Kosmické lety a sex

Jestliže jsou muži a ženy uzavřeni v omezeném prostoru, objeví se automaticky podezření, že mezi nimi dochází ke vzniku intimních vztahů vrcholících sexem. První "zaručené" zprávy o vesmírném sexu se začaly objevovat v roce 1982, kdy na Saljutu-7 pracovala Světlana Savickaja.

Přestože se takové otázky čas od času objevují na tiskových konferencích věnovaných pilotovaným letům do vesmíru, odpovídají představitelé kosmických agentur vždy stručně, že sex ve vesmíru není a nikdy nebyl zařazen do programu žádné pilotované mise a od sexuální tématiky se ostře distancují. Na této odpovědi se shodují jak americký NASA, tak ruská federální agentura Roskosmos. Zatím tedy nevznikla potřeba "vědecky" zkoumat tento problém, ale s přípravou dlouhodobých meziplanetárních letů se bude muset otevřít i tato doposud opomíjená stránka lidského chování.

V dubnu letošního roku oznámil ředitel Institutu lékařské biologie Ruské akademie věd Valerij Bogomolov, že "neexistují žádné oficiální ani neoficiální údaje o sexuálních experimentech ve vesmíru nebo o tom, že by tam kosmonauti provozovali sex." Bogomolov tak popíral další "ověřené" zprávy, že ruští a američtí kosmonauti museli na oběžné dráze souložit, v některých případech dokonce s cílem početí. Akademik sice připustil, že nemá podrobné informace o amerických astronautech, ale upozornil, že zprávy o "kosmickém sexu" vycházejí z nepodložených historek a vtipů.
Podobně reagoval ruský kosmonaut Talgat Musabajev, který v polovině roku 2001 řekl, že pohlavní styk je v současnosti ve vesmíru zakázaný, protože není znám vliv beztíže na vývoj lidského plodu. Proto je sex na oběžné dráze jednoznačně zakázán a dodal, že "k nějakému sexu jsme ani neměli příležitost, Američané jsou v tomto ohledu velmi disciplinovaní."

Dalším omezujícím faktorem provozování sexu na kosmické stanici je skoro úplná ztráta soukromí. Kosmonauti jsou dnes na kosmické stanici téměř neustále pod dohledem kamerových systémů, jež jsou s výjimkou malých kójí na spaní všude, a neustále přenášejí po několika kanálech na Zemi obrazové informace - provozování sexu by se tak stalo veřejným vystoupením. A také přítomnost minimálně jednoho dalšího člena posádky, před nímž nelze v omezeném prostoru stanice jednoduše "uniknout", je jen další z "nepříjemností".
Velice důležitým a neopominutelným omezením pro provozování sexu při kosmických letech je stav beztíže, který je snad největším nepřítelem podobných snah. Při prudkých pohybech by oba účastníci "hrátek" volně poletovali po stanici od stěny ke stěně. Řešením není ani připoutáním jednoho z partnerů k nějaké konstrukci; druhý by bez pomoci dalšího zařízení (nebo člověka) jistě připoutaného kolegu rychle opustil.
K vyřešení tohoto problému vytvořili američtí specialisté studii, která dospěla k závěru, že technicky je sex v mikrogravitaci možný jen ve dvou případech. V prvním by byl jeden z partnerů připoután v úrovni pasu k tyči, jež by současně sloužila druhému jako opora, ve druhém by jeden z dvojice (nejlépe žena) byl pevně upoután na "lůžku" druhý partner by stál v "botách" pevně uchycených na podložce a rukama se přidržoval madel. Nepřítomnost podobného technického zařízení svědčí o tom, že sex není na kosmických stanicích provozován, ale existence studie na toto téma ukazuje, že NASA se o problematiku sexu blíže zajímá.

Už dnes má řada kosmonautů zkušenosti s dlouhodobým pobytem ve vesmíru a pokud hovořili o problematice absence sexu, sdělovali, že tento stav lze "vyřešit" abstinencí ( jak někteří uvedli po návratu na zem si ji mohli vynahradit) nebo sebeuspokojováním. Ovšem současné směny na Mezinárodní kosmické stanici trvají kolem půl roku, cesta na Mars ale bude trvat dva až tři roky a pokud se lidé někdy vypraví na mezihvězdné výpravy, budou muset v uzavřených prostorách kosmických lodí žít celé generace. V dlouhodobé perspektivě tak budou muset vědci připravit i v tomto směru "praktický experiment".
Francouz Pierre Kohler v knize Poslední mise sice tvrdí, že obě kosmické velmoci už se sexem ve vesmíru experimentovaly, ale americké astronautky i ruské kosmonautky to důrazně popřely.

Proti podobnému pokusu stojí ještě fakt, že odborníci se dosud neshodli na tom, zda může být v podmínkách mikrogravitace zdárně zplozen nový člověk - takové "nebezpečí" vždy existuje i přes použití antikoncepce. Dan Buckland z MIT na konferenci o možnostech mezihvězdných letů pořádané americkou Defense Advanced Research Projects Agency (DARPA) koncem září letošního roku řekl, že gravitace je potřebná pro úspěšný vývoj lidského plodu a pro úspěšný rozvoj dítěte. Beztížný stav bude určitě působit na vyvíjející se embryo - kosti a tělo se mohou vyvinout jinak a mohou být narušeny i neurologické funkce. Athena Andreadis[ová] z University of Massachusetts Medical School k tomu dodává, že budoucí meziplanetární lodě budou muset zajistit rozvoj lidí po všech stránkách a takové technologie zatím nemáme. A pokud nebude vypracována metoda vytvoření umělé tíže, lidé budou během několika generací mikrogravitací značně "poškozeni". V beztíži klesá objem krve, zakrňují svaly a snižuje se obsah kosterních minerálů.
Andreadis[ová] ještě předkládá k diskusi další problém spojený s mikrogravitací během několikageneračního mezihvězdného letu: porod. Porodit ve stavu beztíže bude velice těžké, neboť gravitace při běžném průběhu "pomáhá" a přirozený porod počítá i s váhou dítěte. A při sexu se mohou objevit i psychické problémy, jež budou spojené s účinky jednotvárného mezihvězdného přeletu a značnému omezení jednotlivce ve prospěch společného "konečného cíle". Markantní to bude zejména u těch generací, jejichž hlavním a jediným úkolem bude předat genetické a jiné informace budoucímu pokolení...

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] M. Traa: Člověk a vesmír. Historie a současnost; Rebo Productions CZ, Dobřejovice 2006
[2] http://www.space.com/13149-space-sex-interstellar-travel-challenges.html

-----
Příště: Přehled událostí v kosmonautice; plánované zveřejnění: 25.11.2011.