Pan Baklažán, kocour 3)

Trochtovi se ničemu nediví, Jindřiška a Davídek se sbližují s panem Baklažánem tak usilovně, že z toho Davida rozbolí hlava, Amálka se sklouzne a paní Dvoriačiková maluje čerta.

Tatínek Amálky byl zvědavý, jestli pan a paní Trochtovi budou po nečekaném nálezu pana Baklažána, jeho pelíšku, misek, a hlavně podivného vzkazu pátrat po tom, co se vlastně děje a jak to s kocourem je. Však víme, že tatínek se pídil s vervou, ale nakonec se smířil s tím, že pan Baklažán je zkrátka podivný, asi kouzelný, a tak to má zkrátka být.

Jenže Trochtovi byli z jiného těsta. Po prvním překvapení při stěhování viděli, že kocour je klidný, tichý a asi má rád děti. A Jindřiška s copánky a David v kostkované čepici se nedivili už vůbec a ihned pana Baklažána přijali do dětské party. Takže rodiče pokývali hlavami a svorně odsouhlasili, že je vše v pořádku, mají dalšího člena rodiny a hlavně, děti jsou spokojené.

Trochtovi už takoví zkrátka byli. Zajímali se o spoustu věcí, spoustu věcí také dělali, takže na nějaké divení jim nezbýval čas. Když například pan Trochta před nějakým časem rybařil na rybníku Rožmberk, vytáhl v keseru z vody mořskou pannu. Tedy, asi ne mořskou, protože rybník Rožmberk přeci mořem není, i když je velikánský a u nás skoro největší. Takže asi pan Trochta vytáhl pannu rybníkovou.

V každém případě to byla od pasu nahoru sličná dívenka se zelenkavými dlouhatánskými vlasy. A od pasu dolů samozřejmě ryba. Pod pupíkem jí začínaly šupiny a pokračovaly až na konec k rozeklanému kapřímu, nebo štičímu ocasu. Panna se na pana Trochtu usmívala a šibalsky mrkala stříbrnýma velikýma očima. A panu Trochtovi se moc a moc líbila.

Ale paní Trochtové ne.

„No Trochto, to si snad děláš legraci, moc po ní nepokukuj! A vůbec, co s ní budeme dělat, musela by bydlet ve vaně, a kde se pak my i děti budeme koupat,“ hartusila.

A pan Trochta se na pannu smutně podíval a hodil jí zpátky do rybníka s povzdechem: „Taková pěkná panenka, a jak se na mne culila…“ A paní Trochtová se malinko, ale jen opravdu malinko zamračila a radši pana Trochtu hned objala, aby věděl, že má jí a taky děti, takže panny nemá litovat. A pan Trochta nelitoval a byl rád.

Takže se nemůžete divit, že se Trochtovi nediví. Na nějaké divení nejsou vychováni a vše berou tak, jak to chodí. A děti byly vychovány podobně, takže pan Baklažán hned dovolil, aby ho hladily po zrzavém hustém kožíšku.

Jindřišku jen zajímalo, zda je pan Baklažán kocour hladicí, nebo také objímací. Ona sama se mohla objímat od rána do večera, tu s maminkou, tu s tátou, někdy chtěla i s bráškou, ale ten na objímání moc nebyl. Tak se Jindřiška s copánky objímala se všemi svými panenkami, se všemi plyšovými zvířátky, a taky se všemi živými zvířátka, které kdy potkala.

Ale ouha. Pan Baklažán, jak se ukázalo, byl kocour trpělivý, takže ho bylo možné hladit do aleluja, házet mu klubíčko, kterého si vůbec nevšímal, krmit olejovkami z dlaně, a dokonce, představte si to, tahat za huňatý ocas. Ale objímání? To ne! Nikdy! Byl přeci kocour, a to kocour, který se umí určitě pěkně prát, o čemž svědčil uhryznutý kus ucha.

A při každém pokusu o objímání prskl Jindřišce do obličeje, vyvlékl se jí z náruče a raději někam zalezl.

A to zase nedalo Davidovi v kostkované čepici. Zdálo se mu, že pan Baklažán jen tak neodchází, ani neutíká, ale nějak podivně mizí. Rozhodl se tedy, že se od něj nehne a bude ho na každém kroku sledovat.

