Surrealný svět vodních kapek

Malá příhoda náhodného objevu zdroje inspirace  slavných surrealistických malířů. Stačí voda, to správné světlo a skleněná tabule - strojitelka iluzorního prostoru. A je to právě voda živá, která vytvoří křivku tak snově bizarní.

Text netřeba číst, nic zásadního se v něm nedovíte, slouží spíše jako dělící bloky mezi fotografiemi.

Výjevy při troše fantazie mohou evokovat představy světa elementárních částic, urychlených hadronů a kvantových fluktuací. Vlastnost tekutosti jako výsledek soupeření fyzikálních sil (koheze vs adheze) je zdrojem půvabů i údivu pro dětsky prostou a tiše pozorující mysl.

Neidentifikovatelné vesmírné objekty. Například trus ze Země prchajícího Terminatora poslední generace. Při dnešním vývoji ve filmovém průmyslu by nějakého hollywoodského screenplay lepiče mohlo napadnou spojit postavy z filmů Terminátor a Enderova hra, vytvořit tak Teminánora Termitátora - tekutého to megamravence, který přeslintává Zemi na olověnou kouli. Samozřejmě se pak zase najde dítě školou povinné, které celý problém genocidy lidstva bez hnutí brvy vyřeší.

Tyto obrázky (nad i pod) spíše připomínají roztékající se předměty z obrazů Salvadora Dalího nebo Yvese Tanguyho. Oba mají podobný styl bizarních předmětů umístěných na ploše s perspektivou ubíhající do nekonečna a těžko říct, kdo koho jak ovlivnil. Zatímco Dalí destruoval reálné předměty, Tanguy směřoval k abstrakci. Tanguyho manželka Kay Sage malovala obrazy rovněž v podobném duchu, avšak s předměty geometrickými.

Že by nějaké zbloudilé "tekuté děti" (dole). Obrázek by se mohl jmenovat "Zoufalé spermie zírající na gumovou stěnu". Jako chlapec jsem jezdil za babičkou do Hrádku nad Nisou, dokonce jsem tam nějaký čas v páté třídě bydlel, a jak známo, nachází se tam fabrika Vulkan výrobce gumových ochran různého druhu. Odstřižky z gumových rukavic jsme používali jako praky na drobné valounky s celkem dobrým doletem a schopností přesné střelby. Války mezi vrchními a dolními paneláky byly občas krvavé. Výroba primerosů v Hrádku skončila a nyní se tam už jen balí "šprcky" (jak říkával můj děda) německé.

Ale právě zde bych za kvalitu (tedy za tehdejší kvalitu) českého výrobku dal ruku do ohně. Samozřejmě nešlo o nějaké přímé zkušenosti. Můj tou dobou se probouzející pohlavní život teprve směřoval s nesmělému koketování s mou pravou rukou, avšak jako děti zvídavé se sklonem k vědeckému myšlení jsme prováděli opakované pokusy zaměřené na mechanické zatížení této antikoncepční ochrany. Pokusného materiálu bylo opravdu dost, neboť celé pásy ještě nenastříhaných balíčků se používali například k vymezení trasy při závodech.

Gumu jsme naplnily několika litry vody, takže měla přibližnou velikost nafouknutého pouťového balónku. Tento zvláštní pumlíč jsme pak pustily z šestého patra paneláku dolů na chodník a světe div se, ten se odrazil a vyskočil zpět vzhůru. Do kolikátého patra se neodvažují říct, abych si nevymýšlel. Shora to vypadalo téměř k půlce výšky pádu. Dnes vidím, že naše pozorování mohla být důslednější. Vedle velikosti zpětného odskoku by stálo za to pozorovat také deformaci objektu při dopadu. Za letu měla guma přibližně tvar koule.

Že kapka má tvar koule si zpočátku člověk neuvědomuje, protože má zkušenost s vodou ztékající po materiálu, kde elektrostatický náboj způsobuje přilnutí k ploše (adhezi) a narušení povrchového napětí i rozvážení silových interakcí uvnitř tekutého tělesa (kohezi). 

Kohezní síly skryté uvnitř molekuly, které jsou produktem základních interakcí, u nichž umíme jakžtakž teoreticky popsat jejich projevy, aniž bychom něco věděli o jejich skutečné podstatě, a jejichž produktem je chvění, které pak nechává vzniknout pojmům různých fyzikálních veličin, působí v celém vesmíru ve výsledku obousměrně - přitažlivě i odpudivě, což vytváří hraniční vzdálenosti mezi částicemi.

Molekuly se pak, pokud tu působí v nějakém směru silnější vnější síla, například gravitace, po sobě sypou a pokud vnější síly zeslábnou nebo vykompenzují, tekutina vytvoří kouli. Molekuly se na hranici s vibračně jinorodým prostředím nemají směrem ven obrazně řečeno čeho chytnout, tak své "silové ručičky" přesměrují ke kolegyním kolem a vytvoří tak vyztuženou vrstvu, která má vlastnosti jako pružná blána (povrchová síla). Ta se pak snaží vytvořit při daném objemu co nejmenší povrch, který nalezneme právě u koule. Je to jako nacpat míčky do plachty a utáhnout ji, jak nejvíce to jde. 

