Snímky Hubblova teleskopu, krása galaxií a mlhovin, asteroidů a jiné meziplanetární hmoty a to vše na několika centimetrech kuchyňského dřezu.
Apropos, víte, jak vznikají barvy v Hubblově teleskopu? Samozřejmě originální snímky jsou černobílé a proces barvení je u různých snímků rozdílný. Vzniklé obrázky se dají pak rozdělit na přirozené, obohacené a reprezentativní. Hubble přijímá široké spektrum světla od infračerveného (tepelného) přes viditelné po ultrafialové speciálním detektorem jako škálu elektromagnetických vlnění. Každý objekt ve vesmíru je různě viditelný právě v určitém rozsahu těchto elektromagnetických vlnění.
Hubble tvoří snímky tak, že daný objekt sejme mnohokrát přes různé filtry, tím získá každou určitou část spektra zvlášť - (sedm snímků galaxie NGC 1512 různým filtrem). Oddělená část se pak lépe analyzuje, podle frekvence se dá určit chemické složení či množství zastoupení určitého prvku. Všechny tyto snímky jsou však odstíny šedi. Barvy jsou pak vybraným snímkům dodány podle potřeby a to většinou tak, že se z celé série vyberou tři různé snímky odpovídající určitému frekvenčnímu rozsahu, každý z nich se obarví jednou ze základních barev, ze které se skládá bílé světlo, tj. červená, modrá a zelená (princip stejný jako u monitorů a TV) a snímky se nakonec překryjí.
Pokud se obarví snímky odpovídající frekvencím viditelných barev, vznikne barevná rekonstrukce odpovídající realitě lidského oka. To jsou snímky přirozené (rekonstrukce Marsu)
Pokud je potřeba více rozlišit různé části snímku, které by jinak téměř splývaly, vyberou se tři snímky jen z určité části viditelného spektra a obarví se opět třemi základními barvami, čímž vznikne jasnější rozlišení. To jsou snímky obohacené či vylepšené (mlhovina „Kočičí oko“, která by byla jinak celá červená)
Pokud je objekt zachytitelný například pouze v infračervené části světla, tedy pro lidské oko neviditelný, vyberou se tři snímky z této části a obarví se stejně jako by to bylo spektrum viditelné. Princip jako například infra brýle, ty ovšem neskládají barvy. (Mlhovina „Vejce“)
A nyní o barvách v mých dřezovitých snímcích. Při mytí nádobí jsem si všiml kapek, jak na oble tvarovaném plechu dřezu vytváří iluzi prostoru, zkusil jsem fotku a byl jsem nadšen. Naštěstí dřez nebyl vydrhnutý, takže vrstvičky zažrané špíny způsobily různý lom bílého zářivkového světla, které se potom při zatáhnutí za páčku saturace (sycení) a vibrance (živost) náležitě zvýraznily. Barvy jsou tedy původní, pouze upravené.
Možná by stálo za to vyzkoušet některý z obrázků dál graficky zpracovat na nějaké sci-fi, surealistické nebo spirituálnější téma. Ve filmu hraném i animovaném mají na vytváření pozadí umělce specialisty, kteří si často pro vytvoření přirozených textur vypomáhají právě snímáním detailů různých materiálů nebo kompozic běžných věcí. Tím si vypomáhají i běžní malíři nebo architekti.
Když už jsme u barev, vcelku překvapivé bylo zjištění, že dokonale realistické sněhobílé sochy antických Řeků a Římanů byly původně barevné. O jejich barvení se sice vědělo již dříve, neboť na některých sochách i přes tisíciletou činnost počasí zůstaly viditelné stopy zbarvení, ale teprve archeologové manželé Vinzenz a Ulrike Brinkmannovi podrobily sochy důkladným moderním metodám (rentgenová fluorescence, infračervená spektroskopie, ultrafialová analýza a další) a výsledkem bylo naprosté zhroucení našich představ o antické estetice. Sochy byly kolorovány cele včetně pokožky a křiklavé barvy plné neočekávaných abstraktních vzorů mohou dnes na nás působit velmi kýčovitým dojmem – ZDE.
Michelangelo naštěstí toto netušil a tak svět obdařil masou mramorové nádhery, která k nám hovoří výhradně tvarem. Umíte si představit třeba Davida kolorovaného do tělové barvy s černými nebo hnědými vlasy a ochlupením (předpokládám, že starověký žid nebyl blonďák).
Ještě o mém vztahu k vodě, která je hlavní protagonistkou na mých snímcích. Vodu mám rád, a myslím, že jsem s ní za dobře. Představa života v poušti je pro mne strašná. Do bazénu však nechodím jednak z důvodu nepříjemného pomyšlení na biologický odpad spoluobčanů, ale hlavně z důvodu hlučnosti a vůbec nedostatku soukromí, abych si mohl tento živel skutečně užít. Když jsem se kdysi v jižních Čechách chodíval koupat do řeky protékající divočinou, to byla trochu jiná romantika.
Představa rybaření mě také vůbec neláká. Je to pro mne zcela nepochopitelné počínání chytat ryby jen pro zábavu. Sice se nejedná o bratry placentály, ba ani tetrapody, ale stejně, kdo ví, jak ryba cítí. Představa háčku ve vlastní hubě právě příjemná není. Za starých dobrých hladomorných časů chytli rybu do sítě, pak ji rovnou klepli a následně snědli. Tento postup mi tak nějak dává smysl, neboť zdá se, zapadá do řádu přírody. Ale co chápu, je posezení u hladiny vodní, která svým hebkým povrchem vyhladí brázdy lidského neklidu, pohladí duši ukoptěnou každodenností a srovná chaotické myšlenky, nejlépe nechá je úplně odplynout.
Nejraději mám ale teplou sprchu. Pro mne zážitek blaženosti. Nikdy se mi nechce ven. Kdyby voda byla zadarmo, asi bych tam vydržel hodiny. Ve chvílích nereálného snění jsem si představoval obydlí podobné čínskému horskému klášteru ve stěně skály někde v horách zarostlých zelení. Částečně by vyčnívalo ven s výhledem na údolí a částečně by bylo ve skále na kraji menší jeskyně o pár komorách. V jedné z nich by se nacházel teplý pramen s jezírkem a s vodou akorát na koupání. Ta by pak padala dolů po terasách naplněných flórou. OK, já vím, bydlím v paneláku (v této hromadné betonové sluji), zeleň i nebesa vidím a teplá voda mi teče, takže si nestěžuji.
Ve sprše mne napadají ty nejinfantilnější myšlenky a slovní hříčky, někdy dostávám i vážnější inspiraci. (Tu mívám někdy i při posezení na toaletní míse. Když to z člověka leze, tak to prostě leze.) Voda je vskutku radostný a očistný živel. Se špínou vám z aury smyje i nános nedobrých sil, mentálních i étericky tělesných. Každé to koupání nebo sprchování je vlastně menší léčebná procedura. Voda je výsostný dar.
Poznámka: Zdrojové články jsou uvedené odkazech v textu.
