Mistrovství světa juniorů v hokeji, pořádané Českou republikou, zanechalo několik dojmů. Některé významně vynikly. Fantastičtí fanoušci, slabé výkony hráčů, velice slabí trenéři a katastrofální přístup České televize.
Začnu pozitivní věcí. Naprosto fantastičtí fanoušci. Všechny české zápasy byly vyprodané a diváci si je náramně užívali. Sám jsem měl štěstí a podařilo se mi získat lístky na zápas s Německem. Ten zápas byl z české strany zoufalý, přesto fanoušci fandili a povzbuzovali celý zápas. To samé i v beznadějných zápasech s Kanadou a Švédskem. Z atmosféry v zápase proti USA byli naprosto u vytržení i novináři ze zámoří a dávali to na sociálních sítích dostatečně najevo. Fanoušci ukázali, že jsme prostě hokejový národ a umíme si užít i turnaj juniorů, kde tým odvádí prachmizerné výkony. Tohle se prostě povedlo a je jen škoda, že junioři se svými výkony fanouškům ani nepřiblížili.
Hráči a jejich výkony. Dost významná kapitola. Čeští hokejisté zaostávali naprosto ve všem. V bruslení jim dávali školení i sedmnáctiletí Němci. Disciplína byla zoufalá a brankáři, kteří obvykle bývají oporami českých hokejových výběrů, se tentokrát též nepovedli. Chyby proti Kanadě a Švédsku jen dotvořily mizerné brankářské výkony na celém mistrovství. Hráčům dle mého vůbec neprospívají brzké odchody do všemožných juniorek v zámoří. Ano, někdo může namítnout, že Američané nebo Kanaďané z těchto soutěží staví silné výběry. Je třeba si ale uvědomit, že oni vybírají z tisícovky hráčů, zatímco čeští trenéři v podstatě berou vše, co tam hraje. Což automaticky neznamená kvalitu.
Zlem jsou v tomto případě především agenti, ale i morálka těch kluků. V českých týmech nedostanou chvilku šanci a už brečí a utíkají pryč. Místo, aby se rvali o svoji šanci. Pak to přesně podle toho vypadá. Vliv agentů i rodičů by měl být zaměřený úplně jinam, než k rychlému útěku do zámořských soutěží. Ono je pak totiž hloupostí nadávat na práci s mládeží, když v tom nejdůležitějším věku (16,17 let) odcházejí pryč. V letech, kdy se vlastně rozhoduje o tom, zda ta práce byla dobrá, zmizí pryč.
Trenéři. To je jedno velké zklamání. Nebudu se vyjadřovat k výběru hráčů. Budu komentovat jen to, co se dělo během celého mistrovství. Hlavním byl pan Varaďa, který to měl jako vedlejšák ke své práci v Třinci. Jak může během roku sledovat výkonnost hráčů někde v amerických juniorkách, to mi vážně není jasné. Varaďa celé mistrovství kritizoval disciplínu týmu. Ale, co je za trenéra, když není schopen hráčům vysvětlit, aby hráli jinak? Jak může trpět v mužstvu hráče, který své mužstvo oslabí na pět minut tím, že někoho sekne vzteky do rozkroku? Takový hráč už měl dávno jen sedět na lávce. Navíc k vylučování přispěl i sám nesmyslně zvolenými trenérskými výzvami. Zajímavé je, že ve stejné čase bez něj uspěl Třinec na Spenglerově poháru.
Jako asistenta si k sobě vybral kamaráda Patrika Eliáše. Upřímně, v tomto ohledu šlo o krok naprosto mimo. Eliáš za sebou nemá žádnou trenérskou minulost a hned naskočil k druhému nejvýznamnějšímu týmu v republice. U něj zatím očividně platí, že když byl někdo slušný hokejista, ještě to neznamená, že bude i dobrým trenérem. Při záběrech na střídačku kolikrát jen netečně stál a očividně nevěděl, co hráčům říct. Eliáš měl být asi tím, který měl do mužstva přivést takový ten hráčský pohled. Bez příslušné praxe i následného vzdělání, je ale u něj úplně jedno, jestli hrál někdy NHL.
Samostatnou kapitolou je přístup České televize k domácímu šampionátu. Vše začalo už po prvním zápase s Ruskem, kde nesmyslně ustřihla emoce a neodvysílala českou státní hymnu. Jen proto, aby přepnula na nějaký tuctový extraligový zápas. Zarážející je, že z domácího mistrovství nevysílala daleko více zápasů. Je přelom roku, akce se koná v České republice a v televizi je jen pár zápasů. V době, kdy se kromě Intersporturné nic jiného nekoná. V době čtvrtfinálové bitvy mezi USA a Finskem jsme například mohli sledovat strašně důležitý záznam v bleskovém šachu. K důležitému čtvrtfinálovému zápasu Čechů se Švédskem dokonce ani neudělali studio.
Jsem si jistý, že důležitým článkem v tom je pan Záruba. Člověk, který dokázal televizní hokej před mnoha lety zpopularizovat a člověk, který alespoň mé osobně, před pár lety, televizní hokej naprosto otrávil. Jeho hysterické řvaní, když český hokejista s pukem na hokejce překročí vlastní modrou, by se dalo ještě překousnout. Poslední dobou se u něj ovšem velmi často objevují záměny hráčů, ubrečenost nad rozhodčími, nebo nesmyslná hodnocení. Bohužel jeho ego mu nedovolí si podobné přešlapy vůbec přiznat. Myslím si, že krátká přestávka, kdy by si od televizního komentování hokeje odpočinul, by mu prospěla. Pak by se třeba vrátil zase svěží, jako v době, kdy otevíral zlatou bránu olympijského turnaje. A jsem si jistý, že by to prospělo i vysílání hokeje v České televizi, aby nespadl do stejné bídy, jako jejich fotbalové oddělení.
Mistrovství se organizačně a divácky velmi podařilo. Bohužel to nejdůležitější, výsledky a výkony českých hráčů, chybělo. Příští rok se hraje šampionát v Edmontonu. Jsem zvědavý, jestli pan Pešán a spol. přivedou trenéra, který bude na plný úvazek a už konečně provede český tým přes čtvrtfinále. Palce budu držet, i když si nejsem vůbec jistý, že je to reálné.
