Sváteční slunce v objektivu a pár úvah nad nedělí a astronomií (fotoblog)

Jsou sváteční dny slunnější než dny ostatní? Je vesmír konečný nebo nekonečný? Jak dalece můžeme věřit astronomům? Proč mají Rusové místo neděle vzkříšení a místo týdnu neděli? Vítejte v mém světě tématických oblouků.

Zajímalo by mne, existuje-li nějaký statistický průzkum, zda o svátcích a nedělích je počasí slunnější, než v ostatní dny, jestli si neděle své jméno v anglosaských jazycích zaslouží. Průzkum by to byl poměrně jednoduchý. Vzít určitý časový úsek, rozdělit zemi na oblasti, lépe jen obydlené oblasti, čím menší, tím lépe, nacpat meteorologická data, především jasnost (ze satelitu viditelnost země), pro každý den v týdnu a oblast a pak to zprůměrovat a porovnat. Máte také podle své opakované zkušenosti dojem, že by neděle skutečně mohla být vítězem, že naši germánští předkové to pozorovali správně?

Probudíte se v neděli a většinou je sluníčko. Podle matematické pravděpodobnosti by na tom měli být všechny dny velmi podobně, tím víc podobněji, čím delší úsek bychom vzali v úvahu a přísně vzato by náš dojem, že neděle je slunnější, měl být pouze psychologický účinek rozdílné intenzity subjektivního vnímání v čase volna.

Co kdyby se zjistilo, že neděle skutečně znatelně převyšuje ostatní dny. Myslíte že by se to dalo považovat za důkaz o tkanivu jemnějších sil jak v přírodě, tak v nás samotných. Přece jenom, dost těžko by se to strkalo do šuplíku s nápisem nahodilost. No, tesaný materialista by s takovým zástrkem problém neměl. Ortodoxní věřící by si řekli, že Pán nás zahrnuje svou přízní v den sváteční, zatímco ti co se kloní k přírodním náboženstvím, by v tom viděli spojení či odezvu na přírodní bytosti prostupující veškerou matérii.

Co kdyby naše životodárná atmosféra se svými vrstvami byla takovým malým divadlem, které vyvíjejícímu se člověku v běhu věků předehrává něco, co se děje v mnohem větším měřítku, učí ho tak tvořit si pojmy, tvořit si obrazy zákonitostí, které však mohou platit dalekosáhleji.

Myslíte, že vesmír musí skutečně vypadat tak, jak ho prezentuje astronomie? To co vidíte na fotografiích vesmíru je promítnutý obraz na periferii našeho obzoru. Stejně jako když paprsky vychází z promítačky, putuje světlo z dáli nesoucí obrazy ze všech stran a promítá se na "kulové plátno" našeho obzoru. Čím vším paprsek letící z dáli prošel, jak ve skutečnosti vypadala jeho trajektorie, to nevíme a nikdy to nezjistíme. Známe jen cílovou vzájemnou polohu všech na obzor dopadajících paprsků v daném okamžiku, která tak tvoří obraz vesmíru, jak jej vidíme.

Obraz to může být i velmi zdeformovaný. Zdali v dálavách nepanují jiné gravitační poměry tvořící celé soustavy odlišné od našich představ, tvrdit nemůžeme. Snímky Ultra Hlubokého Hubbleova Pole - HUDF (zatím nejvzdálenější zachycený kout vesmíru) ukazují, že tělesa pokračují dál. Z toho vyplývá, že otázka, zdali je vesmír konečný nebo nekonečný je věcí exaktně (tedy pomocí přírodovědných metod opírající se o měření a pozorování) nerozhodnutelnou a nezbývá, nežli si tvořit představy za použití logiky vyplývající ze soustavy poznatků jednotlivců zahrnující různé náhledy oborů vědy a filosofie potažmo teologie. Toto HUDF pole také mapuje pouze velmi velmi nepatrný zlomek vesmírného pozadí (řádově miliardtiny). Byly vyhotoveny podobné snímky i na jižní obloze (nějaká miliardtina zmapovaného pozadí tedy přibyla), což by mělo podle  astronomů potvrzovat domněnku, že vesmír je izomorfní, tj. ve všech směrech stejný nebo chovající se stejně. To je vzhledem k univerzálnosti přírodních zákonů velmi pravděpodobné, ale pro pevné tvrzení je to zatraceně málo. Problém spočívá v tom, že ač se to nezdá, mnoho projevů přírodních zákonů vysvětlit nedovedeme (například mnoho konstant ve fyzice, které nahrazují pochopení příčin procesu - fyzik ví, o čem je řeč). Ale co člověku - astronomovi zbývá, do většiny končin vesmíru kvůli zářivosti bližších hvězd stejně nikdy nenahlédne. Například kdyby ve směru naší galaxie (mléčné dráhy) ležel střed jakéhosi nad-galaktického uskupení zahrnující všechny viditelné galaxie do jednoho propojeného útvaru (neříkám gravitačně, ale třeba na bázi temné hmoty), nikdy bychom ho stejně nemohli zaměřit.