Pěkné video z vesmírné stanice. Zvláště jeho druhá část - Bubliny v bublině

Když člověk pozoruje mastná oka v polévce, neubrání se dojmu, že nějak tak vznikal vesmír. Ale dost bylo fyziky. Kapky vyniknou i v černobílém provedení.

Bylo Pondělí, den před svátkem 17. listopadu, ideální den si vzít dovolenou. Počasí bylo nádherné, s čímž asi většina obyvatelstva souhlasit nebude. Pro mne krásný den neznamená zákonitě slunečný. Mám rád hru mraků a světel. Vymetené nebe se po chvilce stane nudným. Dobré možná pro sportovce, kterým nevadí páchnoucí pot nebo povaleče u plážových barů, stánků a zahradních restaurací, přičemž tyto dvě množiny lidí mají dosti velký průnik. 

Extrovert oceňuje slunečno, neboť nabádá k vnější akci. Introvert si klidně prožije krásný deštivý den, který naopak ponouká mysl k ponoření se do sebe. Kdo toho uvnitř moc nenosí, nemá tyto dny právě rád. Potřebuje neustále vnější motivaci k tomu, aby se nenudil. V klidu a osamocení má pak tendenci propadat depresi. 

 Čím větší je vnitřní vesmír, tím více roste i potenciál podrobněji a intenzivněji vnímat vnější svět. Krás a prožitků přibývá a není k tomu třeba atrakcí. Není třeba putovat do dalekých zemí.  Samozřejmě obojí má být v rovnováze, přičemž mladým náleží více akce, stáří poklidné pozorování. Sám se vnímám poněkud rozporuplně, v něčem jsem nedozrál na dvacet a v něčem mám po šedesátce.

Jak to říkala Sofie v Miyazakiho "Howlově pohybujícím se zámku": "Když člověk zestárne, už chce jen pozorovat krajinu". Adalbert Stifter řekl, že je to pouze člověk sám, který do projevů přírody promítá svou duši. Při vší úctě k tomuto básníku krajiny si myslím, že je zde něco více, že příroda má v sobě cosi samostatně bytostného stejně jako člověk a jde o to se záři této skryté roviny otevřít. Míra sympatií k nějaké části nebo projevu přírody je pak založena skutečně na podobnosti dějů na obou stranách. Jemné tkanivo těchto dějů způsobuje, že například známé lidské temperamenty odpovídají ročním obdobím a zesílenému působení jednoho z živlů a projevují se ponejvíce v určitých fázích života.

Člověk vstoupí do života, je volný a bezstarostný jak jen dítě umí být. Prohání se lehce jako větřík a raduje se ze všeho co vypučí před jeho zraky (jaro, vzduch, sangvinik). Pak náhle život ztěžkne, objeví se slzy plné citu, duše začne plavat v moři tužeb a světobolu a možná nalezla by nejraději spásný lék na lidskou nespravedlnost, ale dělat se nic nechce, raději v trávě poležet a snít. Světlo je v tuto dobu v nadhlavníku a kdo v tomto okamžiku k němu ruce vztáhne, mnoho pro svůj další život udělá (léto, voda, melancholik). Nyní nezbývá než konat, síla pod tlakem pulzuje v žilách přírody i člověka, plody rostou na poli i v životě, sklízí se, co bylo zaseto, plody trpké i sladké (podzim, oheň, cholerik). Síla se vrací ke kořenům, vše usychá a začíná odpočívat, paměť přehrává prožité, znovu, ale v tichosti raduje se i smutní a poznává, co bylo skutečně cenné. Je čas pohroužení se do nitra a přípravy na odchod do nové cyklu věčného koloběhu (zima, země, flegmatik).

Zní to docela moudře, že? Ale není to moudrost má, jen jsem vylíčil, co jsem přijal (avšak neopsal) a v sobě si dál ujasňuji, což zahrnuje proces, kdy teoreticky přijaté se opakovaným prožitím postupně stává víc a víc vlastní.

Den jako ulitý pro mou duši, převážně melancholický řekl bych. Výhled z okna byl rozhodujícím faktorem k přestěhování se právě do tohoto bytu. Představení na obloze bylo tento den opravdu úchvatné.

Sedl jsem si s čajem k oknu plánujíc jen tak zírat na nebesa. Ale začala mě strašně rušit  špína na okně. Nějak mi nešlo ji přehlížet. Ač zcela leniv vyskočil jsem ze židle a běžel pro mycí nářadí. Při mytí jsem si okamžitě všiml hry kapek a onoho zvláštně tlumeného světla mračného dne. Začal jsem fotit, cákat a zase fotit, okno jsem myl asi hodinu. Kdo ví, co si mysleli náhodní pozorující v sousedním paneláku. Měl jsem radost, kterou mi však záhy pokazil mozol, který neomaleně vylezl ze zákrytu a svým přímým svitem  vodní kouzlo zlomyslně zmařil.

Celý den jsem nevytáhl paty z domu, přesto musím říct, pěkný den dovolené. 

Ještěd byl celý den zahalen oblakem jako svatá hora. Světlo mělo apokalyptické vzezření. Až k večeru se rozjasnilo a plechový hotel ukázal svůj hrot.

Pak jsem udělal pár snímku odcházejícího dne. Nedostatek světla pozdního večera můj mobilní fotoaparát už moc nezvládá a na snímcích je patrná zrnitost.