jejich uspořádání do vln, což je podstatou přenosné informace a také podstatou různých druhů sil.

Uvedené zpětné působení, rezonance - přitažlivost stejných druhů a tíže neboli gravitace jsou tři projevy jediného zákona, který určuje pohyb všech věcí, jejich vývoj, štěpení do druhů i zánik. Tzv. dualismus je jen neschopnost člověka vnímat vlastnosti věcí naráz. Můžeme si tedy představit stvoření jako gigantickou stupňovitou kaskádu záření, které směrem dolů ztrácí na kmitočtu, zhutňuje se a v každé vrstvě se štěpí na různé druhy, naráží a zase se proměněné z těchto stupňů vrací zpět ke Zdroji uzavírajíc koloběh. Na poslední stupni dole tak vznikají nám známá fyzikální záření. Velký třesk s následnými érami si můžeme představit jako dynamický efekt transformace jemnohmotné materie v hrubohmotnou. Zjednodušeně se jev podobá ději, kdy se pára ochlazením srazí v kapku a vznikne tak nové skupenství s novými vlastnostmi. Rovněž tento třesk nemusel nastat pouze na jednom místě. Pak si také můžeme to samé stvoření představit jako plné různých forem např. bytostí, zvířecích i lidských, přírodních prvků a živlů uspořádaných do krajin, utkané a zároveň bezpočtem nitek vzájemně spojené v naplňování běhu zákona. Tyto formy pak směrem dolů vlivem hrubšího stavebního prvku ztrácí na své dokonalosti, avšak nesou si v sobě jako skrytou informaci touhu po přiblížení se ideálu ve světlých výšinách, zároveň jsou vlastními transformátory uvedených záření. Z tohoto pohledu je evoluce cíleně vedený akt napodobující vyšší vzor. Pokud se někomu slovo touha nezdá dostatečně vědecké, může si ho nahradit souslovím úsilí po spojení.

Jádro člověka - duch má pak původ v jedné z vrstev nad hmotnými úrovněmi, do hmoty klesá jako duchovní zárodek za účelem vývoje, nabaluje na sebe substance vrstev, kterými prochází, a které opět odkládá na cestě zpět jako zralý, pokud ovšem jeho vůle nesměřuje jinam a nezabředne ve hmotě, což, podíváme-li se po okolí, se většinově děje. Vůli si můžeme představit jako z člověka neustále vycházející nitky budující v jemnějších vrstvách formy, které se podle tvarové rezonance spojují s formami a nitkami od jiných podobně jednajících lidí a tvoří tak budoucí cestu jak na onom světě, který se podle stejné rezonance a tíže uspořádává v jemných přechodech dle druhů obsahu forem, tak i cestu na tomto světě, neboť ony jemnohmotné formy zpětně působí na tkanivo hrubé hmoty. V tomto neustále se proměňujícím ději spočívá dokonalé odstupnění toho, co člověka potkává - lidé, situace, zdraví, rodiče, dokonce i jméno a všechny ostatní poměry, zároveň i možnost tyto poměry aktivně ovlivňovat ne-li okamžitě, tak dle tématu pro bližší či vzdálenější budoucnost (ruka vám znovu nenaroste). Souhrnně v tom spočívá vývoj společnosti i ovlivnění chování planety Země ba i okolního vesmíru a také i možnost tento vývoj predikovat v jeho základních rysech. 

Právě díky tomu, že člověk má v sobě složky z vyšších vrstev, je schopen právě jen a pouze za pomocí těchto složek ony vyšší vrstvy poznávat, prožívat je. Žádný přístroj z povahy věci samé nikdy na zkoumání tohoto nemůže být sestrojen.

Nástrojem pro spojení projevu ducha s pozemským tělem je systém mozků. Zadní mozek se svým obrovským povrchem, stromovým uspořádáním a největším počtem nejjemnějších neuronů, o jejichž funkci věda prakticky nic neví, je vedle udržovatele rovnováhy jakýsi transformátor pro ducha, tam sídlí svědomí, schopnost prožívat duchovní, přívod inspirace a intuice, který je pak směrem dopředu předáván k rozumovému zpracování a využití ve hmotě. Zepředu naopak přichází smyslové vjemy, které jsou předávány dozadu směrem k duchu anebo se na cestě ztrácí v rozumově analytických úvahách, takže prožitek je omezen a nebo k němu vůbec nedojde. Mimochodem z toho také pramení fakt, že pokud se vědomě neovládáte, tedy nepřetvařujete, váš tělesný postoj, chůze a mimika zrcadlí váš vnitřní stav (míněno ve stavu tělesného zdraví).

