Liberecká zákoutí v duálním provedení se vzpomínkou na geniální fotografku

Má fotografická prvotina vytažená z digitálního šuplíku. Chtěl jsem si hrát na umělce, zkoušel jsem, jak vypadají obrázky černobíle, následně jsem se nemohl rozhodnout, která možnost je lepší, a tak mě napadlo vytvořit dvojčata.

Čtvercový formát mě nadchl při setkání s dílem velice zvláštní introvertní fotografky Vivian Maier, která za celý život nezveřejnila ani jednu svou fotografii a zřejmě si vůbec nebyla vědoma umělecké kvality svého díla. Zemřela sama bez prostředků ve věku 83 le. Fotografie a negativy byly společně s ostatním majetkem vydraženy. Nejvíce jich odkoupil jistý sběratel John Maloof, postupně začal její fotografie uveřejňovat na internetu a zasloužil se o její mezinárodní uznání. Dokonce nechal vypátrat jejího nejbližšího příbuzného, který ani nevěděl, že existuje a odkoupil o něho práva.

On i majitel zbytku díla pak začali negativy prodávat (negativů jsou tisíce), což se nelíbilo jinému fotografovi, který vypátral jiné nic netušící příbuzné a nyní hrozí roky se táhnoucí spor, který může zabránit dalšímu zveřejňování jejích fotografií. (Jaj lidi, smrad peněz z vás dělá hady).

Po shlédnutí jejích prvních fotografií jsem ihned pocítil spřízněnost. Takový ten dojem, že v první milisekundě víte, co ten člověk sledoval, jak to cítil. Věřím tomu, že se Vivian nikdy žádnou kompozici od nikoho neučila, prostě posunovala aparátem a intuitivně věděla, kdy je to ono. Sám to nedělám jinak, je to jako u policejního programu, který automaticky hledá shodu. Chodím jen tak, nehledám, ale dívám se, někdy mám pocit, že vidím úplně všechno, každé křemenné zrnko v kamenné zdi, každou zkroucenou větvičku, každou přímku nebo křivku domu či okna a zároveň i stromy a domy jako obrazce, které vytváří společné kompozice a kontrasty s okolím, nebem nebo obzorem nebo vlastní abstraktní vzory a náhle samo od sebe to jakoby zazvoní, teď, to je ono. Pak vytáhnu mobílek a cvak (jeho placatá mobilita je opravdu výhodou). Pokud to člověk odloží, nic z toho nebude nebo to bude o něčem jiném, neboť světlo už nebude stejné. 

Člověk, který úmyslně hledá, který loví, soustřeďuje se na bod, pracuje rozumem. Pokud pozoruje jen tak, prožívá krásu, vidí celek, dívá se jakoby za obzor věcí a vnímá intuitivně vše. Pak náhle na tomto duševním plátně vyvstane forma, kterou zaostřený rozum nikdy neuvidí. Ctižádost, která nutí člověka lovit, je mu největším nepřítelem.

Osobně mi fotografování pomáhá udržet pozornost v tomto světě, jinak bych v myšlenkách pořád někde létal. Svět okolo vnímám jako matematické, výtvarné nebo fyzikální (energetické) objekty, jen to hledisko ekonomické je mi poněkud cizí. Fakt netuším kolik ty věci okolo stojí a nemám nejmenší zájem je vlastnit, ale mám radost, že kolem mě jsou (ne tedy všechny, třeba auta mě někdy nevýslovně lezou na nervy). Žel ženy nejvíce oceňují právě to poslední hledisko nebo alespoň jeho výsledky.

Zatím co já se tady zpovídám, tak o vnitřním životě Vivian se už asi těžko dovíme něco bližšího. Tedy kromě toho, co lze vyčíst z fotografií - estetické, sociální a existenciální cítění. Nejvíce se mi líbí černobílé fotografie z ulic velkoměst 50 let. Žel na focení lidí bez jejich svolení nemám moc žaludek, protože by mi to samotnému vadilo. Praktika, před každým činem si představit sebe na místě oběti, jako jeden z pilířů Kristova učení, se dnes sice moc nenosí, ale stejně jsem na vahách, do jaké míry jde o odvahu a do jaké o neomalenost. (To se samozřejmě týká běžných lidí v běžných situacích, kde nacházíme záblesky skutečného života nikoli exhibicionistů - skejťáci, tanečníci apod.)

Čtvercový formát byl na její dobu opravdu originální nápad. Vzhledem k tomu, že nejsem uživatel sociálních sítí (idnes a dA jsou výjimkou), jsem v době pořizování těchto fotek netušil, že existuje nějaký Instagram, který má čtvercový formát podmínkou. A tak nadšení záhy opadlo. 

Samozřejmě si nemyslím, když se podívám na fotky profesionálů, že mé fotky jsou nějak zvlášť dobré, ale zase si myslím, že nejsou úplný odpad. Tedy propracovat se ke zdravé sebereflexi může být někdy trochu obtížnější.  

Fotky: Bezlidnaté "Tao věcí" a k tomu řekněme méně vážný komentář (opět mě stihla poťouchlá infantýlie):

Frekventovaná Moskevská ulice. Zrovna asi vedle v Pražské dávali něco zadarmo. Na konci ulice je náměstí. Na náměstí stojí radnice a na radnici sídlí primátor, který nevím ani jak se jmenuje. Člověk taky nemusí znát jméno kdejakého čorkaře. (Kompozice písmeno T)

Tak tohle bude asi nějaká lampa. Když nastane večer, lampa se rozsvítí. ...Možná

Bohatý zdroj geometrické abstrakce v nejodpornější bodově v Liberci

... v krabici od bot s průzory... 

v Plaze... ne nešišlám v Praze, ale v Plaze.

