Liberecká zahrada vzpomínek - avantgarda, alternativa nebo nevkus?

Jakou cenu mají vzpomínky? K čemu je nám paměť historie, když z jejího zrcadla neumíme vyvodit závěry pro budoucnost. Fotoblog s nějakým tím slovem v doprovodu procházejícím paralely vzpomínek lidského rodu.

Den před Štědrým dnem, vůkol nákupní chaos, procházkou jdu do města, volím vedlejší cesty. 

Dílo přírody nabízí krásu v každém ročním období.

S krásou díla lidského je to poněkud horší.

Nakonec neplánovaně dorazím na bývalý liberecký hřbitov, dnes park, pod nímž se v bývalém bunkru nachází rockový klub.

Rockový klub mi vždy připomene má mladická léta hluboké pokleslosti. Bydlící v okolních domech vzhledem k prorážejícím záchvěvům hlasité "hudby" hluboce lituji. Park nad klubem, dříve městský hřbitov, však vůbec není ošklivým místem. Dnešní problém parků obecně spočívá spíše v tom, že jsou obývány individui, které vám znemožní klidné rozjímání ba vůbec posezení. Osobně bych zákaz kouření a pití alkoholu na veřejnosti přivítal. Ať si to ti lidé klidně dělají, ale ať s tím neotravují život druhým.

Dovolím si odbočit: Nejraději mám ty, co nekouří doma a chodí kouřit před vchod. Ráno vylezu z domova, smysly jsou ještě nepřivyklé citlivěji reagující a hned zkraje dostanu kouřovou ránu, a přiznám se, že bych dotyčnému s chutí dal také ránu, ale pěstí a právě ve chvíli, kdy bude vyfukovat. Zamrazí mě z takovýchto agresivních myšlenek, které jsou v příkrém nesouladu se společenským řádem. Vždyť co je v myšlenkách, může se klidně jednou stát. Z psychologického hlediska jde však o přirozené jednání podobné jednání jinak mírumilovného zvířete, které zaútočí, až když je zatlačeno do kouta a nemá jinou možnost. Pokud lidé nereagují na poukazy a žádosti spoluobčanů, je jim to takříkajíc putna, a zákon takovou situaci neošetřuje, pak není divu, že člověku, který je něčím takovým delší dobu zužován, nakonec prasknou nervy. Když vám bude na čelo padat kapka za kapkou v pravidelném intervalu, brzo z toho zešílíte, i když na vás úhrnem nespadla ani setina objemu vody, kterou na vás může někdo najednou vylít.

Tento postup se obecně může týkat jakékoli šikany či omezování druhých způsobené sobectvím a lhostejností. Když je téma filmově zpracováno, všichni kývají hlavou a vše chápou, ale v životě pak souvislost nevidí nebo nechtějí vidět. Vůbec jim nějak dělá potíž nad něčím přemýšlet obecně (in general) a zahrnout do toho sebe.

Ale zpět k procházce. V rohu bývalého hřbitova na místě dřívějšího lapidária se nyní nachází parčík nazvaný Zahrada vzpomínek. Při vstupu do prostoru zahrady jsem byl mírně v rozpacích. Nevěděl jsem, že jde o vytvoření díla, které má symbolizovat nedávnou libereckou historii. Měl jsem za to, že různé staré dlaždice, cihly a jiné artefakty nacházející se v dlažbě jinak povedené cesty jsou projevem nějakého avantgardního počinu a že se někdo vyblbnul. Jako úlet bych to bral, jako alternativní muzejní expozici už moc ne.

Cesta má připomínat meandry Nisy v podzemí Liberce. Cesta jako řeka se tvůrcům povedla.

Branka přímo pohádková.

Dlaždice z různých libereckých objektů. Zvláštní jak málo se změnil cit pro krásu od antiky až po začátek 20. století. Muselo se v onom období mezi světovými válkami a během 2.světové války někde hluboko v duších většiny obyvatel Země něco zásadního stát. Nějaké fatální přehození výhybky jako reakce na dodnes nepoznané velké duchovní dění odehrávající se v této době. Možná že dávná zaslíbení už nastala, leč proběhla jinak, než si lidé ve své fantazii vysnily, zcela úměrně stavu lidstva. Vždyť vždy bylo v zaslíbeních upozorňováno, že rozsah a forma splnění budou závislé na stavu lidí v době, kdy se má zaslíbení naplnit. Je to přece tak prosté. Zůstaneš-li na této cestě, dojdeš tam a tam a potká tě to a to, odbočíš-li, cíl se musí změnit. Jsi to ty, kdo má svobodnou vůli volit cesty.

