Den jako ze zlata na Krásné Studánce (foto)

Předpovědi počasí nevěřím, Navier-Stokesovy rovnice nikdo nevyřešil a myslím, že ani nevyřeší, dosavadní modely se sice od dob Edwarda Lorenze zlepšili, ale s předpovědí to jaksi pořád pokulhává. Matematiku mám rád, ale na tohle nestačí, protože nemá patřičná vstupní data. Zato lidská intuice se muže ponořit za hranici dosahu přístrojů a jen tak ve vnitřním obrazu dostat zprávu, jak bude a čeho se obávat. Tuším, že bude v sobotu hezky a chci se donutit jít brzo spát. Nepodařilo se.

Původně jsem chtěl jet na Malou Skálu, která oděna v šat rozkvetlých ovocných stromů lemující stráně kopců patří k jedné z nejkrásnějších scenérií v české kotlině. Jako obvykle jsem zaspal, vyhlédnu z okna, slunečný den s chladivým vzdouškem, po obloze plují oblačné moldánky, prostě ideální den na výlet a jedno z nejideálnějších počasí pro fotografování (tedy alespoň v dobách analogu). To by byl hřích sedět doma, výpravu přesměruji na Bedřichov, ale autobus již nestíhám, přijíždí další směr Krásná Studánka, bezmyšlenkovitě nastupuji a jedu na konečnou a nakonec děkuji. Děkuji, že je již odpoledne a tudíž šikmé paprsky a výrazné stíny a také, že jsem se objevil na tak krásném místě. Procházím se po louce a kochám se pohledy na jizerské hřebeny.

Světlo, jeho ostrost i zabarvení se mění s pohybem oblaků.

Scházím dolů a narážím na stezku, o které se později dovídám, že je to cyklostezka. Sem tam nějaký ten počmáraný žabí muž či žena projede. V tichosti je trochu lituji, neboť opakovaná zkušenost mi dává přesvědčení, že zrychlený přesun má  sice   své půvaby, ale prostě není možné plně se spojit, sžít či splynout s krajinou jako při pomalé a tiché chůzi, kdy na každém kroku můžete zastavit a všímat si stovek drobností, které hovoří svou osobitou krásou. Prostě s rychlostí nabíráte kvantitu na úkor kvality, neboť pokud člověk chce  zapustit hloubkový vrt, musí zastavit. Pak může vnímat tichý šepot, ono chvění, které obrozuje, lečí, vtáhne člověka plně do přítomnosti, kdy neexistuje minulost ani budoucnost, ale jen teď a tady, které nějakým způsobem propojeno s věčností a obdaří ho křišťálově průzračnou nepodmíněnou blažeností.   

Pociťuji změnu nálady krajiny, blíží se mokřad, spíš mokřádek kolem potoka lemovaný specifickým rostlinstvem.

Na první pohled mě zaujal jeden strom, nemohu od něj odtrhnout oči a tak jen tak stojím a bezmyšlenkovitě naň hledím, jen pocit radosti ve mně stoupá jako hladina v napouštěné nádobě. Pak v duchu náhle zvolám: „Ty seš krásný!“ a v tu chvíli se podél celé mé páteře rozleje silný teplý proud, uvolnění pociťuji zvláště v krku, se kterým mám poslední dobou problémy (a zřejmě to vypadá na něco vážnějšího, vím, že to jsou nahromaděné věci, které jsem se posledních 20 let zdráhal řešit, a které jsou řekněme po „jogínsku“ s pátou čakrou tematicky spojené).

Nasbírám si nějaké kopřivy, pro své krvečistící účinky nedostižné to léčivky, netrhám to jako trávu pro králíky, ale vybírám si pěkné nepoškozené kousky, opět platí, raději méně, ale kvalitní. Poblíž vidím jednoho skoleného bratra.

