O tom, jak mi zůstala kamarádka

Asi před rokem jsem se dozvěděla, že moje kamarádka (spolužačka) podstoupila operaci, při které ji byl odebrán z prsu zhoubný nádor. Tato informace vás vždy zasáhne. O to víc, čím je vám ona osoba bližší.

Také já jsem se musela prokousat obavami, strachem o její život, lítostí, smutkem. Tyto a mnohé jiné pocity se ve mne mísily a já jsem se s nimi musela vypořádat, abych mohla být Vendule oporou. Abych nebyla jak hromádka neštěstí, až se sejdeme.

Přiznávám. Ze setkání jsem měla obavy. Budu s ní umět v této situaci komunikovat, žertovat? Jak bude vypadat? Podepsala se na ni nemoc strhanými rysy, nebo ji ušetřila a nechala ji její pěknou, mladistvou tvář? Nad těmito a dalšími věcmi jsem přemýšlela.

 Ale to už jsem ji viděla přicházet. Byla to ta stejná, pěkná Vendula jako dřív. Usmívala se. Paruka působila velmi přirozeně a kdybych o ní nevěděla, myslela bych si, že jen změnila účes.„Zdar! Ty brďo, tak dlouho jsme se neviděly. Vypadáš dobře.“ „Tobě to taky moc sluší, Vendulo.“

Sedli jsme si v nedaleké čajovně a povídaly a povídaly. Jako bychom se viděly včera a pouze navázaly na nedovyprávěné téma.

Obě jsme vždy měly rády černý humor a ani v této situaci se nám nevyhnul. „Tyjo. Konečně se mnou mluví někdo normálně. Doma cítím ze všech stran lítost a obavy a ty si z toho děláš prdel. To mi fakt chybělo!“ „A co jsi čekala? Že přijdu a budu na tebe házet preventivně hlínu, abys si zvykala?“ A výbuch Vendulina smíchu nebral konce.

Ale bavily jsme se i vážnějších věcech. Vendula mluvila o svých prvních pocitech. O počátečním smutku, lítosti a strachu. Je věřící, takže se dívala na svou situaci i z tohoto pohledu – proč ona? Proč? Je to zkouška? Potom ale celou situaci ohodnotila slovy: „Ale jestli mi ještě nějakou takovou zkoušku v životě připraví, tak se na „Něho“ fakt vykašlu.“

 Také povídala o podstoupené chemoterapii, kterou si prošla a o nastávajícím ozařování.

A taky o tom, jak se k celé situaci postavila čelem. Že bude silná a bude dělat vše pro to, aby mohla být svému tříletému synovi nablízku i v jeho 10 , 18 letech. Zkrátka co nejdéle to půjde. Přestála přemýšlet nad tím co neovlivní a naopak začala pracovat na tom, co ovlivnit může – positivní postoj k životu, dobrá nálada, humor. A taky zábava, zábava a zábava. Začala si víc užívat. Nejen své rodiny a se svou rodinou, života vůbec.

„Rakovina je potvora. Ona se teď tváří jakože dobrý, že je fuč. Ale ona se někdy vrací. A já se chci bavit. Teď. Až budu pod drnem, tak už toho moc nenatrsám.“

Hned jsme se domluvily, že musíme určitě na diskotéku. Jako kdysi. Dámská jízda. A to jsme také udělaly.

 Po výborně stráveném večeru a dlouhém tanečku, jsme dorazily ke mně domů, protože Vendule v tuhle noční dobu už nejel žádný autobus.

„Chceš vidět jakýho  už mám na hlavě ježka? Předevčírem jsem s ním postrašila holky v aerobiku. Jak jsem se pod parukou zapotila, tak jsem ji sundala. To bylo vyvalených očí. Cha cha.“

Dnes už má Vendula po ozařování a má zpět své krásné, světlé vlasy. A také má navíc jednu zkušenost. Sice ji málem stála život, ale díky ní v sobě našla sílu, kterou má v sobě asi každý z nás. A pokud se neocitneme na oné pomyslné hranici, asi se o ní nedozvíme.

 Já Ti za sebe, Vendulo, děkuji. Děkuji, že jsi mi zůstala a že jsi mi otevřela svou třináctou komnatu a nechala mne do ní nahlédnout. Díky Tobě jsem poznala nový význam slov život a zdraví. Přeji Ti co nejvíc zdraví a ať ho užíváš co nejdéle.

 Jméno jsem změnila.Děkuji za pochopení.