Orbitální pilotované stanice - konec Miru (2. část)

V březnu 2001 se pozornost celého světa soustředila na ruskou stanici Mir, která byla připravena k ukončení své existence řízeným navedením do hustých vrstev atmosféry nad pustými oblastni Tichého oceánu.

Zánik stanice Mir

V živé paměti byly události spojené s dramatickým zánikem americké orbitální laboratoře Skylab v roce 1979 a v případě ruské stanice hrozilo, že na zemi dopadne ještě větší množství fragmentů než tomu bylo u americké stanice. Mir a k němu připojené moduly představovaly celkových 140 tun konstrukcí. Na druhou stranu tu ovšem byl fakt, že ruská strana už měla zkušenosti s řízeným zánikem dřívějších stanic, naposledy navedli do atmosféry nad Tichým oceánem v roce 1991 komplex Saljut 7 s připojeným Kosmosem 1686.

Podrobný plán na řízený zánik stanice Mir byl zveřejněn v únoru 2001 ve Vídni na 38. zasedání vědeckého podvýboru OSN pro využívání kosmického prostoru pro mírové účely. Plán sestupu zahajoval v okamžiku, kdy přirozeným brzděním klesla střední výška oběžné dráhy na 250 km (průměrně stanice klesala denně o několik desítek metrů). Výška 250 km musela být dosažena proto, že na lodi Progress M1-5, která byla k Miru připojena od ledna, nebylo tolik paliva, aby mohl být manévr zahájen dříve. Po dosažení potřebné výšky měly motory Progressu poprvé upravit dráhu na eliptickou s perigeem ve výšce 160 km nad plánovaným místem zániku a apogeem ve výšce 230 km. Při dalším průletu apogeem měly raketové motory zbrzdil let stanice tak, že perigeum leželo hluboko v atmosféře a stanice po vstupu do hustých vrstev měla zaniknout.

Pro zánik Miru byla vybrána taková oblast Tichého oceánu, kterými nevedou pravidelné trasy námořních lodí a tato oblast se už v minulosti využívala pro podobné účely. Výpočty ukazovaly, že až na mořskou hladinu se dostane asi 1500 úlomků stanice o celkové hmotnosti 20 až 25 tun. Oblast dopadu trosek byla vymezena 6000 km podél trasy letu a do šířky zasahovala 200 km. Ruská kosmická agentura a ministerstvo zahraničních věcí v té době poskytovaly vládám 80 zemí světa podrobné informace o průběhu sestupu stanice.

Přestože sestup stanice byl řízený, připravovaly některé státy scénáře pro případ havarijního vstupu stanice do atmosféry. Takové plány připravili např. v Německu, v Austrálii, na Fidži a v Japonsku (japonská vláda ale odhadovala pravděpodobnost pádu trosek na Japonsko jedna ku sto miliónům).

Některé sdělovací prostředky také šířily zvěsti o tom, že při sestupu Miru se do atmosféry dostanou zmutované bakterie, které se stanou pro lidstvo smrtelně nebezpečnými. Tito "odborníci" ale nezmínili, že na palubě Miru pracovalo více než 100 lidí a žádný z nich se neznámými (resp. zmutovanánými) mikroby nenakazil. Na uklidnění situace musel dokonce moskevský Institut biologických a lékařských problémů vydat oficiální prohlášení, ve kterém mj. uvedl, že mikroorganismy nemohou přežít teploty vznikající při průletu hustými vrstvami atmosféry. (Pozdější zkušenost získaná při havárii raketoplánu Columbia v roce 2003 ale ukazuje, že některé mikroorganismy jsou schopné za specifických podmínek takový průlet atmosférou přežít.)

Přestože byl záměr ukončit životnost stanice Mir deklarován rozhodujícími vědeckými i polickými orgány, stále se objevovaly iniciativy na záchranu stanice. Jedna z nich uvažovala o tom převést Mir na geostacionární dráhu a tam ji zachovat jako orbitální památník. Dokonce se 15. března 2001 (tedy týden před zánikem) objevilo oznámení společnosti InfoTelesys Inc, která nabídla za Mir 100 miliónů dolarů s tím, že stanici přemění na orbitální základnu pro "internet nového tisíciletí". Tento projekt dokonce získal politickou podporu v osobě předsedy ruské Gosdumy Selezněva, který tach zviditelnil svoji osobu. Situaci před zánikem Miru ale využívaly pro své cíle mnohé politické strany - od anarchistů až po komunisty; pořádaly se slavnosti, smuteční shromáždění nebo rockové koncerty.

