"Normální" život se nekoná

  Nohu z plynu, vážení. Nejen dnes, kdy je vozovka pokryta navátým sněhem. Přece nechcete žít s cejchem  - zabil - zmrzačil. Tereza. Ta by vám mohla vyprávět. A to je jí teprve čtrnáct.

Kdo je to Tereza? Obyčejná holka. Žije taky s cejchem. Teda s trochu jiným cejchem. Na čele ji můžete číst - PŘEŽILA.

Vracela se ze školy. Přechod pro chodce samozřejmě použila. Bohužel. Možná, kdyby vstoupila do vozovky o pár metrů jinde, možná o pár vteřin později......

Probrala se o dva měsíce později z kómatu. U lůžka stáli její rodiče. Jestli je poznala to nevím. Nemluvila, nepohybovala se. Jen ležela. Naděje, že se vrátí do běžného života byla velice malá. Míň než malá.

Tereza měla velkou vůli a sílu. Začala se znovu učit mluvit. Učila se ovládat své ruce. Znovu se naučila držet lžíci. Díky speciální rehabilitaci se její tělo dalo alespoň částečně do pohybu.

Spolužáci na ni nezapomínali. Psali ji povzbudivé dopisy, posílali obrázky a na vánoce ji vyrobili videopozdrav. Čekali, že se Tereza vrátí a že s nimi usedne další školní rok do lavic.

Neusedla. A neusedne. Navštěvuje speciální centrum pro tělesně postižené. Tereza se nikdy neobejde bez cizí pomoci. Nikdy se nevrátí do "normálního" života.

A stačilo opravdu málo. Stačilo sundat nohu z plynu před přechodem.

Sama mám ale máslo na hlavě. Občas mi noha taky pořádně ztěžkne. Zatím jsem díkybohu bez cejchu. Doufám, že budu bez cejchu....