Samotné zvětšování představy o velikosti vesmíru ze sluneční soustavy na galaxii a dále na kupy či klastry galaxií bylo pro představivost člověka tak drastické, že vždy předčilo všechna očekávání odborníků a i dnes většina lidí, které se nezabývá relacemi mezi čísly, si ani v náznaku nedokáže představit reálnou velikost viditelného vesmíru. Měření vzdáleností těchto objektů je peripetie sama o sobě. S důvěryhodnou přesností se můžeme spolehnout na čísla udávající vzdálenost nejbližších objektů měřených pomocí paralaxy (pomocí trojúhelníku - země na jedné straně oběžné dráhy kolem slunce (např. v létě), země na druhé straně oběžné dráhy kolem slunce (zima) a měřené hvězdy, která se díky pohybu země kolem slunce zdánlivě posunula vůči hvězdnému pozadí a nachází se pod jiným úhlem. Se zvětšující se vzdáleností se z trojúhelníku čím dál více stává přímka a tím vzniká i stále větší možnost odchylky. 

Měření vzdálenějších hvězd v naší galaxii vycházejí z tzv. H-R diagramu, který vznikl tak, že se vzali hvězdy se známou právě zmíněnou paralaxou a u nich se zjistil vztah mezi vyzařující frekvencí (barvou a tím i povrchovou teplotou) hvězdy a její jasností (tím jak se nám na obloze jeví) z čehož vyplynul zářivý výkon hvězdy (množství světla opouštějící hvězdu) závislý na její velikosti. Vznikl tak modul, který se přikládá i na ostatní vzdálenější hvězdy. Měření vzdáleností galaxií podle pulzujících hvězd zvané cepheidy je založené na předpokladu, že velikost periody jejich pulzace je úměrná velikosti hvězdy, což je ale spíše zbožné přání astronomů, nežli podložený fakt.

Celý ten proces měření je jako veliký žebřík, kde každá šprycle je odvislá od předcházející, takže si snadno dovedete představit, jaké násobky odchylek mohou nastat a díky nějakému novému měření může naše představa o velikosti viditelného vesmíru vyrůst ze dne na den třeba o dvojnásobek, což se také fakticky stalo. I když si tento fakt astronomové zřetelně uvědomují, spolu s ostatními fyziky na základě těchto nejistých a otevřených informací vytváří modely vesmíru, ze kterých se pak dovídáme jak je starý a veliký nebo kolik obsahuje galaxií nebo dokonce elementárních částic.

Všechno by bylo OK, kdyby tu nebyli popularizátoři, kteří najednou tyto odhadované domněnky začnou prezentovat jako téměř hotová fakta. (Vzpomínám, jak jsem jako chlapec zbožňoval Jiřího Grygara, dnes na videích na Youtubu můžete najít převážně Alexeje Filipenka, profesora Univerzity v Berkeley). Jak to tak bývá, přání je otcem modelované představy, kterou čím více se jí zabýváme, tím více ztrácíme zdrženlivost ji udržovat na postu jedné z možností a časem ji přijímáme jako fakt. Kamkoli klikneme, najdeme ten samý model vzniklý z velkého třesku o velikosti 93 miliard světelných let a stáří 13 miliard let (- v historii výpočtů se například stalo, že vesmír byl mladší než země podle výpočtu geologů) a pak není divu, že když člověk vysloví nějaký jiný názor, je považován za konspiračního blázna a je hozen do jednoho pytle se skutečnými vymatlanci, kteří v kdekteré hře stínu vidí projevy mimozemské civilizace apod. (např. lžíce nebo noviny na Marsu - tedy jako prča dobrý).