Garážová úhloběžka v modro žlutém rytmu 2x2 (úhloběžky si najděte na WIKI - úhloběžka)

Newyorský taxík na Šalďáku. Nad taxíkem se vznáší dron nesoucí lešenářskou trubku. (Kompozice Trychtýř čili Ypsilon)

Zase Plaza. Žluté sklo, řekl bych, nebo ne? (Kompozice opět Trychtýř čili Ypsilon)

Pravděpodobně nějaká koule. Zřejmě má velmi velký valivý odpor, neboť nejde s ní hnout. (Kompozice terč).

Liberecký zámek a Plaza. Zámek je to červené, což je patrné až na druhé fotografii zprava. Plaza - dům estetické hrůzy s plastikový brontosaurem na střeše. 

 To jsou garáže stojící jedna vedle druhé. Student referující před třídou: "Téma jsem si vybral z důvodu okrově cihlové palety dolní teplé části spektra barev korespondující s uvadlými rezidui listoví mladého bukorostu, které zároveň kontrastují se zimní studenou bělobou a po tvarově kompoziční stránce z důvodu symetrie horizontálního bloku garáží a dvou vertikálních bloků podobné šířky složené z dvojic kmenů. Výjevu pak vévodí růžový pseudo-čínský znak poblíž středu."

 Vila ve vilové části směrem na Harcov. (Kompozice kříž nebo svícen; vínově hnědá, světle šafránová žlutá, světlá trávová zeleň a opálová modrozelená)

Budova grafické umělecké školy. Tak tam jsem také nechodil. Bílý puntík poblíž středu fotografie je odražené sluníčko. Červený puntík je prý zlomyslný světlopřícmrdný duch. (Ale trojúhelník složený z červeného puntíku, slunečního odrazu a modré rozvodnice na sloupu působí ...teď si nemohu vzpomenout jakým dojmem). 

 Toto je hrana budovy libereckého muzea. Budova je to kamenná, z kamenů postavená. Kameny se při stavění kladou od zdola nahoru. Jsou to pískovcové kameny. Pískovec je stmelená usazenina. Muzeum je na kostky nařezaná usazenina. Všimněte si, že levá strana je světlá, světlem ozářená a pravá je tmavá tj. v tzv. stínu. Levá je yin a pravá je yang. Nebo jeto obráceně? Ne.. není, dělám si legraci, ne nedělám, fakt nevím. Rovněž si všimněte stromu ve tvaru lidské ruky, jejíž malíček vytváří zvětšenou podobu ve světlé části umístěného okenního oblouku. (Kompozice kniha nebo pingpongový stůl)

 A zase Plaza znovu opět. Ta koule je ta koule z fotografie výše. Fakt je to úplně ta samá koule, jenže z jiné strany. Zajímavé je, že koule vypadá ze všech stran stejně, přitom okolí se pořád mění. (Kompozice kříž)

Schodiště.... se zábradlím. (Kontrast červená - zelená, kompozice diagonální).  Schodiště vede z libereckého lesoparku nad přehradou. V parku přebývá hodně srnek a bezdomovců. Bezdomovci jsou plaší, téměř je nepotkáte. Srnky plaché nejsou (neutečou už ani před psem), a potkáte je každou chvíli.

List visící asi na osmém stromu od silnice na pěšince, která vede na zase jinou cestu. (Kompozice terč).

Můj výtvarný stoleček v předminulém podnájmu, který se nacházel v devátém patře dvanáctipatrové umakartové chýše v panelovém oppidu zvaném Broumovská. (Mé akvarelové období, kompozice zavináč, kontrast opálová zelená vs červenohnědá nebo také ohnivě hovňová či ohňově hovnivá a středový kontrast bílý obdélník vs černý kruh - šachmatická nonkruciální piškvorka).

Před jarní bouří. Magicky kvetoucí magnolie, aktuálně rašící akát. V pozadí aut-nádr. Z aut-nádru jezdí autobusy na místa zcela mimo Liberec. (Kompozice kniha a diagonála).

A nyní již v obdélnících a bez doublu. Vlevo vidíte lampu, vpravo značku. Oba komponenty jsou připevněné na zdi krajské nemocnice. Asi nějakými šrouby nebo co. Na pravé fotografii je rovněž k zhlédnutí okap. (kompozice Pizza - věž)

Vlevo jsou schody. Kde? V Plaze. A mají zábradlí. (Kompozice diagonála; červená, bílá).  Vpravo je mostek přes dálnici na Kunratické. (Kompozice zaklíněné trojúhelníky či vertikální pila a notové osnovy; hnědá, žlutá, modrá).

Zábradlí na přehradě. Přehrada je plná vody. 

Cestou k Vratislavicům. Vlevo je Jablonec nad Nisou. Tedy někde za tím kopcem vlevo. Zvířata na fotografii jsou koně. Obtížná rozeznatelnost od krávy je způsobena malým rozměrem fotografie. Kompozice talíř (obzor) s ovocem (koruny stromů)

Všech osm nohou patří mně. Pravou nohu mám poněkud vybočenější, což je způsobeno zřejmě tím, jak mě tahali za nohy na tento svět. Vůbec se do mi tohoto "...přívlastek si doplňte sami..." světa nechtělo a občas se rád do prenatální krajiny (avšak úplně jiných osob) vracím. Neochota skákat do věcí po hlavě mi jaksi zůstala a paradoxně patří k mým kamenům úrazu.

Doufám, že jste uvedené názvy kompozic nebrali vážně. Kromě diagonály je asi nikde nenajdete, protože jsem si je v rámci předvánočního žvatlání dodatečně vymyslel.

A ještě odkaz na galerii Vivian Maier