Nevšední jízda tramvají

Jistě nejsem sama, kdo využívá pro cestování do práce služeb MHD. Ne, že bych se vyžívala v tlačenicích a přecpaných tramvajích, ale občas je zajímavé sledovat lidi, kteří s vámi cestují. Někdy se stávám nedobrovolným svědkem tichých, partnerských hádek, jindy s úsměvem sleduji malé dítě, které je uchváceno ubíhajícím okolím a lidmi kolem sebe. Většinou cesta ubíhá naprosto nezajímavě, ale někdy se vám stane, že zažijete překvapující setkání, které ve vás zanechá trvalou vzpomínku. Stejně jako mně.

Asi sedmdesátiletého pána, nad kterého jsem si v tramvaji stoupla, jsem si příliš nevšimla. Zato on mne zaregistroval okamžitě. S rychlostí blesku vyskočil ze sedačky a nabídl mi své místo. Docela mě tím zaskočil, neboť něčeho takového jsem se od mužů málokdy dočkala jako těhotná. S díky jsem odmítla. 

„Nezlobte se, ale já přece nemohu sedět, když vedle mne stojí dáma.“

Nevěřícně jsem na něj hleděla, jestli si ze mě  náhodou neutahuje. Asi ne. Stál vedle sedadla a nekompromisně trval na svém. Místo jsem přijala se smíšenými pocity. Za prvé mě pouštěl sednout starý pán – takové lidi přece pouštím sednout já – a za druhé, nejsem na takové galantnosti od mužů (s výjimkou  mého manžela) zvyklá. 

 I dali jsme se do řeči. Můj spolucestující se mi představil a začal povídat o svém zaměstnání. Byl sice v důchodovém věku, přesto svou práci, která byla zároveň i jeho koníčkem, neopustil. Byl zaměstnancem místního muzea a velmi se zajímal především o období napoleonských válek. Já jsem vyrůstala nedaleko těchto míst a tak jsem věděla, jaké okolí mi pan Procházka popisuje. Dozvěděla jsem se o nich mnoho nového, přestože jsem si myslela, že oblast Źuráně, Slavkova a Mohyly míru dobře znám. Vyprávěl o té době, jako by ji sám prožil. A poodhalil mi místa nová, která jsem si s onou bitvou doposud nespojovala. Povídání to bylo velmi zajímavé. Škoda, že jízda netrvala mnohem déle. 

 Když jsem se s panem Procházkou loučila (mohu říct, že nerada, protože bych vydržela poslouchat hodiny), pomyslela jsem si, kéž bych i já byla v jeho věku takhle čilá na těle i na duchu. Ve skutečnosti mu totiž táhlo na osmý křížek.

Pan Procházka ve mne zanechal dojem nejen jako velmi vzdělaný člověk, ale také jako muž gentleman. 

Teď tuhle historku možná trochu shodím, ale nedá mi to nenapsat. Já si na ni totiž většinou vzpomenu ve chvíli, kdy stojím s těžkým nákupem ( a to nejen já, ale i další ženy) v tramvaji nad sedícími  pány, mladíky, zralými muži a oni se snaží tvářit, že ve svém okolí vůbec nikoho nevidí.