Na cestě se tyčí jakýsi kuželík. Napajedlo pro horké letní dny. Prý se tomu říká pítko. V jedné kritice zahrady vzpomínek píšou, že připomíná dildo. No nevím, možná tak pro nějakou fenu. (Popravdě se v tom moc nevyznám). Spíš je důkazem rostoucí všeobecné uchýlenosti, když někdo v základním geometrickém tělese vidí erotickou pomůcku.

Lavičky jsou prostorné, takže by si na nich mohl jeden nebo spíš dva pohodlně ustlat. Taková manželská ložnice pro bezdomovce.

 I když se mi nechce moc kritizovat, musím říct, že jejich pravidelná geometrie i jejich rozmístění mi v celkovém výrazu zahrady vadí. Trošku připomínají složené fošny připravené na nějakou stavbu.

Zvláštní proměna sloupků na půli cesty. 

Pomník z prusko-rakouské války. Na chvíli vysvitlo večerní slunce a osvětlilo kříž. Kristus (v životní velikosti) vypadal jako "živý", až by jeden mohl mít pocit, že se na okamžik ocitl na Golgatě. Hlavou mi prolétly myšlenky na bratrovražedné bitvy, na steče s bodáky a nesmyslnou nenávist probuzenou politikou mocnářů, i na vánoce na frontě roku 1914, kdy britští a němečtí vojáci po půlroční nelítostné řeži váhavě vylezli ze zákopů a strávili spolu vánoce. 

Proč si necháváme od někoho určovat, kdo je náš nepřítel. První a nejhlavnější nepřítel je v nás. Je to naše lenost nad něčím přemýšlet hlouběji a důsledněji, vytvářet si rezervu, než vyřknu ortel, nebát se mnohovrstevnatosti a námahy s ní spojenou. Ale to ne, vždyť zjednodušovat je tak praktické a pohodlné. Někdo něco vyřkne v podobě hesla (třeba i zde na blogu) a hned se všichni slétnou jak sarančata. Mistrem této dovednosti byl Hitler a velká část dnešních politiků jsou také takoví malí Hitlerci, kteří nepřiznaně tohoto geniálního lidového řečníka v hloubi srdce obdivují.

Ten, který visel na kříži, také volal po následování. Nikoli však politicko-společenském, ale svým osobním vnitřním i vnějším životem. Jenom vědomí absolutní nutnosti vnitřního samostatného sebezdokonalování a zušlechťování každého jednotlivce jako prvku, ze kterého je složena stavba společnosti, může vzejít trvalý vzestup společnosti. Přitom je pak v zásadě druhotné, jaká vnější forma systému bude přesně nastolena. Pokud budou lidé zdraví z nitra, bude zdravá i společnost nehledě na to, že zdravé a čisté myšlení samosebou přináší vhled a intuici jak zlepšit uspořádání vnější formy a takový jedinec ihned rozezná pokrytce a lháře usilující o vedení.

Žádný politický či společenský systém sám o sobě nemá moc či lépe řečeno schopnost zamezit úpadku. Vnější poměry nevytvoří lepší lidi (naopak lidé žijící v materiálním dostatku se stávají duševně  línými a sobeckými se sklonem izolovat se od problémů společnosti), a pokud lidé nebudou lepší, nebudou lepší ani jejich vztahy jak mezi nimi tak k subjektům okolo a nebudou lepší ani důsledky z těchto vztahů plynoucí - viz demokracie zaměřená na ekonomiku. Vytvořit lepší lidi nelze ani pomocí drilu vštěpování strnulých pravidel ani pomocí strachu z důsledků neposlušnosti. Při sebemenším oslabení moci se začne takováto poslušnost hroutit - viz totalita komunistická nebo absolutistická. 

K této nutnosti sebezdokonalování na duchovně osobnostní úrovni měl být člověk od malička vychováván jako k jednomu nejzákladnějších cílů, jehož dosažení lépe řečeno přibližování se k němu automaticky přináší požehnání v působení takto usilujícího člověka. Výsledkem osobního usilování o duchovní sebezdokonalování je vyšší vědomí, schopnost vnitřně věci a pojmy přehlížet, prožívat a vidět důsledky v dalekém obzoru, spatřovat dráhy života na tomto i onom světě jako v jednom propojeném okruhu, kde ctnost je nejlepším přítelem, který ho povede k správnému cíli.

