Drahý manželi, dovolíš mi.....?

Častokrát jsem se u žen různého věku i vzdělání setkala se situací, kterou jsem já zažila naposledy coby dítko školou povinné. Je to dotaz, zda mohou „někam“ jít. Je to otázka adresovaná manželům, partnerům.

Když jsem to slyšela poprvé myslela jsem si, že si dotyčná dělá legraci. Nedělala. Skutečně se naprosto vážně ptala svého manžela, jestli může za mnou přijít na kávu. Nebylo to myšleno tak, že by se ujišťovala o tom, jestli nemají na daný večer naplánovaný společný program. Ptala se jako malé dítě, které žádá své rodiče o dovolení. 

Naprosto mne to šokovalo.To jsem ještě netušila, že to není jev až tak ojedinělý  a že se s ním setkám ještě mnohokrát.  

Co vede muže k tomu, že se pasovali do role poručníků, nebo dokonce majitelů? Nebo je to tak, že jim tuto úlohu přidělily jejich partnerky?  

Proč se svéprávná žena vlastnící občanský průkaz, chová jako méněcenný jedinec? Je to snad nějaký druh masochismu? Nebo je to tak, že si určitá skupina mužů dokazuje svoji „mužnost“ tím, že dovolí nebo nedovolí partnerce „odchod od sporáku“ ? Může za to výchova rodičů? Co vede ženy k tomu, že se ptají svých manželů, jak mohou trávit svůj volný čas? Přitom jejich partner naprosto samozřejmě a bez ptaní tráví pravidelně své volné chvíle se svými kamarády v hospodě, baru, na fotbale atd. 

Takto postižené ženy si potom stěžují, kde mohou. Otázkou zůstává nakolik jim jejich situace vadí a nakolik jim vyhovuje. Jedna se za to stydí, jiná to bere jako vděčné konversační téma.

Máme je litovat, nebo jim říct: „Můžeš si za to sama.“? 

Nedokáži si představit, že by mne v životě někdo takto omezoval, ponižoval, šikanoval. 

Je možné, že tento jev existuje i v opačném případě, tedy že by žena omezovala muže. Já jsem se s tím ale nesetkala. 

Partnerství by přece mělo být naprosto rovnocenné, založené na vzájemné úctě a respektu. Je samozřejmé, že se partneři vzájemně informují o svém volném čase. Je to proto, aby o sebe neměli starost že se něco stalo, když nedorazí domů v obvyklý čas. Je to ohleduplnost. 

Ovšem dovolování, zákazy, omezování – to je z mého pohledu jen další forma domácího násilí.