Připadám si jako heliem napuštěný balónek a kráčím dál stezkou, která je půvabnější, než jsem čekal. Vnímání je ostré, celistvé, přitom bdělé pro detail, jako by někdo sejmul šedavou blánu z vašeho objektivu. Pokroucené kmeny a větve mladých doubků prostoupené bílými řízami bříz dávají cestě charakter doslova pohádkový.

Večerní zlatavý sluneční svit dělá s krajinou své.

Toto téma snese opakování se střihem na výšku.

Odbočuji z cyklostezky na pěší stezku, procházím kolem usedlostí, které budí dojem idylického živobytí, kolem mýtiny jak malované.  

A stejně jako minulý týden narážím na golfové hřiště. Musím říct, že kromě okolí jamek a červených „patníků“ výhled na krajinu zase tak nenarušuje, neboť nezasahuje do původní zvlněné struktury. Vcelku by mě zajímaly podmínky, které zapříčinily růst těchto stromků.

Posezení na lavičce je přímo určeno ke kochání.

Přicházím do Mníšku, kde nejprve narážím na dílo nějakého hlasatele dobrých skutků, kterému se dostává i odpovědi. Zavzpomínám na dobu, kdy ještě neexistovaly sociální sítě a kdy se vzkazy psaly na vše, co bylo po ruce. Za komančů byly obzvlášť záživné záchodky na vlakových nádražích. (Nechci však znevážit něčí práci, lepší toto, než neudělat nic. Je to prostě trend. Ani bych se nedivil, kdyby vedle lavičky byla vztyčena cedule s podrobným popisem práce. Dnes je zvykem stavět pomník dříve než vlastní dílo. Ale takový základní kámen k založení průmyslové zóny je opravdu odpornost - viz Rumburk).

Následuje přehrada zbarvená soumrakem. 

Slunce zapadá, kosák na jedné z věží zpívá o 106. Stejně, tak malé hrdélko a plicní objem a takový výkon. Pozoruji ho, náhle přestal, jakoby mi řekl: "Padej". Neposlechnu, čekám dvě minuty a nic.

Právě ty dvě minuty, o které mi ujel vlak z Mníšku do Liberce. Proběhl jsem se po kolejišti a po x letech jsem opětovně zjistil, že kolejiště je stavěné spíš pro běhání než pro chůzi, neboť to pěkně vychází ob jeden pražec na běžecký krok.

Další vlak jel za hodinu, vrátil jsem se k přehradě, vyšel úplný měsíc, hladina byla čarovně temná, vzpomněl jsem si na líčení krajiny v knihách Adalberta Stiftera, avšak náladu kazilo neutuchající lidské žvanění. Jacísi šaškové v barvách české trikolory se usadili v nedalekém restaurantu a jejich „radost“ byla řekněme malinko vtíravější. Nevím, o jaký zápas šlo a vůbec mě to nezajímá, i kdyby šlo o mistrovství světa. Řekněte, kdo bude o takovém zápase vědět za čtrnáct dní, co to je za jepičí zážitky, o co tu vlastně jde, co si z toho kdo vlastně odnese? Ale jo, chápu to, jako kluk jsem také hrával fotbal a hokej, ale to byla hra pro radost. Dnes se to spíš podobá projevům náboženského extrémizmu.

Ale abych nekončil tak pesimisticky, přidám dvě fotky ze začátku výpravy. Zlaté kvítí, na které zlaté slunce svítí.

A co je pro tůru nejdůležitější - boty. Špatné boty vám krásný výlet změní v utrpení. Předminulý rok jsem si řekl, budu moderní, koupil jsem si trekovky, prý na horské tůry. Během sezóny jsem prochodil podrážky a to nejsem žádný dálkový turista (kterého rovněž nechápu). Mám rád výlety jako tento - bez spěchu a plné pohody. Není nad pořádnou šitou useň a třícentimetrovou pryžovou podrážku. Vhodné vložky udělají své. Tyhle boty mám dobrých pět let, pro mne neuvěřitelné.

Fotoaparát mobil Samsung Galaxy GT-S7560. Jemná úprava ve Zoner Photo Studio 16, základní verze zdarma.