Jsme stále obětí vlastních mýtů? Ano! A jedním z největších a neustále připomínaných je mýtus o zradě „Západu“ a „našich spojenců“ v případě Mnichovské dohody.
Jakýmsi obecným konsensem jsme se rozhodli, že jsme obětí. Vcelku pomíjím, že tento postoj často definuje dějiny zemí Koruny České v posledních 400 letech. Ba dokonce zasahuje mnohem dále, poněvadž jsme sami sebe přesvědčili, že jsme obětí tisíciletou, totiž obětí „německé expanze“. Je pravda, že důsledné vyvracení tohoto maximýtu by vydalo na tučně obsáhlou publikaci, kde bychom si vysvětlovali, kdo a jak nás fakticky ohrožoval a jak to vše ve skutečnosti bylo. Ostatně, prof. Pekař blahé paměti se o to snažil a dnes můžeme říci, že marně. O čemž svědčí i současné a podle mého plané diskuse o významu Zlaté buly Sicilské.
Nicméně, opusťme historii starší a věnujme se událostem podzimu roku 1938. Tedy době, která se nesmazatelně vryla do obecného povědomí pod pojmem ZRADA. Jsme všichni od základní školy přesvědčováni, že tehdy se právě té zrady na nás dopustil jakýsi imaginární, virtuální ZÁPAD a proto bychom mu (aniž bychom důsledně pochopili komu) už nikdy neměli věřit. Prvně ale musíme pochopit, v jaké myšlenkové sféře se tehdejší ČSR pohybovala. Primárně (a na tom trvám) - mentální rezidua několikasetleté koexistence s Habsburky nás názorově zcela zničila. I přes jasná fakta o praxi nacistického Německa na světové politické scéně, najmě pak o tomtéž po chopení se moci NSDAP, nás nikterak nepřesvědčila, že nepřítelem není chudé a nebohé Rakousko.
Proto jsme řadu let zahraniční i vojenskou politiku věnovali možnému střetu s tímto za všech okolností nesmyslným nepřítelem. Důsledkem byla zcela neživotaschopná a naprosto zbytečná spojenecká dohoda s Jugoslávií a Rumunskem. Na straně druhé jsme v důsledku I. světové války byli spojencem Francie. Tedy státu, který nás jako plnoprávného spojence nikdy reálně nevnímal a neměl ani chuť, ani prostředky nás jakkoliv v případě nevyprovokovaného střetu vojensky podporovat. Ostatně, vývoj v tomto na první pohled silném státě (ať už se jednalo o Lidovou frontu či jiné politické vnitrostátní i zahraniční peripetie země Galského kohouta) tomu jasně nasvědčoval.
Nechci a nebudu zde řešit otázku koexistence obyvatel ČSR s německou (velice silnou) menšinou. Není předmětem tohoto článku, co a komu a kdo udělal a kdo a proč za to mohl. Všímám si jen a jen neustále připomínanému mýtu o zradě. Tedy – v Mnichově se sešli zástupci čtyř států. Prvním bylo Německo. Stát zcela totalitní, nacionálně socialistický (to zdůrazňuji), stát s režimem nenávistným, agresívním, byť v té době navenek relativně klidným. Tedy – náš nepřítel. Druhým byla Itálie. Stát s režimem fašistickým, tedy korporativně sociálním, totalitním a již v té době vojensky agresívním (Etiopie, Libye). Opět musím podotknout – přes pár výroků Duceho náš pravděpodobný nepřítel.
Následuje jediný (a to zdůrazňuji – JEDINÝ) náš smluvní spojenec – Francie. Země rozvrácená ekonomicky a v důsledku neschopnosti řešit radikální levicové i pravicové tendence podstatné části společnosti i politicky. Země, která si pomalu, ale bohužel velmi pomalu, uvědomovala, že hysterickým postojem v době uzavírání tzv. Versailleské smlouvy si nadělala na průšvih. A naposled Velká Británie, která s námi (a to opět je důležité zdůraznit) neměla žádné spojenecké vazby. Země, která chtěla klid a prostor na řešení tehdy již výrazně ožehavé koloniální otázky.
Krátce se zastavím u smlouvy se SSSR. U dohody o tom, že v případě napadení (především šlo o Německo) bude tento stát komunistického experimentu vojensky intervenovat v náš prospěch. Dnes už chuti Stalina zahájit „nezištnou“ válku pro uhájení suverenity ČR věří ve světle mnoha dokumentů jen členové a příznivci KSČM. Veškerá jednání o případné podpoře byla dle mého jen trapným divadélkem, kterému skočil na špek pouze Gottwald a jeho karlínští hoši (ovšem zřejmě také prezident Beneš). Ostatně, i kdyby snad něco takového soudruzi v Moskvě mysleli vážně, je evidentní, že jak ze strategického, tak taktického hlediska byla možnost vojenského zásahu Rudé armády pouhou fikcí.
Taková jsou fakta a tak vypadala situace v Mnichově. Jednali ti, které jsem stručně popsal, přihlíželo sovětské Rusko. Pak došlo k podpisu. Pod dokumentem čtyři jména. Jen jedno zastupovalo našeho spojence. Tudíž zradil jeden. Ostatní k nám neměli vztah v tomto ohledu naprosto žádný.
Tudíž – skutečně nás zradil Západ? Nezradil. On se totiž (a nebudu se pouštět do sémantického řešení termínu Západ) ničeho takového ve své většině vůbec neúčastnil. Nicméně, ve světle našeho historického sebemrskačství, je evidentní, že někdo za to jistě může. Protože jsme, jako tací, primárně rozhořčeni na kohokoliv jiného, než jsme my sami, došli jsme v rámci kolektivního povědomí k tomu, že nás všichni ostatní podle zradili. Jako obvykle si lžeme sami sobě. Jako obvykle tím zakrýváme naši neschopnost podívat se pravdě do očí. Raději budeme svalovat vinu na jiné. To oni. My ne. Nikdá. Jsme Kozinové a tak podobně. Tu lípu nedáme. Když tedy jinak nedáte vy.
P.S. Opakuji - neřeším v tomto článku, proč vůbec a jak ke konferenci v Mnichově došlo. Proto se v diskusi nebudu vyjadřovat k otázkám koexistence Němců a Čechů v zemích Koruny české.