Člověk musí mít duchovní cíle, které daleko přesahují jeho pozemský život. Jen ten kdo se umí ztotožnit s hmotou a zároveň se i na ní podívat zvenčí odosobněně si vytvoří i patřičný vztah k věcem zde na zemi. Budou mu prostředkem k zrání nikoli cílem. Bude o ně z principu dbát, ale nebude jim otročit, pak také jejich případnou ztrátu nebude pociťovat tak drasticky a žádostí po nich nebude uvrhovat životy druhých do neštěstí.

Kdo by ale něco takového dnes vyučoval a k tomu vychovával. Věc se zdá být zcela ztracena a přístup k ní mnohonásobně  zapečetěn a ještě k tomu ztracen v bludišti.

Bylo to historické selhání církví a aristokracie, které zapříčinilo duchovní úpadek a připravilo půdu pro vládu jednostranně zaměřeného rozumu, který ve své podstatě není schopen chápat duchovní, kteréžto se podobá bodu mimo úsečku, na níž rozum operuje. Povinnost pro jednostranné rozumové vysvětlení v mezích této úsečky je dnes jednou z největších pečetí na zmiňovaném přístupu.

Osvícenství bylo sice zákonitým důsledkem odporu k duchovního úpadku církví, skutečným osvícením však nebylo, neboť připodobníme-li obecně jakýkoli problém k oříšku, rozum vždy pracuje jen na slupce, leč jádra se netkne. Sebepreciznější práce na vnější formě jádro nezmění. Přibývá tisíce zákonů, aby se ošetřil každý projev jádra. S každým novým hnutím jádra vzniká potřeba nového zákona. Tuto stále se navyšující horu zákonů si samozřejmě nikdo pamatovat nemůže, všechno se tak stává neprůhledně složité a zašmodrchané, až se nutně musí rozuzlit v násilnostech. Cítění nestačí jen rozumově rozebrat, je třeba opět probudit jiné cítění, aby problém diagnostikovalo a jiné cítění, aby předešlé nahradilo. Je to jako s hudbou, k čemu vám je, když skladbu rozeberete na tóny, když ji neumíte prožít. Je třeba toto jádro svým aktivním cítěním zmapovat, poznat jeho síly a rezervy, jinak tu bude vždy hrozit, že přijde nějaký okultní manipulátor, který bude umět dovedně zanedbané jádro usměrnit, jako to uměl právě Hitler, přivodit další katastrofu a zástupy jednostranně rozumových intelektuálů se pak budou opět nejapně ptát, jak se toto mohlo stát.

Řešení bylo možné ještě v době, kdy cit ducha a rozum pracující s matérií byl jakž takž v rovnováze. Aristokracie měla být svým jednáním příkladem prostému lidu, vzorem hodného k následování, což si zpočátku i sama jako úkol svěřený Bohem uvědomovala. Jakkoli se vyvíjející člověk nutně vzory potřebuje, v této věci není jiné cesty. Když nemá po ruce ušlechtilé, najde si jiné méněcenné. A co nám nabízejí dnešní vzory?

Avšak největší zdí k jakémukoliv vzestupu či pokroku byla církev. Kristus ve svých řečech vysvětloval samočinné zákonitosti zakotvené do díla stvoření, které každý jednotlivec na sobě sama, v procesech svého nitra i v příhodách svého života, rovněž i v dění ve svém okolí mohl vypozorovat, v sobě zpracovat, prožít a dojít tak k osobnímu vědomí pracující vyšší ruky, tedy k vlastnímu živému přesvědčení, které je kvalitativně nesrovnatelně vyšší a cennější, než jakákoli slepá víra. Toto vlastní úsilí církve člověku jednotlivci odňaly, místo něj vyžadovaly pouze dodržování vnější formy a hmotnou podporu, jako záruku spasení. Sami pak výklad učení Kristova upravily do formy vyhovující vnějšímu kultu, aniž by musely upravit jedinou čárku skriptu. Zvyk je železná košile a dědictví tohoto výkladu je bludným kořenem milionů věřících. Je samozřejmé, že prázdná forma nemůže mít tu správnou působnost a tak život tzv. křesťanů je spíše výsměchem slovům Kristovým. Obdobné dění nastalo i u ostatních nauk různých náboženství. Podotýkám, že mezi tyto pseudokřesťany se řadím také. Nesnažím se tu kritizovat určité lidi, snažím se jen obecně nahlédnout na vývoj a vyvodit nějaké důsledky.

