Juvenilní justice? Ne, jen socialismus!

Evropské soudy posvěcují čím dál tím hustěji odebírání dětí vcelku bezproblémovým rodičům. Prý záležitost „juvenilní justice“. Říkají konspirátoři. Já tvrdím, že viníkem je jen a pouze levicový přístup.

Těch případů je skutečně dost, a většinou se týkají severských států (i když Velká Británie je srdnatě dohání). Obvykle sociálka s posvěcením soudu často za brutálních okolností odtrhne děti od svých rodičů. Pak je předá do ústavu či do pěstounské péče. Velmi často jsou oběťmi této praxe cizinci. Jako v současně sledovaném případu paní Evy Michalákové v Norsku (např. zde). Podle všech informací někdo rodinu udal, že zneužívají své vlastní děti a přesto, že nic takového nebylo prokázáno, jsou tyto matce odebrány a jí je v podstatě zakázáno se s nimi stýkat.

Na mašíblovských webech se termín „juvenilní justice“ objevuje už několik let. Většinou je jev popsán jako spiknutí soudců, sociálky a nějakých temných sil. Vede prý k tomu, že děti jsou poté a) indoktrinovány tak, aby odmítaly rodinu jako princip a podílely se tak na zotročování obyvatel, b) prodány někomu dalšímu, ten pak děti zotročuje či zneužívá. Tyto úděsné bludy mají bohužel pevný základ v realitě a tak zmíněný termín už začíná prosakovat do tzv. mainstreamových médií. Je ale naprosto nesmyslný.

Nehledejme za popisovanými událostmi jiné spiknutí, než mnohaletou snahu levice určovat, jak se má žít a co je a není v zájmu státu. A je jedno, kterého. Neexistují soudci najatí temnými silami, nejsou pracovnice sociálky ve službách otrokářů. Jsou jen myšlenkové produkty socialistické snahy vlastnit život jednotlivce. Jde jen o důsledek do praxe uváděné šílené teorie, že společnost, a nejlépe pak stát, ví nejlépe, co má jedinec dělat a jak má být vychováván a sám vychovávat. Pak stát (zastupovaný úředníkem a dalšími orgány) zasahuje mocensky a násilně i tam, kde není nejmenšího důvodu. Obvykle v místech, kde nehrozí velký odpor.

Nejsou v předchozích slovech náznaky mého anarchismu? Nejsem anarchistou. Jako monarchista s existencí státu jako instituce nemám problém. Jen se zásadně stavím proti tomu, aby stát mocensky suploval něco, co jinak, a to po tisíciletí, přísluší jiným. Zde tedy rodině (v tom nejširším významu). Neplatí už ono „rodina je základ státu“, ale nově „stát je základem rodiny“. Od toho se odvíjí byrokratický pocit, že nikoliv rodiče, ale stát je vychovatelem dítěte, tomu podřídí legislativu a podle toho také jedná. Z čehož pak logicky vyplynou justiční zločiny a příkoří.

PS: Pokud snad z textu někdo „pochopí“, že obhajuji nezasahování vůči násilí na dětech, a já po zkušenostech něco takového očekávám, budiž mu útěchou, že není sám. Blbů v populaci je pár pěkných milionů.