10. března 2001 byla dosažena střední výška oběžné dráhy Miru 250 km a podle původního plánu měla začít závěrečná operace. Ale několik dní předtím mezirezortní komise doporučila, aby se závěrečný manévr uskutečnil až při poklesu výšky dráhy na 210 až 215 km. Současně se změnil i scénář sestupu a tři motorické manévry mají být uskutečněny v průběhu jednoho dne (předchozí plán počítal s tím, že se uskuteční čtyři zapálení motoru v průběhu dvou dní).

12. března byl zkontrolován hlavní počítač stanice, který stále pracoval a předával na Zemi informace o stavu jednotlivých systémů stanice, a systém řízení stanice (SUD), který sice sledoval okamžitou orientaci stanice, ale nijak ji neupravoval. SUD měl stanici orientovat během motorických manévrů. Veškeré řízení by ale v případě jakékoliv závady přešlo na systémy lodi Progress, jehož systémy prošly závěrečnou prověrkou následující den a řízení letu potvrdilo, že nákladní loď je připravena zajistit řízený sestup stanice do atmosféry.

14. března Moskva oficiálně oznámila, že Mir bude naveden k zániku 22. března. Současně oznámilo Kosmické velení USA, že několikrát za den předává prostřednictvím NASA Roskosmosu informaci o aktuálních parametrech oběžné dráhy. Do přesného sledování dráhy se zapojily i stanice Evropské kosmické agentury.

22. března se orbitální stanice Mir nacházela na dráze ve výšce 214,3 až 232,6 km, sklon dráhy k rovníku byl 51,635° a doba jednoho oběhu byla 88,759 minuty. Po celý den byla stanice s připojenou lodí Progress zorientována v prostoru tak, aby byly co nejvíce osvíceny panely slunečních baterií a mohly se plně dobít palubní akumulátory.

23. března krátce po půlnoci byl nad Indickým oceánem poprvé zapálen motor lodi Progress M1-5. Motor pracoval asi 20 minut a Mir se poté pohyboval ve výšce 187 až 218 km. Po další hodině letu byl podruhé zapálen motor Progressu a po 23 minutách činnosti byla dosažena dráha ve výšce 158,9 až 218,5 km (perigeum bylo asi o 2 km vyšší než se plánovalo). V 7:07 SEČ, po dosažení apogea, byl naposledy zapálen motor lodi Progress, který pracoval až do vyčerpání veškerých pohonných hmot. Motor hořel přes 32 minut - zahájil brzdění nad Středozemním mořem a dohořel nad Japonským mořem. V 7:41 SEČ vstoupil Mir ve výšce 120 km do atmosféry a krátce nato se začaly odlamovat antény a panely slunečních baterií. Jednotlivé moduly se začaly oddělovat ve výšce kolem 80 km a celková destrukce stanice proběhla ve výšce 40 až 50 km.
Těsně před 8:00 SEČ dopadly neshořelé zbytky stanice do plánované oblasti Tichého oceánu. Dva pozorovací letouny operující v této oblasti ale žádný dopad nepozorovaly; podle nepotvrzených zpráv jen rybářská loď Lady Valerie nalezla několik plovoucích trosek.

Ruská stanice Mir tak ukončila svoji úspěšnou kosmickou pouť a získané zkušenosti byly využity při prvotních misích na Mezinárodní kosmické stanici.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[2] M. Traa: Člověk a vesmír; historie a součsnost, Rebo Productions CZ, Dobřejovice 2006
[3] I. Lisov: Zemlja ostalas bez Mira; poslednyj mesjac – in: Novosti kosmonavtiky, ročník 2001, číslo 5
[4] B. Růžička: Bylo možné Mir zachránit? - in: Letectví a kosmonautika, ročník 2001, číslo 13
[5] http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/mir/mir.htm[6] http://www.vesmir.info/orbitalni-stanice/mir/mir-zanik-stanice.htm

------
Příště: Kosmická koloběžka; plánované zveřejnění: 14.5.2012