Poslední události kolem volby českého prezidenta mne opět utvrdil v přesvědčení, že monarchie je východiskem z našeho společenského a politického marastu. Jsme ochotni na to přistoupit?
Zesnulý Otto von Habsburg, syn Karl a vnuk Ferdinand Zvonimír.http://otto.twschwarzer.de
Všechny evropské monarchie jsou státy civilizovanými, demokratickými a stabilními. V Evropě neexistuje monarchie, ve které by panovník nebyl většinově vážen a ctěn. Otázkou je, nakolik má ovšem takový evropský panovník skutečnou politickou moc. Dá se říci, že vlastně jen ve třech zemích. Pokud vyjmu Vatikán, který v podstatě monarchií je, ale přeci jen jaksi jinou, tak v Lichtenštejnsku a Lucembursku. Obě země malé, avšak bohaté a solidní.
Tudíž se ptám – jsme ochotni se vzdát republikánského systému a vrátit se k demokratické monarchii? Jsme ochotni zkousnout, že na Hradě bude dědičná dynastie? Jsme ochotni zapomenout na benešovskou a komunistickou nenávist k aristokracii?
Když čtu diskusní příspěvky po články o prezidentských volbách, často narážím na přání mít krále a tím se vyhnout nedávné burlesce. Mluví mi z duše. Kdykoliv při diskusi nadhodím téma monarchie, po krátkém vysvětlování se mi obvykle dostane souhlasu. Když se pak ale logicky optám, proč tedy stále podporují republikánský systém, odpovědí je mi mumlání, že můj postoj (ale tím i jejich souhlas) je spíše pohádka. Ale proč?
Pojďme se nad tím vážně zamyslet. Pojďme uvažovat jiným, než zaběhlým směrem. A za sebe říkám – není to blbá představa. Je to reálné. A stále žijí oprávnění pretendenti českého trůnu. Položím otázku – znáte vůbec vzdělání, činnost a postoje, item i charakter posledních Habsburků? A kdyby přeci jen tento rod nebyl naprosto přijatelný (osobně nevím, proč by neměl, ale emoce a historická hysterie jsou obvykle silnější, než racionální uvažování), je v Evropě několik osob, které by na stolec českých králů mohly bez uzardění usednout.
Ve světle posledního volebního klání mne ovšem trápí jedna otázka – měli bychom panovníka volit ve všelidovém hlasování? Trochu mne z té představy po nedávných událostech a jejich nynějších dozvucích mrazí.
P.S.
K diskusi dávám model, který jsem převzal od svého kolegy, takto spisovatele (použil jej v jedné rozpracované knize): Jedná se o stavovsko – parlamentní monarchii. Parlament má dvě komory. Dolní je volena tradičně, z této volby pak vychází premiér a vláda. Druhá komora je rozdělena na třetiny – jedna je zastoupena dědičnou šlechtou, druhá je standardně volena, poslední třetina je pak kooptována profesními a společenskými stavy (např. Akademie věd, Soudcovská unie, Hospodářská komora a pod.). Vláda je pak rozdělena na resorty, podléhající vládě (ministři, vzešlí z voleb) a část, kterou kontroluje král a Rada koruny (ministerstva zahraničí, obrany a spravedlnosti). Panovník je nominálním vlastníkem země, má právo veta ke všem přijatým zákonům, smí vznik zákonů iniciovat a má právo rozpustit parlament a vyhlásit nové volby.
Co vy na to?
