Otec ať drží hubu!

Říkají to některé přívrženkyně domácích porodů. Argumentují tím, že porod je jejich záležitostí, dítě nosí ony a tak si otec má odpustit nesouhlasné pindy a podřídit se.

Známá porodní asistentka Ivana Königsmarková.OnaDnes.cz

Že domácí porody vyvolávají urputné diskuse, jsem si všiml už dávno. Zastánkyně tvrdí, že v porodnicích se provádí „patologická“ medicína, že porody jsou nepříjemné, protože v nevhodném a anonymním prostředí. Extrémní názory dokonce požadují plnou pohotovost lékařského týmu, kdyby snad, nedej Bůh, porod dopadl nějak blbě. Hlavní myšlenkou je pak svoboda matky k rozhodnutí, kde a jak se bude rodit. Odpůrci na druhou stranu argumentují zdravotním ohrožením matky i plodu, tím, že porodní asistentky nezaručí veškerou péči v případě komplikací. Primárně se těmito názory nese obava o osud dítěte.

Ani mne nenapadne zde protřepávat relevantnost jednotlivých argumentů. Vzhledem ke vcelku podrobné znalosti našeho zdravotnictví dokážu názory přívrženkyň pochopit. Na druhou stranu jako otec zase chápu ony zmíněné obavy jejich protivníků o zdraví či život dětí. Vůbec mne tedy nenapadlo do tohoto sporu zasahovat, i když v naší rodině je interně vyřešen v neprospěch porodů doma. A to konsensem mužské i ženské části. Co mne ovšem nadzvedlo, byl názor, podle kterého do rozhodnutí matky rodit třeba ve chlívě nemá co mluvit vůbec nikdo. Tedy především otec. Protože „dítě je moje, já si ho odnosila a já ho taky budu v bolestech přivádět na svět“. Jako chlap bych řekl, že se mi z takového postoje otvírá kudla v kapse, ale to bych byl nařčen z agresivního mačismu, šovinismu, malefašismu a podobně dehonestován a ku chození kanálama onálepkován.

Takže, abychom si to nějak ujasnili. Pochopil jsem, že podle tohoto názoru jsem jako otec zcela out. Sice jsme se dohodli, že budeme mít dítě, dokonce jsme si to tak nějak naplánovali (neberu při dnešním stavu osvěty a prostředků v potaz těhotenství nechtěná), poté po nějaké té dřině a zároveň radosti počali a tím to pro mne končí. Dál budu jen nastávající matku hýčkat, dodávat peníze a šperky a podobně a nebudu se k ničemu vyjadřovat. A můj argument, že se bojím o život svého syna či dcery je přinejmenším směšný, obvykle však debilní. Ona se totiž rozhodla, protože je svobodná a do pazour felčarů se dostat nehodlá, páč Libuna, co s ní chodí na kafe, to tak udělala taky. Brrrrr.

Tudíž jasné slovo – mýlíte se, „moderně“ uvažující ženské. I otec má právo k odmítnutí, a pokud nejste schopné komunikovat tak, aby došlo k vzájemné dohodě, nemůžete pouze samy rozhodovat za druhé. Vy totiž rozhodujete arogantně za sebe, ale zároveň za to nevinné dítě. A to se nám mužskejm holt nelíbí.

A na závěr genderově nekorektní vtip:

Muž táhne ulicí dva těžké kufry, funí a potácí se. Zastaví jej kamarád a ptá se, kam se s tím nákladem vláč a zda se stěhuje z domuí. A on odpovídá: „Ále, to ti takhle přijdu večer utahaný z práce a žena doma s milencem, všude binec, lednička prázdná, já hned u dveří uklouz po flašce od šampáňa a ona se jen smála a pištěla, že jsem trouba, že to mám za to, jak se furt dřu a nejsem doma a že na mně kašle.“ A kamarád odvětí: „No, to mi udělat ta moje, tak jí rozřežu na padesát kousků.“ A udřený pán si utřel pot a odvětil: „A co myslíš, že táhnu v těch kufrech?“