Pevně stanovená čísla obsahující jednotky jako vždy mají pro svou určitost nepopíratelný psychologický účinek, i když se o nich píše jako o odhadu. Když se uvede 93, vypadá to jinak než 90 nebo 100, přitom by to v tomto případě bylo úplně jedno. To rovněž platí ohledně dobře zvolených slov pro sporné a nejasné věci. Taková "inflace" na počátku vesmíru, kdy se veškerý materiál vesmíru během nepředstavitelného zlomku sekundy rozšířil do dnešní podoby, je toho zářným příkladem. Opravdu to zní hezky. Když se někde budete zmiňovat o nadsvětelných rychlostech, tak vás div neukamenují, ale tady to nikomu nevadí. Ten materiál, který by měl mít při takovém výbuchu obrovskou setrvačnost, kterému ve volném prostoru nic nebránilo v jeho rozletu se najednou jako zázrakem skoro zastavil a jen pomalinku se rozpíná, nehledě na to proč vesmír nevypadá jako dutý kulovitý mrak po výbuchu supernovy a je rozložený krásně homogenně, jak se to z pozorování jeví. 

Jak bylo řečeno na začátku, světelné paprsky k nám mohou letět miliony let a zobrazovat nám hvězdy na místě, kde byly před miliony let, ale kde jsou nyní a kde byly před tím, nikdo neví, přičemž celá věc s rudým posuvem, který měříme u všech hvězd kolem nás, takže to vypadá jako by se vše od nás vzdalovalo, což zdůvodňujeme rozpínáním, je věcí značně pofidérní, neboť z toho nelze určit centrum ani směr rozpínání. Pojem "Inflace" je mistrný příklad lidského alibismu. Ošetřuje fakt, že podle způsobu současného měření by se s omezením na světelnou rychlost a stáří vesmíru objekty na protilehlých koncích viditelného vesmíru nikdy nemohly dostat do takové vzájemné vzdálenosti. 

A to je nutné zdůraznit, že jde jen o viditelný vesmír. Nemilé je i zjištění, že fotony nesoucí informaci by pro svou rychlost měli být nesmrtelné, a pokud by vesmír byl skutečné vakuum, rovněž nezbrzditelné, takže by na zemi dopadaly ve stejné intenzitě z bližších i vzdálenějších hvězd, což by mělo za důsledek, že noční obloha by nebyla černá, ale souvisle bílá plná záře hvězd. To se však neděje, objekty se vzdáleností slábnou, takže netušíme, co se vše nachází za současným astronomickým obzorem. 

