Podnikatel? Jasně, že zloděj!

Taková slova ze sebe vypustí jednoduchý člověk i v případě, že mluví o podnikateli, o kterém má jen a jen pozitivní informace. Důsledek levicí vyvolané závisti, nikoliv polistopadovými zkušenostmi.

google.com

Slíbil jsem onehdy historku z rodné vesnice. Malebná obec leží na svazích Šumavy nedaleko kdysi okresního města. Nazývejme jí třeba Závidov. Ves, ze které v roce 1949 na korbách nákladních aut vyvezli do vyplundrovaných severozápadních hor největších sedláků s rodinami, pár kousky šatstva a lůžkovinami. Víc si lidé, z nichž ten „nejbohatší“ měl grunt o výměře 29 hektarů, nesměli vzít. Skutečně boháči, že? Ale přenesme se přes další léta do roků devadesátých.

Nicméně naše historka začíná již na sklonku bolševické vlády, kdy komunisté vzhledem k tomu, že nedokázali zajistit ledajaké potřeby obyvatel, byli nuceni povolit některé živnosti. A tak jeden z místních, tehdy asi pětačtyřicetiletý zedník Cihelka začal zedničit privátně. Mohl tak činit i za pomoci manželky, dcery a dvou synů. Byl z rodu proslavených šumavských zedníků, těch makáčů, o nichž tak krásně píše třeba Bass v Cirkusu Humberto.

Cihelka byl dříč a jeho rodina též. Takže se jim dařilo. Po listopadu 89, jakmile to šlo, založili pořádnou firmu a makali dál. A protože byli holt takoví, tak se stali vzory pro své zaměstnance, ti dělali kvalitně a rychle a zednická firma se vbrzku stala firmou stavební. Cihelka bez problémů platil úvěry i leasingy a jeho podnik se utěšeně rozrůstal. Dával dobrou a dobře placenou práci lidem ze Závidova i širokého okolí. Do místní hospody ale Cihelka nechodil.

Ne, že by se vyhýbal místním, družné zábavě a dobrému pivu. Ne. Nechodil tam, protože v hospodě nebyl vítán. A nebyl v ní vítán ani poté, co z vlastní kapsy zaplatil polovinu obecních nákladů na plynofikaci vsi. Tak proč jej místní v hospodě nechtěli? Jednoduché. Neměli jej rádi, protože podnikal, a podnikatel je zloděj. A protože byl bohatý a nikdo přeci nemůže být bohatý z vlastní usilovné práce. Což říkali chlapi v montérkách, kteří do hospody přišli v 10 dopoledne, seděli tam až do čtyř a pak ti slušnější z nich se šli převléci domů, aby se mohli vrátit k půllitru v čistých šatech. A přitom nadávali, že nemají peníze.

Mistr Cihelka na konci let devadesátých byl majitelem největší zcela privátně vlastněné stavební firmy v okrese, se zakázkami dokonce v Bavořích. Usoudil pak, že se v životě nadřel dost a protože ani jedno z jeho dětí nebylo, i přes pracovitost a podobně, schopné vést takhle velký podnik, prodal jej. Tak dobře, že mohl děti zajistit, nikoliv však penězi, ale tím, že jim pořídil jiné živnosti. Synové se pak začali realizovat v otcově původním oboru, dcera začala podnikat v zemědělství. A jde jim to sakra dobře. Dřou. Kdykoliv je i jejich rodiče potkám, pomyslně smeknu. Nelze si takových lidí nevážit.

Pan Cihelka si poté koupil houpací křeslo, postavil ho na zápraží a užíval si zasloužené penze. Do hospody nesměl. Protože nic nedělá a přitom má prachy. Takže je to zloděj. Jenže mistr Cihelka lenošení dlouho nevydržel. V současné době je mu sedmdesát let a čile podniká dál. A soutěží se svými syny. Úžasné. Do hospody stále nesmí, protože je opět podnikatel, tedy zloděj. A je zloděj ještě větší, páč má v těch svých sedmdesáti letech sedět přeci v tom houpacím křesle, né?

Věnováno panu Josefu Cihelkovi ze Závidné k jeho letošním sedmdesátinám s přáním pevného zdraví a poděkováním za život, s díky za život plný práce, cti a pomoci bližním. Též díky za to, že jsou takoví lidé, je jich mnoho, ale nemluví se o nich. Lidé, kteří se nevzdávají, navzdory okolí, plnému bolševické zášti a líné závisti.