Úpadek vojenských raket v druhé polovině 19. století

V první polovině devatenáctého století prožívaly rakety v armádách renesanci, ale jejich sláva začala hasnout kolem poloviny století, kdy se do výzbroje dělostřelectva dostávaly nové typy děl a munice a rakety se dále využívaly jen pro osvětlování nebo signalizaci.

K rozvoji dělostřelectva přispělo zejména zavedení rýhovaných hlavní a válcovitých střel s kuželovým hrotem namísto dosud používaných koulí. Rovněž byla zdokonalena technologie výroby děl a do výroby byly zaváděny nové materiály na odlévání hlavní. První děla s rýhovanou hlavní byla vyrobena v roce 1847 v Itálii a s úspěchem byla použita v bojích u Gaëty v letech 1860 a 1861. Úspěšné bojové nasazení pak vedlo k dalšímu rozvoji rýhovaných děl ve Francii, Anglii a Prusku a kolem roku 1855 již byl tento typ hlavní v dělostřelectvu v převaze. Zavedením rýhovaných hlavní se zpřesnila střelba a zmenšil se rozptyl, protože rýhy byly v hlavni vedeny šroubovitě a tak při výstřelu dodávali střelám rotaci kolem podélné osy. Počet drážek v hlavních se velice lišil podle typu děla; předovky (nabíjené zepředu) měly obvykle tři drážky, děla nabíjená zezadu měly většinou více než dvanáct drážek (přičemž extrémem bylo sto drážek); také hloubka drážek byla u různých typů děl různá. Pokroky dělostřelectva byly inspirací i pro Julese Verna (1828 - 1905), který díky tomu vyslal své hrdiny v románu "Ze Země na Měsíc" do vesmíru v dělovém náboji.
Přes nesporné úspěchy dělostřelectva prohlásil v roce 1850 francouzský maršál Marmont, že rakety přinesou úspěch tomu, kdo dřív než ostatní pochopí jejich důležitost a vytěží z nich všechny výhody, které je možno od nich očekávat. Rakety přitom dosahovaly pozoruhodných výsledků: měly dolet až 7,5 km (ovšem v některých případech byl ale jejich skutečný dolet úmyslně navyšován, aby tak byla "vylepšena" jejich bojová síla) a jejich dostup byl při hmotnosti 80 kg asi 2500 metrů. Přesto byla ve stejné době v Anglii zastavena výroba některých vojenských raket. Zrušení výroby se týkalo raket konstrukce Congrevovy (stabilizovány tyčí), rakety konstrukce Haleho (stabilizované rotací) zůstaly v aktivní službě britské armády až do roku 1899, přičemž oficiálně byly z inventáře vyřazeny až v roce 1919; stalo se tak více než sto let poté, kdy byla vytvořena první British Army Rocket Brigade (oficiálně byla založena v roce 1818).
V Rusku byly vojenské rakety používány v neztenšené míře i nadále. Zasloužil se o to především generál dělostřelectva Konstantin I. Konstantinov (1817 - 1871), od 1. ledna 1850 úspěšný velitel petrohradského Raketového ústavu. V oficiálním hlášení pro vrchní velení se nachází i toto hodnocení: "Od ledna 1850, kdy velení raketového závodu převzal Konstantin I. Konstantinov, důstojník s vynikajícími schopnostmi a vědomostmi, udělala výroba raket v našem závodě vynikající pokroky." Dodejme, že v době Krymské války (1853 až 1856) byla většina z 20.358 kusů bojových raket vyrobených v Petrohradě použita při bojových akcích na Krymu, kde se v někerých bojích dokázaly významně prosadit. Další významné nasazení raket bylo v červenci 1854, kdy promyšlené nasazení raket umožnilo osmnáctitisícové ruské armádě porazit u Kjurjuk-Dary na Kavkaze turecké vojsko, které mělo kolem 60 000 vojáků. Ale ani úspěchy ruských raketčíků nedokázaly zvrátit všeobecný trend ústupu od používání raket. A tak už 30. dubna 1856 byla carským výnosem v ruské armádě rozpuštěna raketometná baterie. Výnos byl vydán i přes protesty mnoha předních dělostřeleckých odborníků, včetně Konstantinova. Ten v následujícím roce vydal v Petrohradu knihu "Vojevyje rakety" ("Bojové rakety"), v níž obhajoval rakety a zdůrazňoval jejich významnou přednost - jednoduchost a pohyblivost v obtížném terénu. V knize sice uznával velký úspěch děl s drážkovanou hlavní, ale rakety prohlašoval za nezbytný doplněk dělostřelectva, přestože i ony mají některé nevýhody. Konstantinov společně se svými žáky nakonec dosáhl obnovení raketometné baterie v ruské armádě (stalo se tak v roce 1859), ale využívání raket už nikdy nedosáhlo takového rozssahu, jako před rokem 1856. Ale i potom museli zastánci raketového vyzbrojení neustále svádět boj s carskými úředníky, kteří se nijak netajili odmítavým postojem k bojovým raketám. Konstantinov v této souvislosti v jednom článku z roku 1867 napsal: "Neberte Rusku užitečnou věc!" Pro úplnost je nutné zdůraznit, že Konstantinov se nezabýval jen výrobou a použitím raket a odpalovacích zařízení, ale zaměřil se i na teorii raketového letu. Po roce 1847 zkonstruoval raketové balistické kyvadlo pro zjišťování změny rychlosti rakety v různých fázích letu a díky němu odvodil diferenciální rovnici raketového pohonu.