Mluvit dnes o tom, že duchovní cítění je skutečná živá energie ovlivňující viditelný svět kolem nás a že člověku ve skutečnosti v případě živosti jeho jádra stačí dokonale znát jen tolik zákonů, kolik spočítá na prstech jedné ruky, už hraničí se směšností. Všechna ta elektronika pracující s elektromagnetickým vlněním dokonale zazdila smysly a schopnost vnitřního naslouchání a vnímání chvění oněch vln, které těm elektromagnetickým ve vývoji stvoření předcházejí. Tento stav už zřejmě normální mírnou cestou opravit nepůjde, pravděpodobně spíš už vůbec opravit nepůjde a lze jen přihlížet jak horskodrážní vozík, ve kterém sedí bláznivě se chechtající a zároveň těžkým utrpením řvoucí lidstvo, se řítí po spirále úpadku do hlubin strnulosti, ze kterého občas vyskakují jednotlivci chytajíc se z posledních sil konečků haluzí stromu života.

Zřídka kdo vzepne ruce v opravdové modlitbě neboť tlustá temná klenba vytvořená z nízkých lidských citů a myšlenek se tyčí na lidstvem brodícím se hustou želatinou kypících pudů v zárodku dusící každý čistší cit. Již nelze spatřit vnitřním zrakem květy duchovních hvězd lemující brány věčnosti, natož cítit přítomnost tvůrčího dechu Nejvyššího. Vše zaniká v tomto zmatku. Političtí paňácové podobni pouťovým mluvkům dál omílají svá prázdná slova. A podivno, ti pod nimi je stále dál poslouchají, i když už dávno vědí, že lžou. Lež se stala samozřejmou součástí života, která už nikoho nerozhodí. Celé to soběstačné vládnutí lidského rodu se stalo tak ubohou taškařicí, že už opravdu nezbývá nic jiného, než si z toho dělat srandu a čekat na poslední náraz, neboť po špatných cestách nelze dojít k dobrému cíli. Zde jakoby ti na svůj rozum pyšní lidé ztratily smysl pro nejzákladnější zákonitosti čistého rozumu.

Ale zpět do zahrady vzpomínek. Kameny připravené na restauraci. Jestli je někdo zrestauruje, kdo ví. A není to vlastně jedno. Můžeme si říkat, že je to tak rozmístěno záměrně, vždyť projevy dnešního umění jsou takové. 

A i kdyby se vše zrestaurovalo, ten býka provokující červený pruh nákupního střediska Albert tomu stejně odebere veškerou důstojnost.

Je čas k odchodu.

Kousek opodál naproti bazénu se nachází parčík s koulí. Koulí máme v Liberci hojnost. 

Ony koule mají dvě společné vlastnosti. Zrcadlí své okolí a jsou duté. Jestli to nebude podobné s hlavami na radnicích a parlamentech stejně jako s jejich slovy. Jojo lidičky, volíte si právě ty, kteří představují vaše skutečné hodnoty. To je nepodplatitelný projev všeobsáhlého zákona přitažlivosti stejnorodého či homogenního, (pokud je vám milejší cizí výraz), a který se dá popsat jako rezonance, která zase není ničím jiným než vzájemnou zpětnou vazbou či působením zúčastněných složek, které se pak v důsledku toho řadí podle svého obsahu vedle sebe pod sebe či nad sebe, což není nic jiného než zákon tíže (gravitace zní honosněji).

Tím jsem vlastně v jedné větě zmínil tři základní zákony působící neodlučitelně jako jeden, které jsou základem všech ostatních zákonů nejen fyzikálních, ale i zákonů společnosti, zákonů, podle níž funguje vaše duše i běh onoho světa. Jsou podstatou Boží vůle vložené do stvoření, která se tak naplňuje automaticky a ve své funkci dá každému jednotlivci na výstupu přesně to, co odpovídalo jeho vkladu v jakékoli rovině jeho bytí.

Toliko šmahem na téma, které by si zasluhovalo širší pojednání. Howgh.

Odkazy:

Další výhradně projektu se držící články o Zahradě vzpomínek:

Kritika provedení a financování -

na Liberec-Reichemberg  Architektura na severu Čech  ZDE

na Náš Liberec  ZDE

Článek na idnes  ZDE

Zdroje k úvahám:

Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe

Siegfried Hagl: Okultní kancléř

Abd-ru-shin: Ve Světle Pravdy - Poselství Grálu (vysvětlení mnohovrstevnatého působení zmiňovaných tří zákonů)