Teď je to přesně deset let od doby, co vypukla známá a populární korupční aféra. Dovolím si říct, že za těch deset let se v českém klubovém fotbale vůbec nic nezměnilo. Naopak věci okolo korupce, kvality hráčů a zápasů, nebo chování na stadionech šly o hodně dolu. Český klubový fotbal stále padá do hlubší žumpy a ne a ne se zastavit.
Podívejme se na tři základní problémy trochu blíže. Korupce je věc, která je podle mě nezničitelná. Dá se samozřejmě omezit na minimum, ale k tomu musí být vůle. A přiznejme si, ta v českém fotbale není ani trochu. Jinak by se nemohlo stát, že šéfem fotbalu je Pelta, ve vysoké funkci se všem směje Berbr a rozhodčím šéfuje ženská, která se stala ligovou rozhodčí jen jako reklamní tahák, protože prostě pískat neuměla. To, co předvádějí někteří rozhodčí, je hrůza. Ale může se jim někdo divit, když jim šéfuje ženská? Dovede si vůbec někdo představit, že by ve fotbale chlap respektoval ve funkci nad sebou ženskou? Upřímně, já za sebe říkám ne. Fotbal hraji třicet let a kdyby mi jakákoliv žena chtěla ve fotbale cokoliv vysvětlovat, tak se jí vysměji.
A stejně to očividně probíhá i v partě rozhodčích. Stará hláška o kopačce a švábovi probíhá určitě mezi rozhodčími v různých variantách stále a pro fotbal je to zhouba. To co předvedl v pondělí Jech v Příbrami je naprostý výsměch a ještě větší je to, jak to Dáša okecala. Tahle dáma tam prostě nemá co pohledávat, protože díky ní už tak zoufalá úroveň rozhodčích stále jen a jen klesá.
Druhou kapitolou, která sráží klubový fotbal, je zoufalá úroveň zdejších hráčů. V předchozích letech se česká média neustále předháněla v superlativech na hráče Plzně. Osobně jsem jejich nadšení nijak nesdílel a pozdější doba mi dala jen za pravdu. Stačí se podívat, jak dopadli údajní super-hráči, když opustili teplo svého domova a vydali se hledat štěstí do zahraničí. Nutno podotknout, že ani jeden z nich nešel do žádného lepšího týmu a přesto všichni shořeli jako papír. Jiráček odešel do Wolsburgu, kde pohořel a ve svém pádu pokračuje i v podprůměrném Hamburku. Petržela leštil rok dokonce jen sedačky na tribuně v podprůměrném Augsburgu. Rezek si neškrtl ani na Kypru a dokonce ani v Číně. A posledním důkazem přeceňování plzeňských hráčů je Rajtoral, který už jen leští lavičku ve slabém Hannoveru.
To mediální vychvalování hráčům nekskutečně ublížilo. Oni nabyli dojmu, jak jsou fantastičtí a potom při srážce se skutečnou realitou dopadli tvrdě na zem. Sám jsem zvědavý, jak se bude v zahraničí dařit současným hráčům Sparty (Hušbauer, Krejčí, Vaclík), kteří jsou také hodně mediálně prosazováni.
Poslední kapitolou, která potápí klubový fotbal na českém kolbišti je chování v hledištích. Je neskutečné, že nikdo ze zodpovědných lidí není schopen s tím nic udělat. Jak je možné, že zejména deník Sport dává těmto primitivním jedincům ještě prostory k vyjádření? Koho zajímají názory nějakého Strašáka, nebo zamindrákovaného sparťanského trouby, který ve svém sloupku vždy jen všechny uráží? Nejsrandovnějším argumentem těchto jednoduchých zvířátek je, že bez pyra není správná atmosféra na stadionech. Ať se proboha alespoň jednou zkusí podívat na zápas Ligy mistrů z Anglie, Německa nebo Španělska a zjistí, že fandit se dá i bez dělobuchů a světlic.
Velká chyba je samozřejmě také v hráčích a trenérech jednotlivých týmů. Proč proboha chodí hráči a trenéři po zápasech těmto zvířatům ještě zatleskat? To jsou také tak hloupí? Když jsem teď na Baníku viděl Lukeše, jak tam stojí s tou světlicí, aby se těm magorům zavděčil, tak potom se nedivím, že kdekdo shazuje intelekt českých fotbalistů. Dokud z hledišť českých stadionů podobná hovada nezmizí, těžko se kdy na stadionech zvýší návštěvy. Jsem pro registraci fanoušků a jak je třeba při Eurech vidět, tak ani slušným českým fanouškům podobné věci nevadí. Jdou si totiž užít fotbal a ne jako primitivní zvířátka z Bazalů, Brna, Letné nebo Edenu, kteří si tam chodí léčit nějaký svůj mindrák.
Tyto tři velké problémy, které jsem popsal prostě těžce ničí český klubový fotbal. Je otázkou, zda s tím vůbec chce někdo něco dělat, protože pořád existuje spousta lidí, kteří si díky občasným náhodným úspěchům v Evropě představují, jak se to tu dělá všechno skvěle.