Ano je to vždy obzor, který nás omezuje. Obzor se však různí ve způsobu nahlížení na věc. Tzv. pozitivisté, k nimž patří většina materialistických vědců uznávají jen věci empiricky (čili experimentálně) ověřené. Pak jsou tu myslitelé s živou a důkladnou představivostí. Obdiv patří Řekům, kteří před naším letopočtem spočítali rozměry zeměkoule. I když jde o velmi jednoduchý výpočet trojčlenky s rozdílem změřených úhlů stínů dopadajících paprsků na dvou místech na zemi, mezi kterými známe vzdálenost, tedy část obvodu země (třetí údaj je vědění že celý obvod má 360°), myšlenka prvotního nápadu v době, kdy všude bylo daleko, je skutečně obdivuhodná. Byl to také starověký Řek (Aristarchos ze Samu - 3.stol. př. K.), který sestavil heliocentrický model (také podle měření stínu Země na Měsíci tvrdil, že slunce je větší než Země, a ta se za jeden den otočí kolem své osy, a že hvězdy jsou vzdálená slunce a ...). jenže v době kdy se pozorovalo pouze okem, nikdo nezpozoroval paralaxu nějaké hvězdy. Z toho tehdy Řekům vyplývaly dvě možnosti. Buďto jsou hvězdy nepředstavitelně daleko, takže paralaxu nemůžeme spatřovat a nebo je Země středem soustavy. Jak tušíte, vyhrála možnost B, protože uvažovaná vzdálenost hvězd byla pro tehdejší názorový obzor nepřijatelná. Raději se zkonstruovala neskutečně složitá soustava kruhů a podkruhů, které ošetřovaly retrográdní a v rychlosti proměnlivé pohyby planet. Ta pak obhajovala pozici Země ve středu soustavy (Ptolemaios). Přejdeme-li temný středověk s Augustinovým tvrzením, že kdyby Země byla kulatá, tak by lidé na okrajích museli spadnout, (i když každý důvtipnější a střízlivý námořník, který opakovaně spatřoval, jak loď klesá za obzorem, měl v tom jasno), tak po celých sedmnácti stoletích po Aristarchovi narazíme na Koperníka, který píše knihu "Na revolucích nebeských sfér" pojednávající o heliocentrismu, která však potřebuje téměř století k uznání. Postoj okolí lze prezentovat příkladem: Někteří si myslí, že je vynikající vypracovat věc tak absurdní, jako onen sarmatský astronom, který uvádí do pohybu Zemi a zadržuje Slunce. Moudří vládci by měli zajisté ovládnout talentovanou lehkomyslnost. (z dopisu Lutherova spolupracovníka). Koperníka pak koriguje řeholník Giordano Bruno, který popudil církev a intelektuální vrstvy tvrzením, že nejen Země, ale ani slunce není středem vesmíru, že hvězdy jsou slunce se svými soustavami a že jich je nekonečně mnoho. To bylo pro tehdejší myšlenkový obzor natolik bizarní a nepřijatelné, že chudák tento jinak velice věrný člen své církve za to zaplatil svým životem. Pro nás je také důležité si uvědomit, že jeho tvrzení byla čistá spekulace bez podložených měření či pozorování. Prostě milý Bruno, který byl ostatně také básníkem, k tomu došel pouze důkladnou úvahou.

A co myslíte, jak velice se v těchto postojích člověk změnil. Nebudou si ti, kteří sedí za katedrami, opět hájit své. (Téma je  zpracováno například ve filmu Temná hmota. Film čistě řemeslně, i když v něm hraje Meryl Streep, se mi moc nelíbil). Dnes sice nikdo nikoho neobviní z kacířství, ale po ruce je mnoho dalších metod, jak člověka devalvovat v očích společnosti či se ho úplně zbavit. Nutno dodat, že jednání mocných mělo svůj smysl, a že by kolikrát rádi přijali předložené, uvědomovali si však, že lid musí být udržován v nevědomosti, neboť by se mohl začít ptát. A jelikož tito mocní sami nikdy nebyli vnitřně silní tedy mající skutečnou duchovní oporu ve svém nitru, museli své poddané nechat názorově slabé a tím i odvislé. Sami vidíte, jaký je dnes na světě chaos, když lidé mají dovoleno mít vlastní názory a není tu nikde po ruce opravdová, přirozeně vnitřně silná autorita, která by dokázala nenuceně svým příkladem vést.

Nikdo tedy nemůže tvrdit, že viditelný vesmír není částí většího kroužení větších celků, a že současný model vesmíru není v podstatě pečlivě vyumělkovaným dílem podobně jako ve starověku geocentrický model Ptolemaiův a také rovněž že není vrstevnatý. Naopak vývoj směrem k temné hmotě a temné energii přitakává opaku. Podle objevu australských astronomů vedených Dr. Stefanem Kellerem obraz vesmíru nyní vypadá jako galaktické ostrovy vzdouvající se na moři temné energie navzájem propojené kosmickými vlákny (článek zde). Něco takového před pár lety vyslovit jako domněnku, tak vás rovnou pošlou do blázince. A přece je to další nepatrný krůček k poznání vesmíru jako vrstevnatého tkaniva éteričtějších sil, které člověk může vnímat i jinou cestou, než vědeckou metodou vypěstovanou v průběhu tisíciletí a zvolenou jako jedinou správnou. 

Nechť zkusí pozitivista se vmyslet do situace například člověka, který měl mimotělesný zážitek, přesně popsal, co se dělo vedle v místnosti, i když ležel na lůžku ve stavu bezvědomí. To si pak páni vědci mohou říkat co chtějí, vymýšlet si různé alibistické názvy diagnóz a vyhotovovat přihrádky, kam se pak tyto děje tiše zašupují, přičemž sami musí ve svém nitru vpravdě přiznat, že nemají ve skutečnosti ani páru, co se to vlastně odehrálo. Avšak pro toho, kdo to sám zažil, se to stane pevnou realitou, která spíše spustí přemýšlení, proč tyto stavy nejsou běžnější, co zato může a kde se ve vývoji člověka stala chyba, stane se to prvním stupněm na dlouhém schodišti ke skutečnému poznání, přičemž materialista zůstane tím, kdo ani nenakročil na první schod.