Je všeobecně známé, co se děje při tzv. lobotomii, čili při oddělení předního mozkového laloku. Lidé ztrácí své emoce, svou osobnost, nápady. Něco podobného se dělo v průběhu tisíciletí ve vývoji mozku. Schopnost přijímat duchovní vjemy svévolným odvracením se a nepoužíváním zeslábla a s ní i nepoužívaný nástroj. Původně široký most se ztenčil na malou lávku a někde se zcela zřítil. Tento poškozený nástroj, který duše vyfasuje při příchodu na zem je dědičným hříchem v pravém slova smyslu. Je nanejvýš přirozené a logické, že se zužováním rozhledu se zužovala i schopnost tento nedostatek postihnout, takže člověk dneška už vůbec netuší o svém nesmírném omezení.

Veškeré zkoumání pak soustředil na poslední projev vyzařování Loga, na hmotu, přitom mu schází lepidlo, které její částice spojuje a udržuje v zákonitých projevech, jako je například gravitace, neboť toto lepidlo je jemnějšího druhu. To však nebrání učencům se oslavovat, pronášet veliká slova, i když z pohledu shůry vypadají jako hošíci na pískovišti, co si dávají dřevěné medaile za nejlepší bábovičku. No, pořád lepší než za sportovní výkony. Vezmu-li v úvahu, že můj již zesnulý ratlík by bez nejmenšího tréningu předběhl nejrychlejšího sprintera světa a ani by nezastříhal ušima, tak si říkám, že mety, kterých by měl člověk dosahovat, leží úplně v jiném okruhu počínání.

 Velmi zběžně naznačený model, který je tu rozvíjen, má jednu zvláštní vlastnost - je bezesporný. Skutečně si podle něj do celkového obrazu logicky začleníte jakékoliv děje z jakéhokoliv oboru, oficiálně uznávaného i popíraného, i z jakéhokoliv vašeho prožívání nebo dění ve společnosti, což vzhledem k tomu o kolik informací tu jde, je na pováženou. Mimo to se vám hlavní milníky historie objeví v jiných událostech, ožijí vám staré texty jakéhokoliv náboženství, což nevyplývá z ničeho jiného, než že slova dostanou opět původní nezkomolené pojmy, vyjasní se vám s dětskou lehkostí ty nejtužší světonázorové spory a omyly, dostanete odpovědi i na zdánlivě hloupé otázky, jako již zmíněné proč je takový rozdíl mezi lidským samcem a samicí, proč se vám Bůh na požádání neukáže a proč to vše kolem dopouští, uvidíte kořeny zla a účinné avšak zanedbané prameny dobra, zároveň obdržíte i brýle k jasnému a prostému rozlišování těchto pojmů a na cokoli si vzpomenete.

Samozřejmě, že tento model jsem si nevycucal z prstu já. Pouze zde prezentuji to, co jsem byl z něj schopen postihnout a vlivem svého pozorování, porovnávání a prožívání přetavit ve vlastní náhled. Přece o zdroji nechci mluvit, kdo ho zná, ví o čem je řeč. Z opakované zkušenosti vím, že kdo nehledá, nepociťuje nefalšovanou nenucenou touhu po poznání, podobně jako touží po sobě milenci a není připraven bourat dosavadní, by stejně kritizoval dříve, nežli by vykonal dostatečnou námahu do látky vniknout, neboť se podobá buď věřícím minulých staletí, kteří si nechali v neděli vypláchnout hlavu krásnými slovy, ale do kterých se ani zbla nesnažili vniknout, protože to po nich nikdo nechtěl, ba naopak, a nebo se podobá oněm známým farizeům, kteří ze strachu ztráty vlivu popírali dokonalejší názor často proti silnému nabádajícímu hlasu ve vlastním nitru. Vždyť jaké procento obyvatelstva skutečně tj.do jaké hloubky a šíře rozumí například zákonům fyziky. Většina jich jen papouškuje školní názor, kterému v zásadě jen slepě věří.

Kdo hledá najde, kdo klepe, tomu bude otevřeno.

Poznámky:

Slovo "Logos" je záměrně skloňováno jako podstatné jméno rodu mužského životného, neboť v uvedeném kontextu není nic živějšího, než Logos - zdroj života, přísně řečeno Život sám, vše ostatní jest jen jeho projevem podléhajícím proměnám.

Fotografie jsou všechny pořízené mým mobilem. Všechny zobrazené květiny bydlí v Liberci. Azalková zahrada se nachází na Králově Háji, lekníny kvetou v brčálníku za "hokejkou", mnoho květů je ze zahrady poblíž "kruháče" na Ruprechtické (Albert), ostatní z různých míst. Růže jsem včera nafotil v Botanické, potom co jsem zjistil, že fotky na délku článku nedostačují.