Poslední známé použití raket ruskou armádou ve větším měřítku je z roku 1881. A v lednu 1886 byla z rozhodnutí dělostřeleckého výboru při hlavní dělostřelecké správě carské armády zastavena produkce bojových raket (už chyběl největší propagátor raket Konstantinov, který zemřel v roce 1871); nadále však pokračovala výroba osvětlovacích a signálních raket. Raketometné jednotky ruské armády oficiálně skončily svoji činnost v roce 1890 - jako poslední v Evropě. Do konce 19. století pak byly bojové rakety z carské armády úplně vyřazeny z výzbroje. Ruské dělostřelectvo se ale k raketám vrátilo už v roce 1902, když dostalo přiděleno finanční prostředky na zkoušky raket poháněných bezdýmným prachem. Testy probíhaly na Petrohradském dělostřeleckém polygonu, v Sevastopolu a v Nikolajevu a objektem zájmy byly rakety zkonstruované Michailem M. Pomorcevem (1851 - 1916) a D. P. Rjabuškinem v Aerodynamickém institutu v Kučinu.
Také Rakousko-Uhersko mělo od roku 1818 i díky vrchnímu veliteli dělostřelectva Vinzenzi von Augustinovi (1780 - 1859) ve své armádě "raketové" odddíly, které naposled působily v červenci 1866 v bitvě u Hradce Králové. Každý dělostřelecký pluk měl ve své sestavě jednu raketometnou baterii, která měla ve výzbroji rakety vyráběné ve Wiener Neustadtu. Podíl i přínos "prskounů", jak byli raketčíci v rakouské armádě označováni (pro rozlišení od dělostřelců měli zvláštní uniformy se znakem své zbraně na výložkách), byl ale nepatrný a tak ještě v roce 1866 byly raketometné oddíly úplně zrušeny. Rakousko se stalo první zemí v Evropě, která své raketové oddíly zrušila. Současně s tím se v Rakousku zastavila výroba bojových raket. Pro zajímavost: rakouská armáda měla v té době ve své výzbroji rakety stabilizované rotací.
V roce 1872 zastavilo výrobu vojenských raket také Prusko a velení armády současně zrušilo své raketové oddíly. Jejich roli plně převzalo v pruské armádě, stejně jako se stalo v jiných zemích, hlavňové dělostřelectvo. Anglie zrušila ve svém vojsku raketové oddíly v roce 1885, ale rakety zůstaly ve výzbroji ještě dalších 14 let. Je ale faktem, že Angličané na evropských bojištích rakety od roku 1870 nepoužili a využívalo je pouze koloniální vojsko proti domorodcům při konfliktech v Africe a v jižní Asii. Rakety Haleho konstrukce se uplatnily zejména v místech, kam nemohly proniknout kolové lafety klasických děl.
Bojové rakety byly sporadicky využívány také na americkém kontinentu, ale jejich použití bylo jednorázové a raketové oddíly byly vždy po skončení bojů rozpuštěny (viz mexické tažení 1847 - 1848, nebo občanská válka 1861 - 1864). Rovněž výroba raket se nijak nerozvíjela a v různých kampaních se využívalo zejména anglických raket Haleho konstrukce, stabilizovaných rotací. (Raketám v USA v 19. století byl věnován samostatný článek - viz http://jamsedlacek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=208259.) V Jižní Americe zasáhly rakety do bojů v roce 1852. Raketová baterie, která měla 4 raketomety a 160 mužů, spojených vojsk Uruguaye, Brazílie a Francie bojovala proti brazilskému diktátorovi de Rosasovi. Rovněž zde se jednalo o "jednorázové použití" a rakety v armádách natrvalo nezakotvily.
Jedno je ale zřejmé - v konfliktech probíhajících na přelomu 19. a 20. století se už rakety neobjevují, nebo hrají jen zcela nepatrnou roli. Jako zbraň už raketa téměř neexistuje a teprve období první světové války začíná její obrodu. S rozvojem komunikací (telefon, rádio) také klesá úloha raket jako prostředku signalizace na velké vzdálenosti.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[2] V. P. Gluško: Razvitije raketostrojenija i kosmonavtiki v SSSR, Izdatělstvo APN, Moskva 1973
[3] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[4] P.Lála, A.Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[5] The Roots Of Rocketry - http://www.spaceline.org/rockethistory.html
[6] http://history.msfc.nasa.gov/rocketry/tl3.html[7] http://www.airlandseaweapons.com/blog/61285-nineteenth-century-military-rockets-1/

-----
Příště: Přehled událostí v kosmonautice; plánované zveřejnění: 24.9.2011.