Musím ale říci, že astronomům, jakož i ostatním vědcům fandím a jejich práce si hluboce vážím. Každý ten poznatek je dalším střípkem do mozaiky a vzhledem k tomu, že uznávám staré pravidlo, že v nejmenších věcech se zrcadlí i věci největší, považuji každý objev za použitelný k dopřesnění obrazu i v obzoru mnohem širším.

Ještě malé přirovnání, v kriminalistice máme vyšetřujícího detektiva a soudce. Detektiv pracuje v terénu a přirozeně bývá velmi zaujat okolnostmi a tudíž je i velmi subjektivní v posuzování dopadeného. Soudce (v ideálním případě) by měl být člověkem nestranným, moudrým, neukvapeným, s širším rozhledem, jedním slovem více objektivní. A nějak tak podobně by to mělo být i v procesu poznávání - specialista vs filozof. 

Nyní si zkusme představit jako možnost určitý obraz dějin. I v tak exaktní vědě jako je matematika se při hledání důkazu chodí odzadu, tj. že se připustí byť i špatný výsledek a věcně se zkoumá, zdali se lze k němu dopracovat. Takže nyní si představme svět bez techniky,v něm člověka sladěného s přírodou, s vesmírem, s jeho rytmy, s jeho nejjemnějšími zvuky, člověka, který téměř nepotřebuje slova, který ani nepřemýšlí ve slovech, člověka vnitřně zřícího a bez komplikovaného přemýšlení ihned intuitivně chápajícího, tak nějak velmi zhruba jak to pan Cameron popsal ve svém filmovém podobenství Avatarovi (apropos: kromě pár vyložených kiksů, jako třeba vodopád z balvanu v magnetických horách - kde by se tam pro takový průtok vzalo tolik vody, nebo téměř okamžitá odezva v komunikaci mezi Zemí a Pandorou, která byla situovaná do soustavy Proximy Centaury a mezi nimiž el.mag vlnění letí cca 4 roky, se mi ten film stále více líbí). Uvažme, že takový člověk skutečně bytostné síly vnímá, nejdříve kolem sebe, silfy v oblacích, elfy ve stromech a květinách, gnómy v puklinách země, všechny ty, co vedou energii, aby nechaly růst a udržovat přírodní formy, potom  i bytosti duchovní - radící, vedoucí, chránící před vývojově nutnými katastrofami, bytosti,  které mají na sebou vyšší a vyšší řády žijící na stále vyšších a éteričtějších sférických ostrovech podobným oblačným ostrovům plovoucím ve vodách atmosféry. Jedinci nadanějšími ve zření se potom stávají šamany, přitom se časem rozvíjejí společenská pravidla a vzniká majetek. Tu přijde pokušení, neposlechnout duchovní pokyn, abych mohl získat více v postavení a z darů země. Neposlušností se však trhá spojení, v průběhu tisíciletí díky nepoužívání toto spojení nebo lépe řečeno jeho nástroj zcela zakrní. Původní čisté a prosté obrazy zření jsou nahrazeny stále bizarnější fantazií.

Z toho, co bylo živé se stává mrtvá tradice ve strnulém řádu společnosti. Ze skutečných šamanů se stávají herci, tato praktika se později přenáší i na kněží. Lidé, jejichž duchovní jiskry před dávnými věky byly jako osivo vyseti do hmotných světů a měly se zde učit, prožíváním sílit a formovat se ve zralého ducha a nakonec se jako vědomí vrátit zpět svého domova v duchovních sférách, v této hmotě zabředli, zakrněli jako osivo, které nevzešlo, sami se svou žádostivostí se na tuto hmotu připoutali, stali se jejími otroky, takže nyní podobni ani už ne doutnajícím oharkům nedokážou probudit v sobě schopnosti přinesené z duchovního domova. S omezením těchto schopností se nepředstavitelně zmenšuje i obzor vlastního chápání. Představme si tedy, že člověk kdysi stál na rozcestí a zvolil si cestu, která přinesla i všechno ostatní - bídu, války, duchovní ulitu i současnou vědeckou metodu. Vždyť je to obecně známé pravidlo, že omezenému omezenost nevysvětlíš právě pro tuto omezenost a že důkazy ležící mimo jeho obzor za žádné důkazy považovat nebude a naopak člověka, který přemýšlí v oblastech mimo jeho obzor bude považovat za hlupáka. 