Brzo zjistil, že pan Baklažán skutečně mizí, a to tak, že, páni, opravdu, asi prochází zdí, jako by tam žádná nebyla. Přišel na to tak, že se spustil na všechny čtyři a přesně kopíroval každý krok kocoura. Lezl a poskakoval za ním po celém bytě, až se oba dostali k zavřeným dveřím na chodbu. Pan Baklažán se o ně rozkošnicky otřel, výsměšně se na Davídka podíval a pak… Prošel zavřenými dveřmi ven z bytu, jako by to byl jen vzduch.

A David samozřejmě hned za ním, jenže… Ozvalo se Buuuuum!, to jak dveře zaduněly nárazem, a pak Jaaauuu!, to jak se David hrozně bacil do hlavy. Zatímco pan Baklažán prošel, kluk zůstal uvnitř a držel se za čelo, na kterém se začala objevovat velikánská boule.

A tak David pochopil, že mají kocoura kouzelného, otevřel dveře, vyrazil za panem Baklažánem na zahradu a radoval se z čarovného kamaráda. A protože to byl chytrý chlapec s fantazií, a taky byl přeci vychovaný svými rodiči, ničemu se samozřejmě nedivil.

A nedivil se ani způsobu, jakým si hraje s panem Baklažánem Amálka z protějšího domu.

Amálka byla s kocourem kamarádka už dávno, a protože byla veselá a milá, hned se skamarádila taky s Jindřiškou s copánky a Davidem v kostkované čepici. A ukázala jim, jak v koutě zahrady, kam dospělý nevidí, mají k dispozici plácek, na kterém jim pan Baklažán dělá samou radost.

Kouzelný kocour totiž napravoval, samozřejmě jen někdy, když byly děti hodné a bylo hezké počasí, co dospělí nějak zanedbali. Totiž – na celé zahradě nebyla ani jedna houpačka, ani jedna prolézačka, ani jeden kolotoč, ba dokonce ani jedno jediné malé pískoviště. Takové věci ale děti potřebují, to je jasné, bez toho se hrát dost dobře nedá!

Takže tu a tam pan Baklažán udělal drápkem do vzduchu klikyhák, a s tichým zašuměním se na plácku objevila třeba klouzačka. Klouzání, to má Amálka tuze ráda, a tak hned vylezla po žebříčku na klouzačku a hurá po zadečku dolů. A smíchy se celá třepotala a hned znovu. A znovu. A to se Trochtovic dětem moc líbilo.

Z dospělých to viděla jen paní Dvoriačiková, ale, co vlastně viděla? Dospělí přece dětská kouzla vidět nemohou, však mají sami svých dost. Takže stařenka viděla jen, jak Amálka vylezla po ničem, na nic si sedla a po ničem se sklouzla! A zase oběhla to nic, a zase lezla na nic.

Ale my přeci víme, že paní Dvoriačiková je, jak říká Amálčin tatínek, jistě stará nějakých sto a dvacet a sedm let a s panem Baklažánem si hrála už jako malá holčička. A přestože si dospělí dětská kouzla moc nepamatují, tak ona ano. A tak dobře věděla, že pan Baklažán zase vykouzlil skluzavku, a proto se vůbec nedivila. Páni, je tady vůbec někdo, kdo se ještě něčemu diví?

Paní Dvoriačiková se tedy nedivila, ale trochu hudrala.

„Bóže, takových dětí tady nebylo, co dům stojí, to se určitě někomu něco stane, a ani pan Baklažán to nezachrání, co já ženská s tím nadělám, rodiče doma a já tu drobotinu taky neuhlídám, a vůbec, jestli tady dojde k nějakému neštěstí, tak já za to tedy nemůžu, no né?“

Takovému hartusení o nehodách, které ještě nepřišly, ale které určitě přijdou, se říká Malování čerta na zeď. A tak paní Dvoriačiková malovala čerta velikého, jak z obrázků mistra Lady, děti se klouzaly, pan Baklažán se smál a sluníčko na tu veselou nádheru svítilo, a svítilo, a svítilo, až byl večer a všichni museli jít domů, děti do postýlek a kocour do košíku s modrou dekou, posetou zlatými hvězdami.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Třetí díl povídání o úžasném a záhadném kocourovi a jeho přátelích i ne tak docela přátelích. Plním slib, který jsem dal mé dcerušce a paní ředitelce skvělé školky. A taky abych nebyl spojován jen s články o politice.

Titulní ilustrace: Pro příběhy pana Baklažána nakreslil Jiří Kiliánek