Nakonec bych se rád ve svém oblíbeném tématickém oblouku vrátil zpět k neděli a jak je dnešním zvykem, trochu tu vážnost odlehčil. V semitských jazycích jsou dny v týdnu pouze upravené číslovky, tedy kromě Neděle, která se tu vlastně jmenuje Sobota - Sabbath. Většina slovanských jazyků tento způsob převzala (trochu nám to říká, že máme poněkud blíže k Mazlákům a s uprclíky bychom se měli dorozumět lépe, než naši germánští bratři. Naštěstí naši mazláčtí bratři mají větší zájem o naše germánské bratry). Názvosloví však trochu zkomplikovala právě neděle. Sobotu posunula o místo dopředu a dokonce po sobě pojmenovala i první den v týdnu. Takže místo "Prvku" máme "Po-Nedělí". "Třetík" nebo "Trojek" by také nezněl příliš zvukomalebně, a tak tu máme Středu, čímž se možná manifestuje, že slované už dávno předpokládali, že pracovní týden bude mít jen pět dní a dokonce už v dobách, kdy museli makat na cizím i v neděli. Ovšem neděle, to je pojmenování. Samozřejmě, že to odpovídá tomu, jak většina slovanů upřednostňuje pojem "nedělání". Jsou tu však výjimky. Třeba Ukrajinci a Bělorusové mají rovněž neděli, ale Rusové  mají "vskříšení" (voskresénje). A teď proč? A také proč "týden", který v různých variacích používají ostatní slované, se v Rusku nazývá nedělí. Důvod je jasný. Oni totiž nedělají celý týden, jenom chlastají a aby se úplně neoddělali, tak si předsevzali, že na konci týdne vystřízliví - tzv. vzkříšení z opice. Technicky vzato by se tento den měl jmenovat vystřízlivění (otrezvlénje). 

Germáni a románi pojmenovali dny v týdnu po tehdy známých planetách, které byly pojmenovány po antických bozích. Avšak na šestý den se jim tam přece jen vecpal Šábes (sobota - proč a jak se sedmý den židů stal šestým dnem křesťanů, mi ještě nikdo nevysvětlil). Na židy se vykašlaly pouze Angličané, kteří zůstali věrni Saturnovi a severští germáni, pro které tento den znamenal, že je třeba týdenní pot a smrádek smýt koupelí (No, jít do sudu třeba jako desátý musel být zážitek). Neděle je rovněž nejednotná. Pro mluvící románskými jazyky je neděle dnem věnovaným Panu Domácímu, ale možná jenom domácímu pohodlí. Ono to bude někde uprostřed, ráno kostelní tělocvik a pak hybaj domů k domácímu soudku vínka (na Francouze a Španěle asi sedí). Jen ti germáni se shodli na slunečním dnu, který by tedy měl být slunečný jen podle boha slunce a nikoli proto, že slunnější. Ale kdo ví, třeba je. Třeba se takový nadšený vědátor najde a dostane za to IgNobelovu cenu, což může pobavit tématem, avšak neshazuje se tím váha důkazu.

A to je vše. Opět jsem stejně jako minulý rok 28. září vstal do práce a dokonce jsem napsal šéfovi SMS s žádostí o dovolenou, neboť jsem se probudil s úpornou bolestí v krku. Čaj z šalvěje a zázvoru s citronem a medem zafungoval tak mohutně (možná proto, že zásadně "nežeru" prášky), že jsem pod dekou nevydržel a vyklusal na procházku. Z původně krátké procházky se stala delší až na Černou Nisu. Fotky jsou všechny z tohoto dne. Mobilní fotík jakžtakž zvládá dobře nasvícené lístky nebo plné slunce za zády, ale silnější rozdíly v osvětlení proti ani náhodou. Fotky od Nisy jsou více upravené a nepěkné a slouží jen k obeznámení se s destinací.